Světu tikají hodiny | Pravý prostor

Světu tikají hodiny | Pravý prostor

proxyLeave a comment

PAVEL ŠIK

A teď hodiny, které tikají pro zbývající svět. Jak jsem psal, hodiny netikají jen Íránu, tikají celému světu a proto si myslím, že Trump to, co začal, bude muset i nějak dodělat. Saúdská Arábie je v tomto kontextu klíčovým argumentem pro rychlé řešení. Rijád jasně signalizoval, že tato situace nemůže skončit patovou remízou. Důvod je ryze geopolitický, pokud by USA odešly bez jasného výsledku a Íránský režim by přežil bez závazků, Teherán by to interpretoval jako vítězství. Íránské ambice být regionální mocností by stouply a to je pro Saudy nepřijatelné. A protože Saúdská Arábie je pro USA nenahraditelným partnerem v regionu, má Rijád páku, aby se to dořešilo.

Zpět k ekonomice.

Občas jsem opakoval, že burza je pro mě studnice, protože odhaluje koncentrovaný názor tisíců a možná milionů velice dobře informovaných lidí.

Co tím myslím ukážu na ceně ropy. Před válkou celý svět denně spotřeboval ca 103 milionů barelů. Hormuzem denně procházelo ca 20 milionů barelů tj. ca jedna pětina. Po začátku války začátkem dubna
nejdříve průlivem procházelo už jen ca 3,8 milionu barelů a nyní prakticky i to ustalo. Souběžně s blokádou nastala produkční krize, což by vydalo na samostatný post.

Byly spuštěny záložní plány, Saudi zprovoznili ropovod východ západ a dokonce konvertovali paralelní kondenzátové potrubí pro surovou ropu, SAE ropovod ADCOP, Irák aktivoval severní trasu ropovodu Kirkúk–Ceyhan do tureckého přístavu ve Středomoří, Norsko zvýšilo export surové ropy o 68 %, Rusko zvýšilo námořní export, Kazachstán, Ázerbájdžán exportují na plno a také USA navýšily produkci i export.

IEA koordinovala nejrozsáhlejší uvolnění strategických rezerv v historii – 32 zemí uvolnilo 412 milionů barelů ve čtyřměsíčním horizontu, tedy tempem přibližně 2–3 milionů barelů denně. Pokud to všechno sečteme, tak dnes na trhu chybí ca 10-13 milionů barelů ropy denně.

U plynu bychom se stejným výpočtem dostali k výpadku katarského a emirátského plynu ca 2,8 procenta, po započtení zvýšeného exportu USA dojdeme k ca 2 procentům. Zde je dobré uvést, že export plynu přes Hormuz nejde rovnoměrně do celého světa. Přibližně 83 % vývozu míří do Asie, do Japonska, Jižní Koreje, Indie a Číny. Pro tyto země se jedná o desítky procent jejich vlastní roční spotřeby.

A teď přichází do hry výpočet neboli cenová elasticita.

Ekonomie rozlišuje mezi krátkou, středni a dlouhodobou, což odráží jednoduchou realitu – domácnosti, firmy ani dopravní systémy nemohou rychle změnit své chování. Takže pomocí elasticity můžeme teoreticky vypočítat cenu, kdy se pokles nabídky vyrovná s poklesem poptávky způsobené vyšší cenou.

Při výchozí ceně ropy před vypuknutím války s Íránem (ca 70 dolarů), se tím výpočtem dostáváme k teoretické ceně při dlouhodobému zavření průlivu ca 254 dolarů za barel a tak si můžeme hrát s časem. Ekonomové z Dallas Fed modelovali různé délky uzavření průlivu a např při uzavření na tři čtvrtletí jejich model predikuje cenu přibližně 167 $/b, dvě čtvrtletí přibližně 140 $/b. Historicky maximální cena přitom byla ca 147 $/b.

A přesně tím samým výpočtem můžeme ze současné ceny ropy zpětně číst, jak dlouhou krizi trh implicitně předpokládá. Včerejší cena Brentu, po zkrachovalém druhém jednání v Islámábádu stoupla na přibližně 106 $/b.

Interpolace naznačuje, že trh v tuto chvíli počítá s trváním krize přibližně čtyři až pět měsíců od jejího začátku, tedy s normalizací někdy v létě 2026.

Stejnou interpolaci, kterou jsme provedli u ropy, lze použít i pro zemní plyn. Před válkou se TTF – evropský benchmark zemního plynu – pohyboval kolem 28–30 eur za megawatthodinu. Dnes stojí přibližně na 44–45 eur za megawatthodinu.

Pokud použijeme stejnou logiku jako u ropy, tedy zpětnou interpolaci délky krize z aktuální ceny, dostáváme se k tomu, že trh s plynem v Evropě implicitně předpokládá normalizaci přibližně za tři až čtyři měsíce. Tedy o něco dříve, než říká cena ropy.

Trh s plynem věří, že americký LNG export může část výpadku absorbovat rychleji, než se obnoví tankerová doprava přes Hormuz. Jenže jak jsme počítali, americké terminály jedou na fyzickém maximu a nekrytý deficit zůstává přibližně na dvou procentech světové spotřeby, soustředěných především v Asii, kde spotové ceny narostly místy i o 140 procent.

Pro plyn platí navíc poškození katarského komplexu a tak i kdyby se průliv otevřel zítra, 17 % katarské LNG kapacity bude chybět tři až pět let. Trh to zatím plně nezakalkuloval, protože dominantní otázka zní, kdy se průliv otevře a ne co bude poté. Ale strukturální plynová prémie v cenách zůstane i potom až ropná odezní.

Co by znamenaly ceny nad 150 dolarů pro světový průmysl a obchod

Ropná krize v sedmdesátých letech způsobila globální recesi. Tehdy ale ropa zdražila na čtyřnásobek. Dnes mluvíme o dvojnásobku až trojnásobku při scénáři delší krize, avšak na výrazně energeticky propojenějším světě než před padesáti lety.

Za hranicí 150 dolarů za barel nastupuje řetěz efektů, které se zesilují navzájem. Přepravní náklady tvoří základ ceny prakticky všeho, co se pohybuje. Zdražení ropy o 100 procent zdražuje námořní kontejnerovou přepravu o 30-50 procent, leteckou o 40-60 procent, silniční o 20-30 procent. To se okamžitě propisuje do cen potravin, elektroniky, léků, průmyslových komponent, tedy do inflace, která není monetárního, ale fyzického původu a centrální banky na ni nemohou reagovat standardním způsobem, protože zvyšování úrokových sazeb nezpůsobí, aby ropa zlevnila.

Výroba plastů, hnojiv, léčiv, syntetických materiálů je na ropě přímo závislá jako surovině, nikoliv jen jako palivu. Při cenách nad 150 dolarů začíná být výroba hnojiv extrémně nákladná, což se ve zpoždění šesti až dvanácti měsíců projeví ve výnosech zemědělských plodin a cenách potravin. Globální potravinová bezpečnost zvláště v Africe, jižní Asii a části Latinské Ameriky se stáne akutním politickým problémem.

Globální obchod se fyzicky zpomaluje. Letecká doprava kolabuje v nákladově nejcitlivějších segmentech, námořní doprava prodražuje, just-in-time dodavatelské řetězce, na nichž stojí celá moderní průmyslová výroba, se hroutí při nedostatku spolehlivé přepravy.

Výsledkem je stagflace, tedy klesající výroba a rostoucí ceny současně. Na tuto kombinaci neexistuje standardní hospodářsko-politická odpověď.

Tato krize, pokud nedojde k nějaké dohodě, nedopadá na USA, Asii a Evropu stejně. Jde o tři strukturálně odlišné situace.

Spojené státy jsou největším světovým vývozcem LNG a i vývozcem ropy. Americké energetické firmy profitují rekordně, strategická rezerva existuje jako pojistka, domácí spotřeba je z velké části kryta vlastní produkcí. Pro USA je tato válka ekonomicky ambivalentní, část průmyslu na ní vydělává, spotřebitelé platí vyšší ceny pohonných hmot, ale žádný strukturální nedostatek nehrozí. Americká ekonomika je tudíž před energetickým šokem relativně chráněna.

Přesto Trumpovi tikají hodiny v domácí politice. Cena benzínu nad čtyřmi dolary za galon je v USA historicky spolehlivý politický problém.

Asie je na druhém konci spektra. Japonsko, Jižní Korea, a částečně i Indie a Čína, všechny země závisely na ropě a plynu z Perského zálivu z 60 až 90 procent svých potřeb. Čína má určitý polštář v podobě ruských dodávek a rezerv.

Asijská petrochemie omezuje výrobu, letecká doprava ruší lety, průmyslová výroba v energeticky závislých odvětvích zpomaluje. Poptávková destrukce v Asii je odhadována na 4–5 milionů barelů denně, což je množství srovnatelné se spotřebou celého Německa. Při cenách nad 150 dolarů by Japonsko a Jižní Korea musely sáhnout ke státnímu racionování energie, Indie by čelila masivnímu tlaku na platební bilanci a Čína by musela volit mezi stlačením průmyslové výroby nebo masivním čerpáním devizových rezerv.

Evropa je zranitelnější, než se zdá, a přitom v jiném směru než Asie. Přímo závislá na ropě z Hormuzu není, zásobuje se i z Norska, severní Afriky atd. Ale v plynu je exponovaná výrazně. Zásobníky vstoupily do krize na pouhých 30 procentech kapacity po tuhé zimě, TTF vzrostl. Evropa tedy vedle nedostatku různých produktů jako např letecké palivo, platí cenu krize hlavně přes inflaci, zdražení průmyslové výroby a energeticky náročných odvětví, ne přes fyzický nedostatek ropy, ale přes cenový přenos a plynovou nejistotu. Zvlášť ohrožen je německý průmysl, energeticky nejnáročnější v Evropě.

Při cenách nad 150 dolarů by Evropa čelila recesi průmyslové výroby, vlně inflace, která by zhatila veškerou snahu ECB o stabilizaci, a politickým turbulencím v zemích, jejichž průmyslová základna je energeticky nejcitlivější – Německo, Itálie, střední Evropa. Česko by bylo zasaženo hlavně přes německý průmysl, jemuž dodává jako subdodavatel, a přes ceny energií a pohonných hmot na trhu.

Proč se to musí vyřešit rychleji

Hodiny tedy netikají jen Íránu. Tikají celému světu a tikají i proto, že každý týden zavřeného průlivu spotřebovává strategické rezervy, které nejsou obnovitelné v krátkém čase, prohlubuje poptávkovou destrukci v Asii, která se přelévá do globálního obchodu, a přibližuje termín, kdy ceny ropy překonají hranici 150 dolarů za níž je dopad systematický a pro rozvojový svět humanitární.

Tři letadlové lodě v zálivu jsou operační příprava, nikoliv demonstrace. Cena ropy na 106 dolarech sice říká, že trh na dohodu stále sází, ale nejistěji než před týdnem. Pokud příměří vyprší a jednání se rozpadnou, trh se nepřizpůsobí postupně. Přizpůsobí se skokem. A skokové přecenění ropy na 150 a více dolarů za barel by bylo první ekonomickou dominovou kostkou v sérii, která by se zastavila až daleko za energetickými trhy.

Trump aktuálně osobně zrušil plánovanou cestu Steva Witkoffa a Jareda Kushnera do Pákistánu za Aragčím. Řekl, že nepoletí jen tak 18hodin, aby seděli a povídali si o ničem. V pondělí, pokud do té doby příměří vydrží, bude ropa možná na 115 dolarech, tj blíže k 6 měsícům konfliktu i přesto, že se Aragčí přes návštěvu v Moskvě bude snažit dostat domácí radikály pod kontrolu.

Každopádně si myslím, že Trump nebude čekat, až bude ropa na 150 dolarech.

 

FB

RedakceRedakce


1 přečtení

Loading…