IVAN HOFFMAN
Politika zná hodně způsobů, jak si vykoledovat krizi, úpadek anebo rovnou válku a s ní spojený zmar. Společným jmenovatelem politických rozhodnutí, která nakonec vedou do maléru, je posedlost volbou. Obsedantní potřeba přidat se k někomu, něčemu anebo někam, je společná politikům napříč politickým spektrem a je vcelku nepodstatné, v čem se liší jejich konkrétní preference.
Potřeba někam patřit, k někomu se připoutat a od někoho se distancovat je projevem slabosti, pohodlnosti a nízkého sebevědomí, jakkoli je opředena řečmi o společně sdílených hodnotách anebo naopak nesmiřitelnými názorovými rozpory. Rezignace na suverenitu je rezignací na odpovědnost. Být za sebe nevyžaduje jenom velkou odvahu, ale také představu, jak naložit se svobodou, jak ze svobody profitovat. Politici nás pokaždé zatáhnout do nějakého militantního houfu nikoli pro naše dobro, ale proto, že na nic lepšího se nezmůžou.
Svět míří do válek, o čemž svědčí všeobecné masivní zbrojení. V historii se ještě nikdy nestalo, že by se zbraně, které se vyrobily, nepoužily k účelu, pro který byly vyrobeny, tedy k zabíjení lidí. Bude tomu tak nepochybně i nyní. Jsou-li k dispozici zbraně, nějaký důvod k jejich spotřebě se vždy najde. A v militantní atmosféře se vždy najde i dostatek lidí ochotných zabíjet. Pak jsou zde ale i potížisté, které zabíjení neoslovuje, válka jim nepřijde jako dobrý nápad a kacířsky plédují pro neutralitu.
Pro neutralitu existuje několik racionálních důvodů. Tím hlavním je iluze kolektivní obrany. Z historie víme, že kolektivní obrana je koncept, který funguje pouze v míru. Jakmile je někdo ohrožen, alianční partneři ho zpravidla raději hodí přes palubu, než by za něj krváceli. Také existuje historická zkušenost s tím, že obranné aliance se rády brání útokem. Být partnerem agresora pak znamená stát se spoluviníkem agrese. Být členem vojenské aliance tedy za prvé nepomáhá a za druhé škodí.
Protože se notoricky vždy zbrojí na minulé války, lze zbrojení výstižně přirovnat k vyhazování veřejných peněz oknem. Pokud se peníze vyhazují kolektivně, vyhodí se jich víc a za nesmysly. Kouzlo neutrality spočívá v tom, že investice do obrany jsou především investicemi do civilní obrany. Podstatou neutrality je schopnost předcházet konfliktům, nikoli se na ně připravovat. Kdo umí se sousedy vycházet, nemusí je draze odstrašovat, neboť pro ně nepředstavuje terč.
Čím nenávistnější jsou vztahy mezi národy, a čím menší je schopnost nepřátel spolu mluvit, tím větší je poptávka po neutrálních mediátorech, schopných zprostředkovat nezbytnou komunikaci. Být tím, kdo nikoho neohrožuje, je v těchto zdivočelých časech lepší, než držet prst na spoušti, a tím pádem být někomu terčem.
Neutralita je bezpečnostní ideál, střední Evropě by nepochybně slušela, ale je zde několik ale, kvůli kterým není a jen tak nebude na stole. Dnešnímu světu vládnou zbrojaři, a pro ty je neutralita promarněnou obchodní příležitostí. Kvůli možnosti svézt se na lukrativní zbrojařské vlně se Finové neutrality vzdali. Další „ale“ souvisí se společenskou atmosférou. Neutralita konvenuje lidem přátelským, tolerantním, nezištným, jedním slovem hodným. Takové pozitivní mentální klima je ovšem vzácné. Politik potřebuje kuráž, rozhodne-li se vzít voličům nepřítele, a místo něj jim vnutit politiku všech azimutů. V lidech je spousta hněvu, který s neutralitou nejde dohromady. To ale není důvod na neutralitu rezignovat. Právě naopak: Kvůli lidem, co si nechali namluvit, že mír je sprosté slovo, je třeba téma neutrality nastolit. Neutralita neutralizuje nenávist. Jistě, úsilí o neutralitu je velká výzva. Na malé výzvy ale není čas.
