Černobílé vidění světa nám sice usnadňuje orientaci, ale zároveň nám nasazuje klapky na oči.
Cyril Höschl (1949–2025) „Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt. Těmto lidem, a je to polovina národa, uniká mnohotvárnost a mnohoznačnost světa, a co z tohoto světa v jejich očích zbývá, lze rozdělit na celkem jednoduché, většinou protipólné elementy. Někdy se tomu říká černobílé myšlení.“
Tahle slova se nečtou dobře, já vím. Ale… vlastně se mu vůbec nedivím. Jen člověk slabý duchem totiž dokáže tak snadno zapomenout na to, co formovalo naši existenci.
Jen člověk slabý duchem zapomene:
Co nám provedlo Německo: Ti, kteří se chtěli nechat zotročit, měli sloužit; ty, kteří se vzepřeli, chtěli pozabíjet. Jen díky Rusku jsme jako národ nezanikli a jsme tu dál. Kdo nemá v paměti koncentrační tábory a miliony mrtvých, je buď hlupák, nebo darebák, kterému je to jedno.
Co nám provedla Francie: Zradila nás, opustila a nechala napospas hitlerovskému Německu v době, kdy jsme nejvíc potřebovali spojence.
Co nám provedla Anglie: Její zásluhou se odehrál Mnichov. Byla to zrada našeho lidu a nátlak, který nás donutil ke kapitulaci.
Jen člověk slabý duchem dělá stejné chyby pořád dokola:
Není schopen naučit se dějiny vlastní země, natož ty světové. Nezná souvislosti dvou světových válek. Neví, kdo je skutečný přítel a kdo jen vypočítavý hráč. Není schopen rozpoznat, kde leží pravda, protože je mnohem pohodlnější nechat se unášet proudem než bojovat proti bezpráví a lžím.
Vrcholem všeho je pak fakt, že lidé dnes oslavují to, co dříve nenáviděli. Je to až absurdní: člověk, jehož jediným přáním kdysi bylo, aby nenáviděný režim zmizel v nenávratnu, si dnes s klidem sedne do prezidentského křesla a reprezentuje systém, který ten minulý režim aktivně budoval a sloužil mu.
Ztráta paměti je totiž nemoc. A pokud polovina národa trpí selektivní sklerózou, nemůžeme se divit, že se historie neustále opakuje jako v nějakém zlém snu. Černobílé vidění světa nám sice usnadňuje orientaci, ale zároveň nám nasazuje klapky na oči. A dokud si ty klapky nesundáme a nepřiznáme si pravdu o své minulosti, budeme stále jen onou „slabou třetinou“, se kterou si mocní mohou hrát jako s figurkami na šachovnici.
Autor: Milena Doušková
