napsal Jiří Jírovec
Urážka památky Arnošta Lustiga
Jeho jménem je každoročně udělována cena za projevenou „odvahu, statečnost, lidskost a spravedlnost.“
Letos ji získal Ondřej Vetchý za svůj podíl na vyzbrojování Ukrajiny. Herec musí být schopen opakovat, co mu druzí napsali do scénáře. Nic víc se od něj neočekává. Vetchý se figurou hodil ke zbrojní iniciativě, tak tu roli sehrál.
Nositele ocenění vybírá Výbor Ceny Arnošta Lustiga, složený ze čtrnácti členů a jmenovaný na tříleté období Radou Česko-izraelské smíšené obchodní komory. V jeho čele je momentálně chirurg a senátor Jan Pirk.
Jako občan bych od veřejnoprávní ČT očekával, že senátor Pirk dostane otázku, zda ví, že na Ukrajině existují organizace navazující na nacistickou ideologii a že se naše delegace v OSN se jednou zdržela a svou chybu následně napravila a podruhé poslušně hlasovala proti Ruskem navržené rezoluci zakazující šíření nacismu. Izrael pro ni hlasoval.
Redaktor by se mohl zeptat, zda Pirk ví, že ozbrojenému konfliktu na Ukrajině předcházela řada důležitých událostí:
Pětimiliardová investice USA do změny režimu na Ukrajině – narušení ekonomických vazeb Německa s Ruskem – sankce na společnosti pokládající NS-2 – rozšiřování NATO po rozpadu SSSR – přijímání zákonů proti ruštině, kterou mluvilo 14% tehdejší ukrajinské populace – střety podobné občanské válce v Luhansku a Doněcku – dohoda Minsk-2 z roku 2015, která měla ukončit boje a vést k jednání o skutečné autonomii Luhansku a Doněcku v rámci Ukrajiny, ale byla (s vědomím Merkelové a Hollanda) využita k dozbrojení Ukrajiny – oslava nacistických prvků v ukrajinské historii – zfanatizování populace vedoucí k masakrům na Volyni a Babím Jaru – jednání v Istanbulu zahájené po začátku SVO – jednání britského premiéra Johnsona, jenž „vyvinul tlak“ na Ukrajinu, aby nejednala, ale bojovala – americká doktrina „Vést svět silou vlastního příkladu nebo (pokud to nepůjde) příkladnou silou,“ která vedla k válkám v Iráku, Afghanistánu a Vietnamu.
Padnout by měla i otázka, zda Česko kdy protestovalo proti zákonům, které se podobají jazykové genocidě rusky mluvící menšiny.
Bez odpovědi na tyto otázky se letošní udělení ceny stává podporou války a zabíjení a tedy urážkou Lustigovy památky a jeho uměleckého odkazu.
Atomová bomba jako žolík
V angličtině se tomu říká bargain chip. Na snahu Íránu vlastnit jaderné zbraně je třeba pohlížet jinak než na arsenály mocností, které mohou zničit celý svět jedním vrzem skrz na skrz- pokud to idioty povýšené nad Boha napadne.
U těch „malých“ jde o získání respektu. To je případ Severní Koreje, se kterou si dlouho pohazovalo souručenství asi 6 států. V podstatě šlo o likvidaci KLDR, až se podaří vyvolat potřebný konflikt.
V okamžiku, kdy Kim ohlásil, že má jadernou bombu, stal se pro Západ partnerem, se kterým si nikdo nechce moc zahrávat.
Kdyby měl Írán bombu, Trump by si nebyl dovolil zaútočit a nechat zabít Chameineiho.
Zabít lze kohokoli, je li správně označen jako cíl. Obrazně řečeno: „Od práva Mašínů zabíjet lze odvodit právo zabíjet Mašíny.“
V souvislosti s likvidací íránského vedení se objevil argument, že to bylo OK, protože ten režim zabíjel desetitisíce občanů.
V rámci zmíněného bonmotu si lze představit scénář, kdy jiná mocnost rozbombarduje Bílý dům s vysvětlením, že je třeba zlikvidovat nelidský systém, který nechává desetitisíce lidí umírat na ulicích a povzbudit tamní populaci, aby se postavila zločinné moci. Podobně jako kdysi Srby by je povzbudily bomby, které tehdejší senátor Biden tak poeticky označil za „oči ďábla.“
V roce roce 2023 zemřelo v USA předávkováním přes 100 000 lidí. Podle AI jde o dlouhodobý průměr. A americká vláda tomu přihlíží. Je tedy zralá, aby se i ona podívala do očí ďábla? Protože jde o nelidský režim?
