Historie zákona, jehož cílem bylo nenechat státní úřady ovlivňovat veřejné mínění Američanů. Zdroj informací v odkazech na konci článku.
Dva světy
Po druhé světové válce schválili v USA zákon o informacích a vzdělávání, který je spíše známý pod jménem svých předkladatelů jako „Smith-Mundt Act”. Po pádu železné opony a rozdělení světa na dva nesmiřitelné tábory bylo jeho cílem propagovat americkou kulturu a americké představy o svobodném světě.
Zákonodárci chtěli vytvořit protiváhu komunistické, tedy zejména sovětské, propagandě. USA měly zkušenosti i z doby mezi dvěma světovými válkami, kdy nacistické Německo spustilo v Latinské Americe agresivní protiamerickou kampaň, ke které se brzy přidala i Itálie.
Válka ideologií
Poválečná zpráva americké bezpečnostní rady upozorňovala na sovětskou propagandu, jejímž cílem bylo manipulovat veřejným míněním proti USA. Zpráva označila tehdejší situaci jako válku ideologií. Předkladatel zákona, kongresman Karl Mundt, informoval po návštěvě Evropy své kolegy, že Amerika ve válce slov prohrává v každé zemi, kterou navštívil, protože se Sovětskému svazu daří vyobrazovat USA jako imperialistickou a pokryteckou zemi. Washington Post označil schválení zákona Smith-Mundt Act jako „v podstatě jediný způsob, jak vysvětlovat americkou politiku lidem za železnou oponou”.
Někteří kongresmani byli proti zákonu. Jejich hlavním argumentem bylo tvrzení, že ve vládních agenturách mají převahu levicové názory. Pokud dostanou prostředky na vysílání do zahraničí, objem socialistické propagandy ve světě se zvýší, tvrdili republikáni. Neuspěli.
Zákon podepsal demokratický prezident Harry Truman v lednu roku 1948. Řídilo se jím i vysílání stanic „Hlas Ameriky” a „Svobodná Evropa”, které po pádu východního bloku do sféry vlivu Sovětského svazu šířily necenzurované informace do Československa. Tedy pokud se signálu podařilo překonat rušičky na hranicích.
Informační agentura
Následně zřídily Spojené státy v roce 1953 informační agenturu s názvem „United States Information Agency“ neboli USIA. Měla šířit pozitivní obrázek USA ve světě za pomoci různých vzdělávacích a kulturních programů. USIA natáčela filmy, vydávala knihy, organizovala výstavy, vzdělávací a výměnné programy. Její výstupy ale nesměly být dostupné domácímu publiku. Zakazoval to zákon Smith Mundt Act.
Američtí zákonodárci byli proti tomu, aby byly prostředky amerických daňových poplatníků vynakládány na ovlivňování domácího veřejného mínění. Nechtěli kopírovat praktiky totalitních režimů východního bloku.
Film o Československu
V roce 1972 vyrobila agentura USIA film o okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy. Senátor James Buckley vznesl požadavek, aby jej mohla odvysílat televize v New Yorku. Rozběhla se velká debata. Senátor Buckley argumentoval, že zákon Smith-Mundt Act nelze interpretovat tak striktně, ale proti němu stála skupina senátorů, kterou vedl William Fulbright, po němž je pojmenován známý vzdělávací výměnný program.
Pokud zákonodárci povolí vysílání „státního filmu” pro americkou veřejnost, otevře se tím cesta pro volné šíření propagačních programů agentury USIA, tvrdili zastánci zákazu. Následně navrhl senátor Fulbright dodatek zákona Smith Mundt Act, který zpřísňoval podmínky pro šíření produktů agentury USIA na americkém území, ale na druhé straně umožňoval za definovaných podmínek jejich studium pro novináře, zákonodárce, studenty nebo výzkumníky.
Senátor Fulbright argumentoval, že pro demokratickou společnost jsou důležitá nezávislá média, transparentní komunikace a informovaná veřejnost, která má možnost získávat své informace z různých zdrojů, jež jsou nezávislé na vládě.
Manipulace zakázána
Když zákonodárci schvalovali Smith-Mundt Act po druhé světové válce, byli vedeni obavami z propagandy Sovětského svazu. Fulbrightův dodatek z roku 1972 reagoval na zkušenosti šedesátých let, kdy Američané válčili ve Vietnamu. U veřejnosti vzrostla nedůvěra vůči oficiálním informacím poskytovaným vládními institucemi a kongresmani chtěli omezit možnosti vlády manipulovat domácím veřejným míněním.
Senátor Fulbright zákonodárce přesvědčil a možnost šířit programy USIA na americké půdě byla schválením jím navrhovaného dodatku výrazně ztížena.
O třináct let později, v roce 1985, uspěl demokratický senátor Edward Zorinsky se svým návrhem na další zpřísnění zákazu ovlivňování americké veřejnosti státem produkovanými pořady. Vedla ho k tomu praxe agentury USIA, která organizovala vzdělávací programy pro Američany. Při obhajování svého návrhu uvedl senátor Zorinsky doslova: „Americký daňový poplatník rozhodně nepotřebuje ani nechce, aby byly jeho peníze využívány k podpoře americké vládní propagandy, která cílí na něj.”
Zorinského dodatek zakazoval, aby byly jakékoli finanční prostředky z rozpočtu agentury USIA využívány na ovlivňování domácího veřejného mínění.
Obrat
Po pádu východního bloku se situace začala měnit. Agentura USIA zanikla v roce 1999. V době své největší slávy zaměstnávala více než deset tisíc lidí, kteří působili ve 150 zemích a vysílali v 70 jazycích. Po zániku agentury přešly nezrušené aktivity pod křídla ministerstva zahraničí.
Za vlády Baracka Obamy americká administrativa změnila názor. Vedla ji k tomu obava z terorismu. V roce 2012 byl zákon Smith-Mundt Act modernizován. Hlavní změnou bylo zrušení zákazu šíření vládou připravovaných programů na domácí scéně. Zákaz byl platný 64 let.
Post scriptum
Pozn. autora:
Občan České republiky je nucen platit vlastními penězi za bruselskou manipulaci veřejným míněním. Může sice vyjádřit svůj názor ve volbách, že s takovými praktikami nesouhlasí, ale proti němu stojí jím placená mediální fronta, která od rána do večera tvrdí, že jeho nesouhlas je ohrožením demokracie.
Smyslem progresivní propagandy totiž není ani tak přesvědčit, jako ponížit. Občan musí opakovaně poslouchat neuvěřitelné nesmysly, že muž může být těhotný, nesmí věřit vlastním očím, že Joe Biden je dementní stařec, a musí strpět, že jeho inteligence je naprosto nedostatečná, protože některé informace by nepochopil, a proto si je nesmí přečíst. Lidé inteligentnější než on mu informace předvyberou, on si pouze zaplatí za jejich výběr. Je zajímavé, že stát požaduje nějaký kus papíru na všechno možné, ale vybírat informace může každý, pokud věří, že existuje nekonečně pohlaví a neexistuje konflikt zájmů u klimatických vědců.
Občan, který nechce platit za vymývání vlastního mozku, je hrozbou pro demokracii. Je až takovou hrozbou, že pokud by nechtěl změnit názor, je možné přistoupit k rušení voleb.
Když už to lidé musí platit, a je úplně jedno, jestli z daní, nebo z poplatku, o kterém jim do očí drze tvrdí, že to není daň, mohla by se vláda inspirovat na železnici. Stávající infrastruktura státní televize zůstává, ale mohou ji využívat dvě na sobě nezávislé redakce. Jedna bruselská a druhá alternativní. Ať se ukáže, čemu dávají lidé přednost.
