Když usilujeme o mentální, hospodářskou a politickou obnovu západní civilizace (tedy přesměrování od úpadku k novému růstu), bylo by rozumné studovat ta období, kdy byl Západ v tak hluboké krizi, že to vypadalo na zánik, a kdy se z ní dokázal vzpamatovat. Největší takový zlom za posledních tisíc let proběhl mezi 17. a 18. stoletím. Západ procházel náboženskými válkami, epidemiemi, hlubokými hospodářskými problémy, nepřízní klimatu atd. Odpovědí bylo osvícenství a státní absolutismus, což vedlo ke vzniku našeho světa s národními státy, tradiční rodinou, středními třídami, všeobecnou vzdělaností atd. Taková epochální změna je nepochybně inspirující, jenže jde o dobu natolik vzdálenou, že je obtížné jí porozumět a ještě obtížnější z ní vzít něco pro naši konkrétní situaci.
Druhou inspirací mohou být desetiletí po druhé světové válce: od zdevastované Evropy k maximálnímu civilizačnímu vrcholu, jakého kdy Západ dosáhl. Je zajímavé a vlastně nepochopitelné, proč je západoevropský poválečný model téměř úplně ignorován — a to právě v Evropě. Čínští komunisté v 80. letech pečlivě studovali poválečnou západoevropskou transformaci jako jednu z inspirací. A zde často citovaný Curtis Yarvin tvrdí, že něco podobného bude muset proběhnout po konci liberální éry: že likvidace liberální oligarchie by měla probíhat velmi podobně jako denacifikace.
… plný text této glosy je určen pouze pro čtenáře Plné verze Hamplova druhého pohledu. Můžete si ji objednat >> zde
