MIKULÁŠ MINÁŘ: Příběh o klukovi, co neumí dočíst ani jídelní lístek, ale chtěl by řídit stát.
Pojďme si rozebrat životní dráhu muže, který dokázal zhmotnit definici pojmu „vysírač“ do jedné z nejúspěšnějších, ale zároveň nejvíc WTF kariér v moderním Česku.
Mikuláš začal svou jízdu na Karlovce. Filozofie, bohemistika, teologie… ten kluk toho nasál víc než průměrný vysokoškolský vysavač. Jenže pokaždé, když přišlo na lámání chleba (nebo nedejbože na zkouškové), Mikuláš dostal „spirituální puzení“ dělat něco jiného. V roce 2017 prostě fláknul se školou, protože si řekl, že kázat z kazatelny je nuda, když můžeš kázat celému národu z Letné. To, že toho bakaláře doklepal až v roce 2025, je v podstatě národní rekord v prokrastinaci. A ten název bakalářky? „Struktura spirituálních revolucí: Stádia duchovního růstu…“ ty vole, to zní jako manuál na to, jak si legálně ubalit jointa z vlastního ega a pak o tom hodinu básnit v čajovně.
Když se tenkrát Babiš ujal moci, Mikuláš se nasral. Což je v pořádku, polovina národa byla nasraná taky. Ale Mikuláš z toho udělal byznys. Založil Milion chvilek a najednou se z něj stal národní spasitel. Plnil náměstí, hřímal do mikrofonu a tvářil se u toho, že kdyby mohl, tak tu republiku osobně vyleští do vysokého lesku.
Jenže Mikuláš trpí syndromem „vrtkavé prdele“. Jakmile to vypadalo, že by se z toho mohl stát seriózní politický tlak, Mikuláš udělal klasický manévr: „Díky za prachy a podporu, já jdu teď dělat opravdovou politiku, čau mňau.“ A nechal za sebou spolek jako nechtěné dítě v babyboxu.
Pak přišel projekt Lidé PRO. To byla v podstatě taková politická Fata Morgana. Mikuláš si usmyslel, že nasbírá 500 000 podpisů. Což je asi tak stejně reálné, jako že Babiš začne dobrovolně pást ovce na Krymu.
Když se ukázalo, že lidi mu na ty jeho mesiášské kecy už tak snadno neskočí a podpisy přibývají rychlostí jedna babička za týden, Mikuláš udělal to, co umí nejlíp: vysral se na to.
Bilance: 6 milionů korun od dárců se vypařilo v kampani za „nic“.
Oficiální důvod: „Chci veřejné aktivity ukončit úplně.“
Realita: „Podělal jsem to, tak se jdu na dva roky schovat do lesa a dělat kouče, protože radit ostatním, jak žít, mi jde líp než žít vlastní život.“
Jenže pozor! Rok 2025, volby na krku a Mikulášovi se zastesklo po pozornosti. Koučování pro tři manažery v korporátu mu asi moc nešponovalo ego, tak se jako bumerang vrátil do čela Chvilek.
Je to jako sledovat film, kde hlavní hrdina v první polovině posere všechno, na co sáhne, ve druhé polovině uteče z bojiště, a v potitulkové scéně se vrátí s tím, že teď už fakt ví, jak na to.
Závěrečný verdikt:
Mikuláš Minář je politický ekvivalent té divné holky ze střední, co každý měsíc začíná nový „životní projekt“, vybere od rodičů peníze na kurz pletení košíků a za týden vám tvrdí, že její pravé poslání je chov alpak. Jenže v tomhle případě jsou těmi rodiči důvěřiví občané a těmi košíky naše demokracie.
Takže vítej zpátky, Mikuláši! Už se nemůžeme dočkat, až se na to v roce 2027 zase vybodneš, protože zrovna objevíš kouzlo pěstování bio-mrkve v Himálaji.
