Bez dohody s Trumpem, k níž by Putin mohl být dále přinucen, pokud Trump slíbí, že sníží tlak USA na některé, ale ne všechny – z těchto zemí, by Rusko mohlo časem ztratit všech 15 těchto partnerů (a možná i více).
Krátce po zajetí venezuelského prezidenta Nicoláse Madura bylo zhodnoceno, že Trumpova doktrína je formována „strategií popírání“ Elbridge Colbyho, která tvrdí, že USA nyní upřednostňují odepření zdrojů Číně potřebných k udržení jejího hospodářského růstu. Cílem je vykolejit trajektorii čínské supervelmoci a tím zvýšit pravděpodobnost, že Si Ťin-pching přijme jednostrannou obchodní dohodu s USA za účelem institucionalizace postavení Číny coby hráče II. Třetí válka v Perském zálivu tento cíl naplňuje, jak je vysvětleno zde a zde.
V případě Ruska se však Trumpova doktrína více podobá Reaganově doktríně.
Strategie popírání je mnohem méně relevantní pro Rusko než pro Čínu, a to kvůli bohatství ruských přírodních zdrojů, které mu umožňuje seberealizovat se (ale za cenu zaostávání v technologickém závodě).
Madurovo zajetí a třetí válka v Perském zálivu však ovlivnily jak Čínu, tak Rusko, i když odlišně; Číně byly odepřeny zdroje, zatímco jeden ruský partner byl odvolán z moci a další oslaben.
Toto pozorování těchto dvou výsledků přechází k podstatě Trumpovy doktríny, která je ve stylu Reagana aplikována na Rusko. Jde o „snížení“ ruského vlivu po celém světě s cílem donutit Putina k přijetí jednostranné dohody na Ukrajině, která by institucionalizovala postavení Ruska coby hráče II. Trump loni na jaře vyzval k zmrazení konfliktu, což Putin odmítl, protože tento scénář neřeší základní bezpečnostní problémy, a proto konflikt pokračuje dodnes bez dohody v dohledné době.
Rusko i USA stále lpí na slibu vzájemně výhodného strategického partnerství zaměřeného na zdroje, o kterém se mluvilo zde a zde, jako na odměně za kompromis v jejich postoji, který ten druhý považuje za nepřijatelný. Ty se týkají ruského odmítnutí zmrazit konflikt bez řešení základních bezpečnostních problémů a odmítnutí USA je řešit, stejně jako jejich odmítnutí donutit Ukrajinu a NATO, aby učinily totéž. Ani jeden z nich nesouhlasil s kompromisem navzdory této odměně.
Výsledné dilema vedlo k transformaci Trumpovy doktríny. Putin dotlačil Trumpa k vynucenému jednání pod tlakem okolností, kdy mohl buď udržet tempo konfliktu s rizikem další „věčné války“, nebo „eskalovat, aby se deeskaloval“ s rizikem třetí světové války.
Trump se z této pasti tvůrčím způsobem vymanil tím, že v moderních podmínkách zopakoval Reaganovu politiku „ústupu“. V době, kdy „omezil“ ruský vliv ve Venezuele a Íránu, již učinil významné kroky v Arménii-Ázerbájdžánu, Kazachstánu a dokonce i v Bělorusku.
První strana uzavřela mír ve Washingtonu a souhlasila s obchodním koridorem kontrolovaným USA, který bude fungovat jako dvojí vojenská logistická trasa pro vnášení západního vlivu, včetně NATO, podél celé jižní periferie Ruska.
To povzbudilo druhou stranu k souhlasu s dohodou o klíčových minerálech a oznámení plánované výroby granátů standardu NATO. Pokud jde o třetí stranu, její jednání s USA mají za cíl povzbudit ji k odklonu od Ruska, což by hypoteticky neomezené pokračování speciální operace značně zkomplikovalo.
Těchto šest zemí, tj. Venezuela, Írán, Arménie, Ázerbájdžán, Kazachstán a Bělorusko – není jedinými, kde USA „omezují“ ruský vliv, protože terčem útoků jsou i Srbsko, Kuba, Sýrie, Libye a Sahelská aliance (Mali, Burkina Faso a Niger). Další by mohly být Myanmar (dříve Barma) a Nikaragua. Bez dohody s Trumpem, k níž by Putin mohl být dále přinucen, pokud Trump slíbí, že sníží tlak USA na některé, ale ne všechny z těchto zemí, by Rusko mohlo časem všechny tyto partnery ztratit.
* * *
Pozn. Naší Pravdy:
zajímavé jsou následující diskusní příspěvky
pod zdrojovým článkem autora.
► S 145 miliony obyvatel si Rusko nemůže v žádném případě nárokovat titul supervelmoci. Indie také ne. Alespoň ne přinejmenším 50 let. USA už tam jsou a Čína je na cestě a v působivém počtu oblastí je již jedničkou.
Logika by vedla k tomu, aby Rusko integrovalo suverénní EU. Anglosasům se v roce 1998 podařilo zhatit starý sen o Evropě od Brestu po Vladivostok. Na vrchol se mohl dostat blok s více než 600 milióny obyvatel.
Takže: Čína, 1,5 miliardy lidí s kolosálním HDP a průmyslovou produkcí. USA/Anglosféra, 500 miliónů na pěti kontinentech, obrovský HDP a ohromující finanční moc. Technologická moc však znatelně upadá a průmyslová moc se zmenšila na minimum.
EU, neexistující entita bez naděje na existenci, degradovaná na status řeckých městských států – 100 př.n.l.
Rusko tedy spolu s Indií a Brazílií sdílí stejný sen o multipolaritě, chiméru zhruba stejně realistickou jako sen o suverénní mocnosti EU.
Ještě horší je multipolarita založená na partnerstvích a rozhodně ne na aliancích. Historie je však nemilosrdná. Jediný fungující mezinárodní systém je založen na síle a rovnováze sil. Buď drtivá říše, nebo dominantní mocnost vyvážená aliancemi, nebo velmi vzácné konfederační unie.
Nevím, co si o tom myslí Putin. Ale buď se Rusko integruje do velmi pevné sítě aliancí se zeměmi jako Indie, Írán, Severní Korea a další asijské národy. Pokud to nebude možné, bude si muset vybrat, kterou mocnost přijme jako mladšího partnera: USA nebo Čínu. Satana nebo Lucifera.
Poslední bod k technologické propasti: pro úplnost, Rusko produkuje více inženýrů a vědců než USA a v několika oblastech je napřed. Technologická propast Evropy a dokonce i USA vůči Asii se stává dramatickou.
Andrew Korybko ► „Ještě horší je multipolární systém založený na partnerstvích a rozhodně ne na aliancích. Historie je však nemilosrdná. Jediný fungující mezinárodní systém je založen na síle a rovnováze sil. Buď drtivá říše, nebo dominantní mocnost vyvážená aliancemi, nebo velmi vzácné konfederační unie.“ — plně souhlasím!
Co se týče ruských technologií, mají širokou škálu domácích průmyslových odvětví, což je velmi působivé, ale měl jsem na mysli špičkové technologie, jako jsou čipy, umělá inteligence atd., kde Rusko stále více zaostává. Velký odliv mladých technologických expertů na začátku SMO [optimalizace pro sociální sítě] (většina z nich byla liberální a bála se odvolání) ji v této oblasti také dost tvrdě zasáhl.
► Úroveň EU je žalostná.
► Tvrdá pravda… Proto asi nejsi všude vítán, Andrew.
Andrew Korybko ► Díky, a bohužel máš pravdu. Většina lidí, na kterých tady záleží, jako jsou špičkoví experti a většina diplomatů, tohle slyšet nechce. Raději předstírají, že „všechno jde podle plánu“, i když sami vědí, že tomu tak není.
Koneckonců, nějaká mocná osoba nebo spíše její skupina zde už léta předvádí špičkové „neruské prorusy“ (NRPR) VIP úředníkům, expertům a diplomatům, kteří všichni papouškují stejné argumenty s nízkým IQ.
Hierarchická povaha ruské „strategické kultury“ znamená, že se většina lidí autocenzuruje a místo toho upřednostňuje sdělování svým nadřízeným, co chtějí slyšet, z důvodů zachování kariéry, takže vzali signál vyslaný těmito mocnými lidmi prostřednictvím NRPR a šli s ním.
Přidejte k tomu již přerušené smyčky zpětné vazby a je snadné pochopit, jak se vše vymklo kontrole a proč se všichni celou dobu chovali hloupě a snažili se svalit vinu na druhé, místo aby převzali odpovědnost. Je to začarovaný kruh falešné zpětné vazby a špatného plánování.
Navzdory tomu, že Trenin a poté Timofejev nedávno vyzvali k reformám, které by zabránily dalším krizím, velmi pochybuji, že dojde k nějakým významným změnám, protože problém je systémový a domnívám se, že k jeho nápravě jsou zapotřebí paralelní instituce vytvořené bezpečnostními službami.
Stát nemá žádný způsob, jak by mohl dohlížet na každou úroveň svých přerušených smyček zpětné vazby, aby zajistil soulad s předáváním objektivní reality, ani není dostatek lidí připravených nahradit diplomaty atd., kteří by možná museli být propuštěni, protože jsou nenapravitelní.
Takže víceméně ti samí lidé zodpovědní za tyto epické neúspěchy pravděpodobně zůstanou na svých místech s velmi malým dohledem, pokud vůbec nějakým (natož po delší dobu), a maximum, co se může stát, je krátká prezentace nebo e-mail o zlepšení smyček zpětné vazby.
Pouze vytvořením paralelních expertních a zahraničněpolitických institucí bezpečnostními službami, jejichž hodnocení budou osoby s rozhodovací pravomocí posuzovat vedle výše uvedených, může existovat jakákoli naděje na pozitivní změnu.
Tyto paralelní instituce budou buď potvrzovat, zpochybňovat, nebo přímo vyvracet hodnocení ministerstva zahraničních věcí a dalších institucí, aby osoby s rozhodovací pravomocí mohly zvážit své možnosti, místo aby předpokládaly, že ministerstvo zahraničních věcí atd. má „vždy pravdu díky své autoritě“.
Rozšíření bezpečnostního státu je kontroverzní otázkou od konce komunismu a chápu váhání některých, ale v tomto ohledu je to jediné realistické řešení, které mě napadlo (a už se o tom několik let zabývám).
► Bývalý agent CIA Larry C. Johnson vypráví v podstatě stejný příběh, pokud jde o USA.
Andrew Korybko ► Ten chlap je dost podezřelý. Už tak dlouho se bizarně zaměřuje na Írán a vždy, bez výjimky, kritizuje všechno, co USA dělají, zejména v západní Asii, a dokonce za pochodu přehazuje narativy od strašení, že blokáda povede ke zničení tolika lodí, až po mluvení o tom, jak špatné, nezákonné a katastrofální to bude pro humanitární situaci Íránu.
V dnešní době jeho obsah jen letmo pročítám, protože jsem si už dávno uvědomil, že je „potěmkinista“, ale z nějakého podivného důvodu je více spjat s Íránem a jeho globálním mediálním ekosystémem než s Ruskem (i když tím nechci zlehčovat jeho roli v ruském ekosystému, protože mu loni nějakým způsobem dovolili vyzpovídat Lavrova!). Abych byl upřímný, je to celé na nic.
Představte si bývalého agenta KGB, který neustále kritizuje Rusko, ale má řekněme blízko k Turecku (velmi nedokonalý ekvivalent Ruska k tomu, čím byl Írán pro USA před Trumpem 2.0), a dělá rozhovor s Rubiem. Je velmi nepravděpodobné, že by CIA pustila někoho tak blízko k nejvyššímu americkému diplomatovi z jednoduchých kontrarozvědných důvodů (Izraelci jsou pozoruhodnou výjimkou, která je mimo rámec mého komentáře).
A kdyby se k němu mohl přiblížit, byl by to pravděpodobně velký skandál, lidé by museli rezignovat, svět by spekuloval o tom, co se doopravdy děje atd., ale v Rusku je to pro nikoho nedůležité, všechno je v pořádku – ve skutečnosti se zdá, že čím více zahraničních zpravodajských zdrojů (ať už minulých nebo současných) se setká s Lavrovem a spol., tím lépe. Je to surreálné.
Andrew Korybko ► Věřím, že Larry je inteligentní, možná velmi inteligentní, a brzy si uvědomil, že když Rusům řekne, co chtějí dělat – a to zejména jako bývalý agent CIA, jehož minulá profesionální nálepka činí vše, co říká, autoritativnějším pro jeho cílové publikum, jak se domnívají ruští „dozorci měkké síly“ (pracoval jsem pro Sputnik v letech 2014-2019, takže to vím) – může je přimět, aby se zbavili ostražitosti.
► Dobrý den Andrew, je tahle šaráda proto, že jsou žalostně nevědomí, nebo si myslí, že je to prospěšné?? Celá ta show s Dmitrijevem jako hlavním vyjednavačem je také naprosto zrádnou zradou Ruska, jeho lidí atd., z čehož nikdo neprospívá kromě hrstky bohatých jedinců, jak se zdá. Opravdu nedokážu pochopit tyto podivné situace a čím víc se to snažím nějak vysvětlit, tím méně respektu dokážu shromáždit. Smutné, smutné, smutné a zdá se, že nás čeká jen více kroků zpět.
Andrew Korybko ► Vidím to tak, že jsou buď opravdu naivní, nebo si cynicky myslí, že mohou tyto „NRPR“ spojené s strašidly (NRPR je v uvozovkách, protože tito lidé jsou mnohem více spojeni s levičáctvím, islamismem a/nebo hnutím třetího světa“ než s ruskými zájmy a většina z nich nejsou rusofilové v tom smyslu, že by mluvili jazykem, znali kulturu a historii, četli literaturu atd.) využít k „ovlivnění“ svých podezřelých „manipulantů“.
Co se týče Dmitrijeva, vidím to jinak: Přál bych si, aby se situace nezměnila v to, co se nakonec stala, ale vzhledem ke stavu věcí na začátku roku 2025 a omezením, která si Putin sám uložil ruským ozbrojeným silám kvůli jeho typické opatrnosti a obavám z eskalace, která by se mohla vyvinout ve třetí světovou válku – si myslím, že je nejlepším mužem pro úkol vyjednat kompromisy s USA.
Problém je však v tom, že USA nechtějí dělat kompromisy a ani Ukrajinu, ani NATO k nim nebudou nutit. Ačkoli se zdálo, že by to mohly vážně zvážit, nakonec v tomto směru nic neudělaly, místo toho přešly od darování zbraní Ukrajině k jejich prodeji NATO za plnou cenu za účelem jejich transferu na Ukrajinu, a tak profitovaly z pokračování konfliktu.
Dmitrijev však v podstatě vyjednal minimálně široké podmínky strategického partnerství mezi Ruskem a USA zaměřeného na zdroje po skončení ukrajinského konfliktu, ale ani jedna strana nechtěla dělat kompromisy ve svých postojích, které druhá strana považuje za nepřijatelné, a to i přes tuto lákavou odměnu. To vedlo k současné diplomatické patové situaci, která trvá dodnes.
Pokud by se vše odvíjelo jinak, pak by SMO možná ani nevydrželo tak dlouho, ale rozhodná vojenská logistická a zpravodajská intervence NATO spolu s ruskou sebekázní, jak bylo zmíněno, vyústily v realitu, kterou v současnosti pozorujeme, kdy se Rusko rozhodlo prozkoumat zájem Trumpa 2.0 o kompromis, ale zjistilo, že vše, co akceptuje, je zmrazení konfliktu a nedá Putinovi to, co chce.
Musím zdůraznit, že Dmitriev je logickým vyústěním situace, ve které se Rusko ocitlo v raných dobách Trumpa 2.0. Neoslovení USA a odmítnutí vlastních nabídek by zaručilo výrazné zesílení konfliktu, které by mohlo vést k neúspěchům v terénu, pokud by Trump zdvojnásobil americkou podporu Ukrajině ve snaze „eskalovat za účelem deeskalace“, jak dříve naznačil zájem o případné řešení.
Přál bych si, aby Rusko nemuselo nic vyjednávat a mohlo už dávno plně dosáhnout svých maximalistických cílů, ale nestalo se tak a proto se rozhodlo vyjednávat s USA, které teprve za Trumpa 2.0 akceptovaly jeho předchozí návrhy, které Biden odmítl. Takhle jsme skončili s Dmitrijevem a nic z toho, co jestřábi dělají ve snaze přesvědčit Putina, aby „ztvrdil“, zřejmě nefungovalo; naopak, zdá se, že ho to donutilo zdvojnásobit úsilí.
► I kdyby Rusko dalo Američanům vše, co chtějí, Američané by prostě požadovali víc. Naivita ruského vedení mě vždycky udivuje.
ZDROJ (Překlad Naše Pravda)
Andrew (Andrej) Korybko, PhD (* 26. května 1988), je americký politolog, geopolitický analytik a novinář, člen odborné rady institutu sídlící v Rusku. Narodil se a vyrostl ve Spojených státech, má dvojí občanství: americké a polské. Novinář pro Sputnik News, je také členem odborné rady Institutu pro strategická studia a prognózy, specializované sekce Ruské univerzity přátelství národů.
Vystudoval Ohio State University v Kolumbii se specializacemi Mezinárodní vztahy a diplomacie, Mezinárodní studia (se zaměřením na východní Evropu) a ruský jazyk v roce 2010. V období od září 2013 do června 2015 absolvoval a dokončil magisterský program mezinárodních vztahů na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů (MGIMO), v oblasti řízení koncentrace a globálních problémů. V roce 2022 dokončil diplomovou práci Rusko-pákistánské vztahy v kontextu moderní mezinárodní politiky (2014-2019), jako požadavek pro získání doktorského titulu, rovněž na MGIMO.
Jeho hlavní oblasti zájmu jsou: strategie USA v Eurasii, barevné revoluce a nekonvenční válčení; ruská zahraniční politika, energická geopolitika a euroasijské integrační strategie; multipolarita, konkurence mezi velmocemi a odolnými a náročnými státy. Specializuje se na vztah mezi americkou strategií v Afro-Eurasii, čínskou globální vizí Belt and Road o konektivitě New Silk Road a Hybrid Warfare.
Ve Sputniku začal pracovat v roce 2014, kdy se ještě jmenoval Hlas Ruska, a od té doby je ve společnosti. Pravidelně také přispívá do různých online publikací, jako jsou Geopolitica.Ru, Oriental Review, The Duran, Global Research, Regional Rapport a další. Nejvíce se však proslavil svou knihou «Hybridní války – od barevných revolucí po převraty», ve které z hluboce ruského pohledu odhaluje fungování severoamerických technik pro destabilizaci a kontrolu zemí (asymetrická válka, propaganda a dotace odpůrcům).
