Když to otočím – máme konkrétní případ náměstka ministra školství Kettnera, který zveřejnil falešnou fotografii. Tam přišla omluva, žalobní výzvy, hrozby. Řešilo se to čtrnáct dní. Ale u Vachatové nic. To je přesně ten dvojí metr. A když se to připomene po roce nebo dvou, lidé řeknou, že byl jiný kontext.
Ale já uvedu ještě jeden příklad, u kterého jsem byl osobně. Po schůzce premiéra, mě a generálního ředitele České televize Hynka Chudárka zaznělo, že nezávislost ČT ohrožena není – i když nesouhlasí se změnou financování. Reakce Milionu chvilek byla velmi agresivní: jak si to může dovolit říct, když se protestuje, stávkuje. Jinými slovy – aniž by znali obsah schůzky, tlačili na jeden jediný názor. Podle mě tím sami ukázali, že jim nejde o realitu, ale o vytváření atmosféry.
Když se podíváme na demonstrace Milionu chvilek obecně – sociolog Petr Hampl je označuje spíš za emocionální ventil než reálnou politickou sílu. Sedí vám to?
Každý má právo demonstrovat. Ale přijde mi to paradoxní. Poslední čtyři roky za předchozí vlády byly protesty okamžitě nálepkované – proruští, trollové, dezinformátoři. Pak se změní situace a najednou jsou protesty legitimní součástí demokracie. A kdo nesouhlasí s jejich obsahem, ten prý demokracii nerespektuje. Ten obrat je neuvěřitelný. Kdyby to bylo konzistentní, neřeknu ani slovo. Ale ten kontrast je viditelný.
Navíc Milion chvilek se tváří jako neutrální, ale podle mě jsou jednoznačně na straně opozice. Ať to přiznají. V minulém období tu byla jedna kauza za druhou a jejich aktivita byla minimální – třeba jen malý mítink na Klárově. Teď, když jejich „strana“ prohrála, najednou mobilizují. Proto říkám, že to působí jako neztotožnění se s výsledky voleb.
Na protest 5. května zve Milion chvilek různé osobnosti, mezi pozvanými ale vystoupí třeba režisér Vít Klusák. Určitě si vzpomenete, jak byl v roce 2021 u situace, kdy Andrej Babiš mladší křičel na svého otce přímo na pódiu během předvolební kampaně.
To nebudu komentovat. To je jejich věc.
A jeho argumenty? Mluví o manipulaci a ohrožení nezávislosti, srovnává to s některými zeměmi ve střední a východní Evropě.
Žádné nové argumenty tam nejsou. Pořád se to opakuje dokola. Podle mě je to klouzání po povrchu, někdy až nedůstojné.
