VÁCLAV MUSÍLEK
Dvacet dva let po našem vstupu do Evropské unie 1. května 2004 se nabízí otázka: Byl to triumfální návrat do „evropské rodiny“, nebo začátek cesty, která nás postupně připravuje o suverenitu, konkurenceschopnost a identitu?
Tehdy jsme vstupovali s nadějí na volný trh, investice a bezpečnost. Dnes vidíme unijní orgány, které salámovou metodou – nebo v krizích jako covid a migrace – hromadí kompetence, prosazují zelenou agendu devastující průmysl a tolerují masovou migraci, která mění demografickou tvář Západu. Stejně jako naši domácí kritikové Trumpa opsali bludný kruh od komunistického antiamerikanismu, tak i bruselští federalisté opakují chyby minulosti: místo spolupráce suverénních národů budují supranacionální superstrát, který nenávidí národní státy a cenzuruje kritiku.
Sebevražedná agenda Green Dealu
Nejviditelnějším a nejnebezpečnějším nástrojem tohoto supranacionálního experimentu je Evropský zelený úděl (European Green Deal). Jeho demiurgové nám jej prezentují jako cestu ke „klimatické neutralitě“ do roku 2050 a ke „konkurenceschopné zelené ekonomice“. V praxi však jde o hlavní motor deindustrializace Evropy a zdražování života pro obyčejné lidi. V roce 2026 už nelze popírat fakta. Ceny elektřiny pro průmysl v EU zůstávají výrazně vyšší než v konkurenčních regionech – v průměru dvakrát vyšší než v USA a o více než 50 % vyšší než v Číně. Systém obchodování s emisními povolenkami (EU ETS) tlačí cenu uhlíku na úrovně kolem 65–80 eur za tunu CO₂ (s výkyvy až přes 90 eur), což se promítá do všech odvětví: od oceláren, chemického průmyslu a skláren přes automobilový sektor až po domácnosti, které dostanou další těžkou ránu připravovanou ETS 2 pro topení a dopravu.
Důsledky jsou tragické a měřitelné:
- Deindustrializace: Energeticky náročné podniky utíkají nebo omezují výrobu. Německé BASF, ThyssenKrupp, Speira nebo Volkswagen přesouvají kapacity do zemí s levnější energií, jako jsou USA (i díky Inflation Reduction Act) nebo asijské státy. Evropa ztratila stovky tisíc pracovních míst v manufacturingu – v automotive se hovoří až o půl milionu ohrožených míst. Česko jako silně průmyslovou zemi navázanou na německou ekonomiku to bolí dvojnásob: naše automobilky a dodavatelé čelí tlaku na elektromobilitu, zatímco reálná poptávka po drahých e-autech stagnuje.
- Závislost na EU obchodu: Česká republika je extrémně exportně orientovaná ekonomika – exporty tvoří přes 57 % HDP a do zemí EU směřuje 79–81 % všech českých vývozů (v roce 2024 přes 80 %, s Německem jako hlavním partnerem kolem 30–32 %). Tato závislost nás činí zranitelnými vůči bruselským regulacím, které ničí konkurenceschopnost našeho největšího odbytiště.
- Carbon leakage: Brusel sám přiznává riziko „úniku uhlíku“ – výroba se přesouvá do zemí bez podobných regulací (Čína, Indie), kde emise často rostou. CBAM (Carbon Border Adjustment Mechanism), který má dovoz zdražit uhlíkovou daní, je spíš ochranná clona pro unijní firmy než řešení. Ve skutečnosti funguje jako nová překážka obchodu a trestá i naše exportéry.
- Ztráta konkurenceschopnosti: Evropa zaostává v patentech, AI, robotizaci i kosmickém výzkumu. Zatímco Čína tančí s roboty a USA těží z levného plynu a jaderné energetiky, my si „zachraňujeme klima“ uzavíráním uhelných elektráren a dotováním nespolehlivých obnovitelných zdrojů. Výsledek? Vyšší inflace, nižší růst a závislost na dovozu technologií i surovin.
Green Deal není o životním prostředí. Je to ideologický projekt, který obětuje reálnou ekonomiku na oltář abstraktních cílů. Brusel slibuje „zelený růst“, ale dodává jen zelené dotace pro vyvolené firmy, ESG reportingovou džungli a regulace, které chrání velké hráče před inovativní konkurencí. Pro střední Evropu, která neměla západní blahobyt na dluh, to znamená ztrátu jediné výhody – levné a spolehlivé energie, která kdysi umožnila náš průmyslový vzestup po roce 1989.
Podívejme se proto na budoucnost a zkusme načrtnout možné scénáře vývoje Evropské unie a také to, jak na ně může reagovat Česká republika.
Scénář 1
Pokračování v současném kurzu – cesta k bezvýznamnosti
Výsledek? EU se stává irelevantním aktérem v globální soutěži – ekonomicky slabým, sociálně rozvráceným migrací a vojensky závislým na NATO, tedy na Trumpově Americe. Jeho současné úvahy o stažení USA z NATO kvůli nepřidání se spojenců k válce s Íránem musejí nahánět evropským lídrům hrůzu. Takový krok by nebyl pro zbytek aliance jen „zkouškou“, jak tvrdí jeden původně komunistický generál ve výslužbě, v současnosti z dopuštění části lidu prezident republiky, ale odhalením bezbrannosti celé namyšlené EU.
Scénář 2
Kosmetické změny pod tlakem krize
Rostoucí nespokojenost občanů, která se už zčásti projevila posílením národně konzervativních sil ve volbách 2024, donutí mainstreamové elity k drobným ústupkům – mírnému oslabení některých regulací, rétorickému přizpůsobení Green Dealu. Stejní politici typu Macrona či Merze to však provedou tak, aby si zachovali moc. Výsledky? Minimální. Green Deal zůstane, migrace se zpomalí jen částečně, cenzura přetrvá. Ekonomická a sociální krize se prohloubí, ale EU se nerozpadne – jen se stane ještě neefektivnější.
DENÍK.TO
