Nový zásadní materiál v kauze Dozimetr: Rakušan pod tlakem

Prezident Petr Pavel nedávno znovu mluvil o „Spojených státech evropských“ jako možném řešení pro budoucnost Evropy. Kritici upozorňují, že by takový model znamenal zásadní omezení české suverenity. Vy jste se k tomu vymezoval i ve svém pořadu Čau Praho. Co by takový směr konkrétně znamenal pro Českou republiku?

Česká republika má být suverénním a sebevědomým členským státem Evropské unie, ne součástí nějakého evropského superstátu. Vznik „Spojených států evropských“ by pro Českou republiku samozřejmě znamenal jediné: přesun rozhodování z Prahy do Bruselu. O daních, migraci, energetice, bezpečnosti nebo průmyslu by se stále méně rozhodovalo u nás a stále více někde, kde český občan nemá reálnou možnost věci ovlivnit. Nejsem proti evropské integraci. Jsem proti tomu, aby se z EU stal jeden centralizovaný stát. S členskými státy můžeme spolupracovat, obchodovat, chránit společný trh a bezpečnost, ale nesmíme přijít o právo rozhodovat sami o sobě.

Prezident se zároveň dostal do sporu s vládou kvůli své roli v zahraniční politice a účasti na summitu NATO, kde dává najevo, že chce být osobně u klíčových jednání. Spor s premiérem a ministrem zahraničí Petrem Macinkou se přitom dál vyostřuje. Co podle vás za tímto postupem je a proč podle vás prezident považuje svou účast za natolik zásadní, že v tomto směru neustupuje?

Česká republika je parlamentní demokracie. Za zahraniční politiku nese odpovědnost vláda, premiér a ministr zahraničí. Prezident má nepochybně důležitou roli, ale pokud se opakovaně dostává do otevřeného sporu s vládou o to, kdo bude Českou republiku zastupovat u klíčových jednání, není to dobrý signál ani dovnitř země, ani směrem k našim spojencům.

Jaký další vývoj v kauze Dozimetr lze v nejbližší době očekávat? A zapadá tento případ do širšího obrazu dalších kauz spojených s bývalou vládní koalicí, které nyní vláda Andreje Babiše slibuje znovu otevřít a důkladně prověřit?

Dozimetr zdaleka není uzavřená věc. Hlavní líčení běží, budou přicházet další svědectví a znovu se ukazuje, jak hluboko podle obžaloby sahaly korupční vazby i do politiky. Obžalovaní samozřejmě vinu odmítají, ale otázky tím nezmizí. S paní senátorkou Hanou Marvanovou chystáme na květnový kontrolní výbor další zásadní materiál k této kauze. Paní Marvanová navíc veřejně popsala, jak ji měl tehdejší náměstek primátora za STAN Petr Hlubuček úkolovat a říkat jí, koho má poslouchat. Mluvila také o tom, jak narážela ve chvíli, kdy odmítala hlasovat pro věci, které podle ní nebyly výhodné pro Prahu, nebo požadovala další posudky a úpravy materiálů. To je naprosto otřesný obraz fungování tehdejšího vedení Prahy. A nejde jen o trestní odpovědnost, tu musí řešit soud. Jde i o odpovědnost politickou. Protože tady se roky mluvilo o transparentnosti, ale reálně se kolem městských firem a zakázek děly věci, které teď musí být důkladně prošetřeny.

Právě podobné kauzy a otázky důvěry ve stát se často promítají i do reakce veřejnosti v ulicích. Spolek Milion chvilek pro demokracii pod vedením Mikuláše Mináře dlouhodobě vystupuje proti Andreji Babišovi a opakovaně svolává demonstrace proti krokům jeho vlád. Naposledy v Praze i v souvislosti s debatou o veřejnoprávních médiích. Jak tuto roli Milionu chvilek vnímáte vy jako jeden z hlavních představitelů ANO?

Já jsem rád, že v České republice funguje svoboda slova a že se mohou konat demonstrace. Lidé mají právo vyjádřit svůj názor, ať už protestují proti komukoliv. To je v pořádku a nikdo jim to nebere. Problém v akcích pořádaných Milionem chvilek ale vidím v obrovské selektivitě. Kde byli v době propuknutí kauzy Dozimetr, podivných událostí kolem Dopravního podniku a vážných otázek kolem politiků STAN? Kde byli při bitcoinové kauze ODS nebo Fialovy kampeličky? To jim nevadilo? Zřejmě ne. Vadí jim vláda Andreje Babiše.

Takže ano, ať svobodně demonstrují. Ale ať se u toho netváří jako neutrální obránci vyšších hodnot.

Milion chvilek zároveň čelí hlasité kritice, když jim je vyčítána práce s vyhrocenou rétorikou a selektivní zacházení s fakty – například když zazní silná obvinění, která se později nepotvrdí, ale už se nevrací do veřejné debaty. Jak tento způsob práce ovlivňuje důvěryhodnost celé iniciativy?

Já to vnímám tak, že problémem není důvěryhodnost Milionu chvilek, ale dopady jejich aktivit na společnost. Když někdo používá výroky jako „ohrožení demokracie“, „ukradená budoucnost“ nebo „ovládnutí médií“, musí si uvědomovat, co dělá. Taková slova mají obrovskou sílu, šíří nervozitu a strach mezi lidmi. Milion chvilek pracuje s emocemi víc než s fakty, a to nemá za následek nic jiného než další rozeštvávání společnosti. Zazní obvinění, převezmou to média, lidé se vyděsí, a když se později ukáže, že realita je jiná, už se to nikdo napravit nesnaží.

O zklidnění dopravy v centru Prahy se určitě musíme bavit. Musí se ale řešit koncepčně, promyšleně a po dohodě se všemi dotčenými městskými částmi, ne formou mediálních výkřiků, jaké předvádí náměstek Beránek. Piráti takto na Pražanech experimentují už osm let. Vždycky přijdou s tím, co zase zakážou, co zavřou nebo co zruší. Jeden den je to zrušení semaforu na Strossmayerově náměstí, které výrazně zkomplikovalo život handicapovaným, druhý den je to uzavření centra pro auta. Nevím, kam si pan Beránek myslí, že ta auta najednou zmizí, ale takhle se město opravdu řídit nedá. Pokud ANO uspěje ve volbách, budeme dopravu v centru řešit koncepčně tak, aby dávala smysl rezidentům, podnikatelům i lidem, kteří do centra zkrátka vjet musí.

Nyní obecně: co považujete za největší selhání současné pražské koalice v posledních letech a v čem se to podle vás nejvíc promítlo do každodenního života Pražanů?

Největší selhání je neschopnost dotahovat věci do konce. Tím dostali Prahu do klinické smrti, město jede jen ze setrvačnosti, žádné projekty se neposouvají dopředu. Už několik let vidíme jen hezké obrázky, vizualizace, tiskové konference a slogany. Realita ale vypadá jinak. Bydlení je pro mladé rodiny prakticky nedostupné. Kapacity školství jsou na hraně. Doprava kolabuje. Parkování je chaos. Výstavba se táhne, viděli jsme to u metra D, které se kvůli špatně vypsanému tendru zpozdilo o více než 4 roky, u přestavby Nové Palmovky, ze které má Praha jen mezinárodní ostudu, předraženého Barrandovského a Dvoreckého mostu nebo zablokované opravy Libeňského mostu.

Pokud byste se po volbách stal primátorem, jaké by byly první tři konkrétní kroky, které byste chtěl na magistrátu prosadit?

První tři priority jsou jasné: bezpečnost, bydlení a doprava. To jsou dnes nejvíce kritické oblasti. Praha se za primátora Svobody dostala do situace, kdy si městské části musí z vlastních peněz zajišťovat bezpečnost ve veřejném prostoru. Musíme navýšit počet strážníků, který za čtyři roky vlády ODS a Pirátů neustále klesá. S tím souvisí i zhoršující se situace na různých rizikových místech ve městě. Lidé se v Praze přestávají cítit bezpečně, a to musíme okamžitě řešit.

Druhá věc je bydlení. Praha má na účtech 170 miliard, které požírá inflace, místo aby se smysluplně investovaly. Pražská developerská společnost za 6 let své existence nepostavila jediný byt, zato utratila 400 milionů za projekty, vizualizace a večírky. V ANO umíme projekty realizovat, máme zkušenosti. Praha 11 díky ANO postavila přes 600 obecních bytů, Praha 14 dalších 100 bytů. Tohle know-how chceme přenést na celou Prahu.

A v neposlední řadě je to doprava. Praha potřebuje profesionální manažerskou koordinaci uzavírek mezi magistrátem, městskými částmi, firmami a ŘSD. Dnes je tato odpovědnost rozdrobená mezi úředníky bez pravomocí a podle toho to vypadá. Zakázky s dopadem na dopravu musíme začít soutěžit i na rychlost prací, ne jen na cenu. Kdo nabídne nejrychlejší dokončení, má mít výhodu.

Praha není chudé město. Má peníze, schopné lidi i obrovský potenciál. Chybí jí jen vedení, které umí rozhodovat, neschovává se a dotahuje projekty.