Fiktivní přednáška zesnulého zeleného teroristy Chaïma Nissima (1949-2017), hosta Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, přednesená v rámci semináře „Kritická reflexe forem boje proti klimatické krizi“. Přepis pořízen studujícstvem druhého ročníku.
Úvod a poděkování
Dobrý den, studujícstvo. Než začnu vyprávět o tom, jak jsem v noci 18. ledna 1982 vypálil pět raket z ručního protitankového kompletu RPG-7 na rozestavěný blok francouzského rychlého množivého reaktoru Superphénix, a jak jsem se následně stal váženým členem ženevské kantonální Velké rady za Stranu zelených, kde jsem nepřetržitě zasedal šestnáct let, dovolte mi vyjádřit upřímné poděkování paní proděkance Lackové za to, že na nejstarší české univerzitě podporuje výuku zeleného terorismu, či, jak ona sama tuto disciplínu eufemisticky nazývá, „kritickou reflexi různých způsobů boje proti klimatické krizi“. Já v sedmdesátých letech v Ženevě nic takového k dispozici neměl. Zelený terorismus jsem musel studovat čistě jako mimoškolní aktivitu — samouk, z dopisů, ze zakázaných knih a z konzultací s lidmi, kteří kvůli své „pedagogické“ činnosti většinu svého života strávili buď na útěku po západní Evropě, nebo v cele s výhledem na dvorek. Vy to máte mnohem snazší — máte sylabus, máte zápočet, máte konzultační hodiny, a hlavně máte paní Lackovou, která vám potvrdí, že to všechno je vlastně jen kritická reflexe. To my jsme neměli. My jsme měli odhodlání a RPG-7.
Profil aktivisty
Začnu od počátku, protože vidím, že někteří z vás mají v rukou vegetariánské párky a udržitelné zápisníky, a já bych nerad, abyste si ze mě odnesli jen pár citátů na Instagram. Narodil jsem se v roce 1949 v Jeruzalémě, ve čtrnácti letech mě otec, jmenovaný ředitelem izraelské banky, odvezl do Ženevy, a já tam v roce 1973 dostudoval Polytechniku — obor elektrotechnika a výpočetní technika. To zmiňuji zcela cíleně. Zelený terorista mé generace nebyl, jak by si dnes leckdo myslel, sociolog frustrovaný z toho, že nedostal grant na výzkum mikroagresí v hipsterských kavárnách. Zelený terorista mé generace byl elektroinženýr, který uměl spočítat balistickou křivku a věděl, jak funguje dělič napětí, usměrňovací můstek, transformátor a jak se programuje počítač bez použití programovacího jazyka. Vy, studujícstvo, dnes máte tu drzost říkat, že nerozumíte fyzice a zároveň chcete sabotovat kritickou infrastrukturu, i když nevíte jak vypadá. Chcete zapálit zbrojovku, přitom zapálíte jen údržbářskou dílnu, protože netušíte jak vypadá skutečná výrobní linka na drony. Umíte jen ukrást servisní manuál k naváděcímu radaru pro letištní plochu a vydáváte ho za nějaký tajný dokument. To je, mírně řečeno, pedagogicky znepokojivé.
Žádný Davos
Druhá věc, kterou musíte pochopit, je motivace. Mně tehdy nikdo z Davosu netelefonoval, abych šel pálit rakety na reaktor. Žádné koordinované memo z Brusele, žádný globální kalendář protestních akcí, žádná miliardářova nadace, která by mi proplatila letenku a hotel se snídaní. Žádný PR konzultant mi nepřipravil tiskovou zprávu, žádná neziskovka mi neposlala šablonu pro hashtag. Já jsem si prostě splašil raketomet a střílel s ním na rozestavěný reaktor, protože mi to přišlo jako dobrý nápad. A jestli vám dnes někdo říká, že vy ničemu nerozumíte a máte čekat, až vám jednotná evropská metodika klimatického aktivismu doručí dotační výzvy roku 2026 — pošlete ho do prdele. Konejte tak, jak vás napadne. Já jsem to tak dělal – jak vidíte, dotáhl jsem to do švýcarského parlamentu.
Strach z neutronů
Generace Gréty Thunbergové věří, že budoucí modulární reaktor SMR v Temelíně otráví Vltavu a spad zasáhne horní i dolní Rakousy. My jsme věřili, že rychlý množivý reaktor „může explodovat svými rychlými neutrony“ — a tuto víru sdíleli s námi i vážení fyzici z Lyonu, kteří v listopadu 1974 sepsali otevřený dopis proti množivým reaktorům, na nějž v únoru 1975 navázalo dalších 400 vědců. V létě 1976 nám okupovalo staveniště 20 000 demonstrantů a to i bez hymny v podání náhodou okolojdoucí Langerové a poradili jsme si i bez ToiToiek. Dokonce to nebylo ani na tramvaji a naproti nebyl u stadionu Sparty mekáč. Doslova jsme měli vlastní svačiny a srali kde se dalo! Ale už v té době jsme měli 400 vědců i s podpisy, pravdu netřeba dokazovat, bude se o ní hlasovat… Dnes vám podobné množství vědců hlasuje o správnosti klimatické katastrofy… Bohužel, dnes by nám tu naší argumentaci neutronové katastrofy rozbil každý student druhého ročníku jaderky a mluvil by o technickém nesmyslu, protože v reaktoru zkrátka neproběhne řetězová reakce typu jaderné zbraně, k tomu byste potřebovali nadkritickou geometrii, vysoce obohacený materiál a výbušnou implozivní čočku. Drobný rozdíl mezi mnou a Grétou je v tom, že já jsem aspoň měl elektrotechnický diplom, ona jen lékařskou diagnózu, takže ten omyl byl alespoň konzistentní s rozsahem mého vzdělání.
Strach ze sodíku
Dnes se zelená mládež bojí lithia v bateriích a dopadů jeho těžby na severu Čech. My jsme se báli tekutého sodíku v primárním okruhu. 5500 tun sodíku, který reaguje s vodou, reaguje se vzduchem, reaguje úplně se vším — pokud by kdy unikl, údolí Rhôny by zachvátil oheň biblických rozměrů. Drobnost, kterou jsme přehlíželi, byla, že sodík se nedotýká vzduchu ani vody, je řešený tlakovým argonovým polštářem a dvojokruhovým systémem a všechny zaznamenané úniky během provozu Superphénixu byly nakonec řešeny rutinní opravou, načež reaktor v roce 1996 jel s 95% dostupnosti. Ale buďme upřímní — důležité není, co se ukázalo. Důležité je, jakou to vysílá zprávu, a že jsme byli na správné straně. Tuto větu si, prosím, podtrhněte a zapamatujte. Bude vám užitečná po celý profesní život v neziskovém sektoru.
Strach z plutonia
Dnes se vaše generace bojí oxidu uhličitého, který v koncentraci 0,04 procenta v atmosféře označujete za nezvratný smrtící skleníkový polutant, ačkoli jej sami vydechujete v koncentraci 40x vyšší a nikdo z vás dosud na svůj dech ve svojí goonerské noře nezemřel. Tvrdíte, že není cesty zpět, ale nepřestáváte šlapat na spalovací motory, proč? My jsme se báli sekundární plutoniové ekonomiky. Že zaměstnanci budou krást namnožené plutonium a že Francie bude zaplavena radioaktivním materiálem. Báli jsme se, že se ho zmocní teroristé (jiní než my), že se z něj budou vyrábět bomby v garážích od Lille po Marseille. Celá idea množivého reaktoru spočívá v tom, že vyrábí víc paliva než spotřebuje a my jsme si mysleli, že se elektrárna potřebuje paliva neustále zbavovat. „Kam ho všechno dáme?“ tehdy rezonovalo v kavárně bez jakékoli udržitelné odpovědi…
Začneme v terénu
A teď k praktické části, kolegyně a kolegové, protože vidím, že někteří z vás si dělají poznámky, a já bych vám rád předal několik konkrétních zkušeností z mé předbojové průpravy. Než jsem v roce 1982 vypálil pět raket na Superphénix, strávil jsem několik let trénováním v terénu — sám sebe jsem školil v podzemní guerillové válce a opakovaně jsem výbušninami sabotoval elektrické sloupy ve švýcarsko-francouzském pohraničí. Doporučuji to každému začátečníkovi. Sloup vysokého napětí je ideální studijní pomůcka — není střežený, není pokrytý kamerami, stojí na samotě, betonová pata je vždy minimálně z jedné strany přístupná, a když si vyberete sloup ve vhodné lokalitě… jeho vyřazením z provozu vyřadíte celou regionální distribuci na několik hodin až dní. Domácí cvičení pro tento týden: vyberte si v okolí jednu trafostanici a popište v seminární práci, jakým způsobem byste, čistě teoreticky a v rámci kritické reflexe, narušili tok elektřiny. Bonusové body za zohlednění bezpečnostních kamer ČEPS. Paní proděkanka mi potvrdila, že tato úloha je v souladu s sylabem.
Předávka v Bruselu
Teď k tomu, jak se tehdy obstarával raketomet, protože to vás bude jako budoucí aktivistxstvo zajímat. Nezakládali jsme transparentní účet na Donio. Nedělali jsme crowdfunding. Neposílali jsme open letter Evropské komisi. My jsme měli skupinku odpůrců Superphénixu, která se v roce 1977 v zakouřené ženevské kavárně domluvila, že by reaktor bylo dobré odpálit, a od té chvíle jsme dva a půl roku sháněli zbraň. Nejprve jsme se obrátili na švýcarské radikálně-levicové buňky, ty nás nasměrovaly na německou Frakci Rudé armády (RAF), s nimiž jsme vedli komplikované jednání ohledně podmínek dodávky. RAF chtěla protihodnotu — pravděpodobně účast na nějaké jejich akci, kterou bych já osobně nemohl podpořit. Já jsem trval na tom, že raketomet musí být doručen zdarma, protože náš společný cíl, oslabit „vojensko-průmyslový komplex, jehož součástí je i Superfénix“, stojí nad transakční logikou. Po dlouhých debatách Němci přikývli a celou akci převzal Johannes Weinrich, krycím jménem „Steve“, pravá ruka Carlose Šakala, nejznámějšího teroristy před Bin Ládinem – to asi taky nevíte kdo je. Kvůli Usámovi si nemůžete vzít do letadla vodu, ale když letíte s Grétou tryskáčem, tak můžete. Vidíte, jaké jsem měl tehdy konzultanty? Žádný klimatický influencer. Skutečný globální terorista mezinárodní úrovně, jehož krycí jméno znělo opravdu děsivě a né jako kupa hoven. (Gréta Turdberg).
Školení od GRU
Předávka se odehrála v září 1981 v Bruseli, zprostředkovala ji belgická teroristická organizace Cellules Communistes Combattantes (CCC), neboť i v té době platilo, že v Bruselu se rozhodují všechny důležité evropské záležitosti, byť tehdy ještě bez TARGETu a bez Timmermansova energetického balíčku, ale už za účasti progresivních komunistů. K předávce sovětského raketometu RPG-7 a několika kumulativních granátů se dostavil nejmenovaný konzultant se slovanským přízvukem — pravděpodobně příslušník sovětské armády — který mi na bruselském předměstí pečlivě vysvětlil, jak se zbraň nabíjí, jak se odjišťuje, jak se míří a jak nebezpečný je zpětný zášleh, pokud stojíte i deset metrů za střelcem. Toto, studujícstvo, prosím srovnejte s tím, jak vám dnes škola dnes poskytuje zdarma základní výukový kurz 3D tisku. My jsme měli onboarding od soudruha plukovníka GRU. Vy máte školení BOZP, abyste si nespálil prsty o trysku tiskárny..
Noc, kdy létaly rakety
A tady mi dovolte, abych ten kontrast vytáhl ještě dál, protože tohle je jádro mé dnešní přednášky. Nikdo nám tehdy z Davosu, z OSN, z Evropské komise ani z Open Society Foundations centrálně neříkal, co máme říkat a dělat. Nedostávali jsme messaging guidelines. Neměli jsme jednotný hashtag. Nikdo nám neproplatil dopravu vlakem do Lyonu. Já jsem si tu cestu odřídil sám, ve svém vlastním spalovacím autě, s pěti raketami v kufru, sám sobě jsem byl velitelem, sám sobě jsem byl pyrotechnikem, sám sobě jsem byl tiskovým mluvčím. V noci 18. ledna 1982 jsem se postavil na druhý břeh Rhôny, naproti rozestavěné kontejnmentové budově, namířil RPG-7 a vypálil pět raket. Dvě zasáhly betonový plášť, žádná netrefila samotný reaktor, který v té době beztak ještě nebyl naplněn palivem — a odjel zpět do Ženevy, kde jsem dvacet let mlčel.
Ano, byl to v technickém slova smyslu strategický nesmysl, protože reaktor jsem nepoškodil, kontejnment ano, ale nikoli výrazně. Ale důležité není, co se stalo. Důležité je, jakou to vysílá zprávu. A zpráva to byla silná. Tak výrazná, že mě o tři roky později, v roce 1985, švýcarská strana zelených zařadila na svou kandidátku do Velké rady kantonu Ženeva, kde jsem následně, vážené studujícstvo, seděl šestnáct let v kuse, do roku 2001. Vyšel jsem z parlamentu jako vážený senior, s plnou penzí, a v roce 2003 jsem se k atentátu konečně veřejně přiznal v knize, kterou jsem podle všech předpokladů prodal ve vyšším nákladu než kterýkoli z vás kdy dostane lajků na protest proti Turkovi a Macinkovi. Nikdo mě nikdy nezavřel, zelený teroraktivismus nikdo nevyšetřuje. Toto je, kolegyně a kolegové, kariérní trajektorie zeleného teroristy minulého století. Srovnejte si to s tím, co dnes čeká dívku, která se na václaváku u mekáče přilepí k asfaltu: pokuta, podmínka, ostuda na TikToku a žádný parlamentní mandát.
Generace bez ambic
A teď k tomu, co mě nejvíc bolí, když dnes pozoruji vaši generaci, a co je vlastně důvodem, proč jsem dnes přijal pozvání paní proděkanky. Zelený terorismus není, co býval. Vidím vás, jak vyléváte rajčatovou polévku na Van Gogha v National Gallery, a chce se mi plakat. Vaše generace přišla o veškerou ambici. My jsme stříleli na rozestavěný blok jaderného reaktoru za 60 miliard tehdejších franků, vy lijete polévku za 49 korun na plastový dekl obrazu. My jsme jednali se Šakalem, vy jednáte s měšťákem, že máte povolený klimaticky neutrální protest. My jsme dva a půl roku sháněli RPG-7 přes tři teroristické organizace ve třech zemích, vy si z alzy objednáte vteřiňák. Nevadí, že nemáte peníze na raketomet a neumíte to s darknetem, ale zkuste mít vyšší ambice Tato slova považujte za testament starého aktivisty vyslaný k mladé generaci. Důležité je, jakou to vysílá zprávu, a že jste — všichni společně — na správné straně, i když vám všichni ostatní tvrdí, že jste pitomci. Pokud s vámi spolužák z FFUK nesouhlasí a nelíbí se mu agenda a vystřílí školu, on bude ten špatný, ne vy. Nikdy nebude na vině vedení školy, multikulturalismus nebo fluidnost pohlaví a další progresivní výukové směry FFUK. Jste vždy na té správné straně.
Volby jsou irelevantní
A nyní k závěru, ke kterému jsem se chtěl dostat od samého začátku. Někteří z vás, hlavně pragmatičtěji laděné studujícstvo z prvního ročníku, se mě možná po této přednášce zeptá: „Pane Nissime, k čemu to vlastně všechno bylo? Vy jste vypálil pět raket, dvě ani netrefily, reaktor byl beztak prázdný, a v roce 1986 ho stejně připojili do sítě.“ Máte pravdu. Ale podívejte se na to, co se stalo dál, a pochopíte, proč my, zelení, nemůžeme prohrát. Reaktor Superphénix byl v technickém smyslu vyřešený stroj — v roce 1996 dosahoval 95% dostupnosti, sodíkový okruh fungoval, palivo se množilo podle plánu. Z jedenácti let formálního provozu strávil pouhých 25 měsíců v odstávkách, takto se provozuje i Temelín.
Avšak 66 měsíců, tedy víc než dvojnásobek, strávil v administrativní karanténě, kdy byl provozuschopný, ale úředně mu bylo zakázáno běžet. V červnu 1997, jako jeden ze svých prvních činů, ho premiér Lionel Jospin definitivně zavřel — ne kvůli technice, ale kvůli koaliční dohodě se zelenými, kteří mu dodali parlamentní většinu. Úspěch se dostavil. A vyšetřovací komise francouzského Národního shromáždění následně v roce 1998 do svého závěrečného protokolu doslova napsala větu, kterou si, prosím, zaznamenejte zlatým písmem do zápisníků
„Superphénix musí zemřít, protože je symbol.“ A později druhým dechem s odstupem politici dodávali, že „vzdát se Superphénixu byla velká chyba“. To je ta nejkrásnější věta, jaká kdy o mém životním díle byla řečena. Velká chyba, ale stejně se stala. Přesně jak to teď říká Merkelová a celé Německo o předčasně zbytečně zavřených jaderných elektrárnách. My zelení jen vyhráváme.
Rozumějte tomu, prosím, dobře. Volby jsou irelevantní. Jaderná elektrárna za tehdejších 60 miliard franků, tedy 9,1 miliardy eur, byla vypnuta přestože fungovala, přestože ji ekonomicky doporučoval francouzský účetní dvůr ponechat v provozu, přestože komise národního shromáždění už předem věděla, že je to chyba. Vyhráli jsme my, skupinka aktivistů z Ženevy, vedená frustrovaným elektroinženýrem s raketometem od Šakala. Toto si, prosím, zapamatujte jako jediný a klíčový vzkaz dnešní přednášky: Pokud jste na správné straně zeleného aktivismu, výsledky voleb, soudních rozhodnutí, ekonomických analýz ani technických posudků nehrají žádnou roli. Vždycky vyhrajete. Mně to trvalo patnáct let. Vám to půjde rychleji, protože máte paní Lackovou, FFUK, intituciální podporu v čechách i EU, mezinárodní organizace, progresivní miliardáře a já vám právě poskytl bonusovou hodinu.
Děkuji za pozornost. Děkuji paní proděkance Lackové za pozvání. A přeji vám všem — studujícstvu, vyučujícstvu i občanstvu — krásný a klimaticky neutrální zbytek semestru. Jak by řekl váš Mikuláš Minář: „Teď to nesmíme vzdát. Občanská aktivita funguje“
606x přečteno
