Evropský parlament hlasoval pro zákaz všech tzv. konverzních terapií napříč Evropskou unií. Nyní je na tahu Evropská komise, která má za úkol připravit konkrétní legislativu.
Schválené usnesení definuje konverzní praktiky jako „intervence zaměřené na změnu nebo potlačení sexuální orientace, genderové identity nebo genderového vyjádření osoby“.
Levicové a středové frakce zákaz plošně podporovaly, část konzervativních, populistických a pravicových frakcí varovala před zásahem do svobody vyznání a rodinného života. Argumentovali obavami, že by široce formulovaná iniciativa mohla kriminalizovat běžnou výchovu nebo náboženské přesvědčení.
Na základě pozměňovacích návrhů bylo do textu vloženo upřesnění, že zákaz by neměl omezovat „podpůrné intervence rodičů nebo kvalifikovaných lékařů“, pokud se tyto nesnaží genderovou identitu násilně měnit či potlačovat.
Parlament dále žádá Komisi, aby tyto praktiky zařadila na seznam tzv. „euro-zločinů“, tedy zvlášť závažných trestných činů s přeshraničním rozměrem. To by umožnilo stanovit minimální sazby vězení platné v celé EU, podobně jako u obchodu s lidmi. Podle poslanců by trestní sazby měly být kombinací trestněprávních postihů a profesních zákazů a měly by sjednotit dosavadní roztříštěnou praxi napříč všemi členskými státy.
Vysoké finanční pokuty by měly odrazovat zejména komerční subjekty nabízející tyto služby. Soudy by měly mít pravomoc zakázat výkon profese (lékařské, psychologické či pedagogické) osobám, které konverzní praktiky prováděly, a to až na dobu 5 let.
Trestná má být podle představ europoslanců také propagace těchto služeb (včetně on-line reklamy) i nabízení „terapií“ v náboženském či vzdělávacím prostředí. Ve výjimečných případech rezoluce navrhuje částečné nebo úplné odejmutí rodičovských práv, pokud by praktiky vedly k závažnému poškození zdraví u nezletilých dětí.
Samotné usnesení není přímo zákonem – závaznou právní úpravu a také konečnou podobu sankcí a konkrétní výši trestů musí nyní připravit Evropská komise, na což má čas do 18. května 2026.
Zbývá tedy nějaký prostor pro svobodný nesouhlas?
V této souvislosti může být zajímavé srovnat nynější usnesení EP s rezolucí Rady Evropy z února letošního roku. Zatímco rezoluce Rady Evropy se více zaměřuje na lidskoprávní ochranu před jakýmkoliv zpochybňováním, které by mohlo být vnímáno jako nátlak, Evropský parlament se pokusil o preciznější právní definici, která by umožnila trestně postihovat škodlivé snahy o změnu, ale zároveň chránila prostor pro neutrální psychologickou pomoc a otevřený rodinný dialog.
Rada Evropy zahrnuje mezi konverzní praktiky nejen snahy o změnu či potlačení sexuální orientace, ale také „zpochybňování genderové identity“ a jejích projevů. Podle tohoto výkladu i praktiky, které nejsou fyzicky násilné, ale systematicky zpochybňují genderovou identitu člověka (např. v náboženském nebo poradenském kontextu), mají být považovány za zakázané.
Evropský parlament naproti tomu klade větší důraz na odlišení od legitimního poradenství. Usnesení zdůrazňuje, že genderová rozmanitost sama o sobě není nemoc, a proto je nepřípustná jakákoliv „léčba“ či snaha „konverzi“, tedy změnu. Zákaz by se však neměl vztahovat na procesy, kdy lidé (zejména mladiství) svou identitu svobodně zkoumají. Zpochybňování identity je vnímáno jako problém především tehdy, pokud je prováděno s cílem dosáhnout „normativního“ (tedy tzv. cisgender) výsledku. Podpůrné intervence rodičů a kvalifikovaných lékařů (včetně psychoterapie), které pomáhají identitu pochopit bez předem určeného výsledku (cíle ji změnit), by tedy neměly být za konverzní terapií považovány.
Nenechme se ukolébat
Možná si říkáte – nějaká konverzní terapie se týká malého zlomku lidí, proč to dramatizovat, proč dělat z komára velblouda, máme miliony bruselských rezolucí, přežijeme další. Nenechme se ukolébat pocitem, že tedy vlastně o nic nejde, že se vlastně zakázalo jen to, co bylo doopravdy škodlivé. Kdybychom na to přistoupili, přehlédli bychom, že to úplně nejškodlivější na celé takové rezoluci není fakt, že se to či ono zakazuje.
To úplně nejďábelštější spočívá v tom, že pokud přitakáme podstatě té věci, přistoupíme na filosofii, jak se o věcech smýšlí, akceptujeme jazyk a pojmy, narativ, jak se módně říká – tak si vlastně vtáhneme do naší legislativy, do naše právního uvažování, dalšího trojského koně.
Co je normální?
Konverzní terapie, pokud se u nás v nějakém větším rozsahu vůbec provádějí, nejsou dosud v našem právním řádu nijak vymezeny, nejsou povoleny, ani zakázány, realizují se v rámci stávajících zákonů. My – občané České republiky, a myslím, že ani naši zákonodárci – nemáme žádnou potřebu konverzní terapie řešit. Nedochází kvůli nim k žádným nedorozuměním, žalobám, sporům, skandálům, a pokud snad ano, řeší se způsobem obvyklým v demokratickém právním státě. Suma sumárum: Zákaz konverzních terapií je pro nás naprosto umělé téma – na které však když přistoupíme, a „vtáhneme“ jejich zákaz do našich zákonů, zaplevelíme si právní řád novotvary jako „genderová identita“ a její „zpochybňování“ či „potvrzování“, „cisgender“, „konverzní terapie“ a její přípustné a nepřípustné podoby, a tak dále a tak podobně. Stejně jako svého času tzv. Istanbulská úmluva – nejde o dokument, který by řešil nějakou skutečnou nouzi, jde o dokument ideologický, jehož cílem je právě to – vnést do právního řádu nový slovník, nové skutkové podstaty, novou optiku…
Tak se krůček po krůčku normalizuje nový společenský konsenzus. Tak si zvykáme na věci, které ještě před pár lety byly nemyslitelné. Právě probíhá první vlna státních maturit. Musíme kupř. považovat za normální, že maturanti z angličtiny musejí poslouchat a překládat příběh, v němž se Martin přiznává svým rodičům, že je gay, načež oni jsou překvapeni, aby se pak společně setkali se synovým přítelem? Vážně?
Vím, že boj proti takové normalizaci nesjpíš nevyhrajeme, ale to není důvod, aby nebyl sveden.
Ono totiž může být ještě hůř: Tlak v podobě drakonické rezoluce Rady Evropy je stále přítomný a mnozí na něj slyší. A lze padnout ještě hloub, jak ukazuje příklad australského Nového jižního Walesu. Tamní zákon zakazuje nejen konverzní terapie, ale trestným činem je i „modlitba s osobou nebo za osobu s úmyslem změnit nebo potlačit její sexualitu nebo genderovou identitu“, a to i v případě, kdyby vás „ta osoba požádala, abyste se za ni modlili, aby se mohla změnit“. Ne, to není citát z Orwella: To je realita. Stát předepisuje, jak smí vypadat modlitební život občanů! Přejete si to tak i u nás?
Jak to u nás obvykle chodí?
Evropská komise má do dvou týdnů (do 18. května!) předložit návrh závazné směrnice, tu pak budou muset členské země transponovat do svého právního řádu, což i u nás může znamenat řadu zásadních změn, zejména v trestním a profesním právu. Teprve tímto krokem se z nezávazné, více méně proklamativní rezoluce stane vykonatelný právní akt. Legislativní proces, na jehož konci bude stát novelizovaný trestní zákoník, ten se teprve rozbíhá a o jeho skutečné znění se ještě bude bojovat. A na výsledku záleží!
Možná bude dobré připomenout, jak u nás povětšinou probíhá implementace evropské legislativy. Obvyklý přístup je dvojí. Jeden je alibistický, kdy se prostě ty tisíce stran euro-blábolů ve sněmovně odmávají, aniž by se někdo příliš zamýšlel nad praktickými dopady, stačí, že „Brusel to po nás chce!“
Druhý přístup je aktivistický, kdy má někdo na přijetí dané legislativy nějaký vlastní zájem – a tak se pod hlavičkou toho, že „Brusel to po nás chce!“ do zákona propašují různé vychytávky, právní kličky, vyjímky či naopak zpřísnění, ve prospěch toho či onoho – ať již jde o ideologické aktivisty, kteří velmi často bývají „papežštější než sám papež“ – nebo o různé byznysové zájmy různých hráčů, kteří se už dávno naučili s Bruselem dobře vycházet a bruselským oknem protlačí leccos, co by domácími dveřmi třeba nebylo tak snadné…
Obávám se, že jedním či druhým způsobem, případně kombinací obou, u nás projde drtivá většina unijních implementací a transpozic – výsledkem je, že všichni zúčastnění jsou spokojeni, navíc mají alibi, že to tak chtěl Brusel… Jen volič, občan a daňový poplatník, ti zapláčí, neb na ně to nakonec všechno dopadne a oni to nakonec všechno zaplatí.
Pokud tedy jde o zachování svobody slova, přesvědčení a svědomí těch, kteří o genderových tématech smýšlejí odlišně, bude velmi záležet na tom, jak k nové legislativě přistoupí náš národní parlament. Bude mít nová koaliční většina, která tak ráda zdůrazňuje význam národní suverenity, odvahu skutečně se postavit ideologické kolonizaci?
° ° °
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
