Jednou z nejúspěšnějších jezdeckých akcí napoleonských válek byla nepochybně bitva u Villers-en-Cauchies, k níž došlo 26. dubna roku 1794. Tehdy 160 britských a 112 rakouských jezdců pod velením polního maršála Rudolfa Rittera von Otty úspěšně napadlo 3 000 francouzských pěšáků a 7 800 jezdců pod velením divizního generála René-Bernarda Chapuye. Francouzská porážka ukázala zjevné nedostatky nové revoluční armády.
Dne 23. dubna se velké francouzské síly pohnuly, aby odřízly postup koaličních jednotek. Ottův velitel jej vyslal na průzkum, aby zjistil pozici Francouzů. K tomuto úkolu vzal s sebou 2 eskadrony britského 15. lehkého dragounského pluku (160 jezdců pod velením majora Williama Ayletta) a 2 eskadrony husarského pluku č. 17 arcivévody Leopolda (112 jezdců pod velením barona Zikmunda Szent-Keresztyho). Nepřítele objevil ještě téhož večera a požádal o posily. Velitelství tedy urychleně vyslalo dalších 10 eskadron, které se skládaly ze dvou rakouských eskadron Zeschwitzových kyrysníků, dvou eskadron britských lehkých dragounů a jedné britské brigády těžkých dragounů o šesti eskadronách pod velením generálmajora Johna Mansela. Protože se tyto jednotky nemohly k Ottovi připojit před setměním, byl útok odložen na následující ráno. Za úsvitu 24. dubna se Francouzi nacházeli na stejném místě a tak se Rudolf Ritter von Otto (1735-1811) rozhodl zaútočit. Jeho pobočník, kapitán Daniel Mécsery (1759-1823), terén dobře znal a vedl Ottovy muže vpřed. V 7:00 u Montrecourtu Mécsery spatřil 4 500 Francouzů z 3. husarského pluku a 300 jízdních myslivců ukrytých v křoví. Otto se tedy přesunul napravo od nich. Všimli si jej a vytvořili bojovou linii. Když však Francouzi rozpoznali co proti nim stojí, ustoupili na západ do Villers-en-Cauchies. Otto nařídil jejich pronásledování a sám se vrhl vpřed. Britský generálmajor John Mansel (1729-1794) ale tento rozkaz buď nepřijal, nebo neuposlechl. Po čtvrt míli (400 metrech) se Francouzi vzpamatovali a spořádaně ustoupili do Villers-en-Cauchies, kde bylo rozmístěno 3 000 francouzských pěšáků s děli. Francouzská jízda se rozestavila do linie před pěchotou. Otto si uvědomil, že jej Mansel nenásleduje. Nyní čelil hrozivé přesile, přesto se rozhodl prosekat si cestu vpřed. Zformoval linii a zaútočil. Francouzská jízda uprchla a zanechala za sebou nekrytou pěchotu. Ta se rozdělila do dvou čtverců s děli uprostřed. Zahájili palbu. Szent-Kereszty se řítil proti jejich levému křídlu, Aylett proti pravému. Francouzští vojáci pevně sevření v uzavřeném čtyřúhelníku (formace karé) měli být před útokem jízdy v bezpečí, leč potřebovali by k tomu kvalitní výcvik a disciplínu. Obého se však čerstvým rekrutům nedostávalo. Přední linie pěchoty se pod náporem okamžitě zlomila. Druhá se udržela o něco déle, ale opakovaný úder zlomil i je. Ottovi jezdci se prosekali pěchotou a ukořistili čtyři kanóny. V tento moment narazili na francouzskou jízdu seřazenou za pěchotou. I ta se však dala na zběsilý úprk. Baron Szent-Kereszty se jal Francouze pronásledovat. Kapitán Robert Pocklington (převzal velení za zraněného Ayletta) se stočil za dělostřeleckým konvojem a zanedlouho narazil na francouzské posily. Byl téměř odříznut, leč prosekal si cestu a unikl do bezpečí. Szent-Kereszty pronásledoval Francouze po 13 kilometrů. Francouzi se do té doby znovu shromáždili. Provedli protiútok, ale Rakušanům dorazily posily a po krátkém boji se Francouzi opět dali na ústup.
Leopoldovi husaři přišli o 10 mrtvých a zraněných, 10 pohřešovaných. Britové nenávratně ztratili 58 mužů a 68 koní, 17 mužů a 23 koní bylo zraněno. Vévoda z Yorku odhadl francouzské ztráty na 900 mrtvých, 410 zajatých (z nichž pouze 10 nezraněno) a 5 děl. Po bitvě vydal císař František II. osmi britským důstojníkům – včetně Ayletta a Pocklingtona – zvláštní zlaté medaile jako náhradu Vojenského řádu Marie Terezie (nejvyššího vyznamenání Říše, jelikož dobová konvence zakazovala jeho vydání cizincům). Francouzský velitel kavalérie, brigádní generál Jacques Philippe Bonnaud, obvinil Chapuyovu pěchotu z nedostatku elánu. Ve skutečnosti měly obě části armády zjevné nedostatky. Během prvních let francouzských revolučních válek byla francouzská kavalerie obzvláště slabá ve srovnání s jezdectvem protivníků. Historici tuto slabost zdůvodňují ztrátou mnoha důstojníků z řad aristokracie, kteří byli popraveni nebo uprchli z Francie během revoluce. Pokud jde o francouzskou pěchotu, tak tu tvořila masa prostých branců, kteří se vojenskému řemeslu teprve učili. Teprve skrze tyto bolestné zkušenosti se kvalita francouzského jezdectva i pěchoty výrazně zlepšila, a stala se postrachem Evropy.
Nešťastný generálmajor John Mansel
Zmíněný britský generálmajor John Mansel (1729-1794) se z oné slávy dlouho neradoval a v následné bitvě padl, když vedl jezdecký útok na francouzskou dělostřeleckou baterii. Zastřelili pod ním koně a on sám schytal kuli z kartáče do prsou. Stalo se tak 26. dubna 1794 v bitvě u Beaumontu. Tehdy vedl jezdecký obchvat v údolí Cawdry a zcela rozprášil pěší kolonu, než se v čele svých jednotek vrhl přes rokli, aby zaútočil na baterii 14 děl na druhé straně. “Prošel roklí a v čele značné části svých mužů zaútočil proti dělům s neuvěřitelnou odvahou a naprostým úspěchem. Jeho hrdinské chování toho dne rozhodlo; ale u ústí této baterie, poté co mu pod sebou byli zastřeleni tři koně, utrpěl smrtelné zranění. Jedna kule z kartáče mu pronikla do hrudi, zlomila páteř a vyšla mezi rameny, zatímco další mu roztrhala ruku na padrť.” Mansel byl pohřben v redutě se všemi vojenskými poctami. Pohřbu se zúčastnilo šest generálů – Abercrombie, Dundas, Harcourt, Garth a Fox, a většina vysokých důstojníků armády vévody z Yorku. Francouzský generál René-Bernard Chapuis utrpěl další a ještě větší ponížení. Dalším velkým střetnutím byla bitva u Tourcoingu 17. a 18. května 1794, kde již Francouzi slavili úspěch. Pro zajímavost uvedu, že britský generál Sir James Henry Craig (1748-1812) přičítal neúspěch britské těžké jízdy u Villers-en-Cauchies “především Manselovi, kterého po akci 17. [Premontu] označil za neschopného důstojníka.” Tehdy Manselova jednotka zmeškala akci kvůli zmatku v rozkazech, a nechal tak Rudolfa Rittera von Otta s pouhými čtyřmi eskadronami čelit 5 000 Francouzům. Mansel se cítil po bitvě u Villers-en-Cauchies zneuctěn, přestože byl znovu přijat, přísahal že nepřežije. Zda však úmyslně hledal smrt, je sporné.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons a Picryl
