napsal Geordyn
Jak to, čemu říkáme čas hýbe světem a co to vlastně je a jak vzniká, když to mají být peníze.
Už staří Řekové… , no ti také, jenže jak se říká – v průběhu staletí – tedy té vyšší časové jednotky, která byla k tomu, čím se nyní zabývá toto zamyšlení – tedy proč se říká o čase, že to jsou peníze.
Od Adama se nejčastěji začíná, ať se to týká čehokoli, tedy začněme od něho.
Za všechno může čas, který se skrývá v nás a někdy den je delší než rok… zpívávala Lenka Filipová – vzpomínáte ? – zlaté osmdesátky. Ještě tedy tehdy. Tak to je ten zmíněný čas, který oponou trhnul – tam zase, nemýlím-li se promluvil z onoho času Jan Neruda…
Jo tu Lenku Filipovou, je na ni přeci jen hezčí pohled než na fousatého klasika, najdete zde
Ale k věci – teorie, na které je založen tento svět a řídí se tím zatím, je stále platná, i když jisté struny a podobné instrumenty kolem gravitonů a jiných sil, se snaží silně této původní teorii konkurovat, tak ta původní teorie vznikla v Praze v roce 1912, když jistý profesor tamní univerzity přemýšlel, proč proud světla nemůže letět vesmírem rychleji a pídil s e po důvodech.
Otázky proč… proč… jsou tím prvním, s čím se těsně po svém narození setkáváme … proč, když se uhodím po pádu na zem, proč to bolí… proč je v noci tma, když ve dne je světlo… a značně později, proč mne Jiřinka od vedle nemá ráda, když se mi tak líbí…
Jak mnozí , kteří ve škole nedřímali, vědí jak se onen profesor jmenoval a jiní i když nemnozí možná vědí, proč onen profesor nevytkl jinému odborníkovi jeho půlhodinové zpoždění k domluvené schůzce. Na tu příhodu si z oblibou vzpomínejte, když na cokoliv čekáte, je poučná i inspirující.
Pan profesor měl s kýmsi domluvenou schůzku a dotyčný se dostavil s půlhodinovým zpožděním. Profesor neodešel, jak se dotyčný opozditel domníval a čekal na něho. A tak se panu, tehdy již věhlasnému profesorovi, pokorně omlouval, že ho svou neomaleností připravil o jeho vzácný čas.
O nic jste mne nepřipravil, milý příteli, já si totiž svůj pracovní nástroj nosím stále sebou a mínil tím svou hlavu.
Nemělo by toto být pro nyní čtoucí čtenářky i čtenáře Kosu tím inspirujícím? Předpokládám, že ano. A to nemluvím například o papaláších, z nichž jeden s eneddávno pohoršoval, že čekal čtvrthodinku Třeba na rozdíl od onoho kdysi pražského professora s sebou nenosí pracovní nástroj – tedy už vzpomenutou hlavu.
Uhnijní čas by zase byl pro již nebohého pana pekaře Stanislava Pecku ze Sobětuch na Chrudimsku, který více než dvacet let intenzivně bojoval za ten jednotný evropský . Myšleno unijní čas – leč nedožil se toho a nedožije se toho nikdo, protože Uhnije uhnije sama už tím, že v její uhnijní chystané evropské armádě se bude velet jakou řečí? – evropskou ? – Anglie v EU není a Amerika i Austrálie je od Evropy, toho poloostrova ASIE, tak daleko. Asi tedy německy, když už v řadě českých pohraničních okresech existuje fialovské vládní nařízení dvojjazyčnosti – povinná úřední němčina – jak plesá asi dalším nafouknutím jakýsi Posserlt, nebo jak přesně zní jméno toho tlouštíka, co má v Praze už dlouho svou koloniální/protektorátní kancelář. A každý bývalý záložák české bývalé armády ví, že bez velení není spojení a bez spojení není velení. Zvláště ti záložáci, nyní asi už všichni zasloužilí důchodci, kteří byli kdysi spojaři.
Ještě by se dalo mnohé a další popisovat vztahy času a reality. Máte-li přátelé Kosíři sami své vzpomínky a představy, pište anebo snímejte kamerou, nebo kreslete, vaši vnuci, pravnuci budou vděčně vzpomínat na své předky, kteří zanechali reálné důkazy, že odolali mnohým současným Goebellsům a používali svůj zdravý rozum v nástroji, který si uchovali goebellsovštinou netknutý, nosíc ho na svém vlastním krku. Uchovejte své životní příběhy a možná budou – lituji této připomínky – významné jako deník Anny Frankové.
Jen tehdy, zůstane-li naše pohraničí české, zůstane naše vlast Česká republika – dříve Československo, stále česká.
Na peníze se moc nedostalo, ale stačí, že jejich cesty stále zřetelněji značí tu tchoří stopu.
