U šedesátiletého muže, který nechce zemřít, může být přesto ukončena životní podpora, protože „vůle pacienta končí tam, kde začíná zákon“.
Sotva Francie přijala zákon povolující eutanázii, objevil se v tisku hraniční případ, který svědčí o smrtelné spirále, do níž se země dostává. Nepochybně to ilustruje obavy těch, kteří varovali před postupným přesunem rozhodovací pravomoci do rukou lékařských autorit.
Rémi, muž, který se v pařížské nemocnici Pitié-Salpêtrière po vážné nehodě probral z kómatu, nyní tvrdí, že chce dál žít. Jeho lékaři však považují léčbu, která ho udržuje při životě, za „nepřiměřeně úpornou“ a zahájili řízení o jejím ukončení. Státní rada právě rozhodla v jejich prospěch, a to v rozhodnutí obsahujícím mrazivou větu: „vůle pacienta podléhá zákonu.“
Původní rozhodnutí lékařů o omezení péče padlo v době, kdy byl Rémi v kómatu. Poté se však probral, komunikuje, dýchá bez přístrojů a verbálně i skrze dříve sepsané dříve vyslovené souhlasy opakovaně a jasně žádá, aby lékaři o jeho život bojovali za každou cenu.
Tento případ je symbolický a je v přímém rozporu s debatami posledních týdnů o souhlasu s umíráním. Zde se potýkáme s opačným scénářem: když je pacient při vědomí, jasně vyjadřuje touhu žít a má podporu své rodiny, kdo by měl mít poslední slovo?
Rémiho příběh je mimořádný. Po nehodě, která mu způsobila vážné neurologické poškození, upadl do kómatu. Navzdory všem předpokladům se probral, ale jeho stav zůstává extrémně vážný: je závislý na podpůrné léčbě a trpí těžkým postižením. Trpí závažnou pokročilou cirhózou doprovázenou opakovanými jaterními encefalopatiemi a těžkými neurologickými následky. Je však schopen komunikovat a jednoznačně prohlašuje, že si přeje dál žít.
Jeho rodina toto přání sdílí a odmítá, aby byla léčba ukončena. Lékaři v nemocnici Pitié-Salpêtrière argumentují tím, že je extrémně zesláblý, invazivní léčba mu způsobuje utrpení a neexistuje pro něj žádná reálná naděje na vyléčení. Pokračování v léčbě podle nich představuje „nepřiměřenou úpornost“ (obstination déraisonnable) ve smyslu zákona Claeys-Leonetti, který stanovil lékařský a právní rámec pro pacienty na sklonku života, a to až do přijetí zákona ze dne 15. července o asistované smrti. Podle jejich názoru by pokračování v léčbě pouze uměle prodlužovalo existenci bez vyhlídky na významné zlepšení.
Tento nesouhlas vedl rodinu k zahájení soudního sporu, jehož cílem je zabránit provedení tohoto lékařského rozhodnutí. V souladu s vnitřními nemocničními postupy podala rodina naléhavé odvolání k Státní radě s žádostí o pozastavení rozhodnutí o ukončení léčby.
Odvolání zpochybňovalo lékařské posouzení, podle něhož byla splněna zákonná kritéria pro „nepřiměřenou úpornost“ léčby. Rodina zejména argumentovala tím, že Rémi je nyní schopen vyjádřit svá přání, že výslovně žádá o život a že toto přání by mělo mít přednost.
Státní rada tento argument nepřijala. Potvrdila posouzení lékařů a potvrdila, že byly splněny podmínky stanovené v zákoně o veřejném zdraví, které opravňují k ukončení léčby.
Nemocnice tak získala legální právo omezit aktivní, invazivní léčbu, kterou považuje za neúčelnou. Rémiemu budou i nadále poskytovány základní životní potřeby, hydratace, výživa a kompletní podpůrná a paliativní péče, lékaři však neprovedou tracheotomii, kterou navrhoval nezávislý konzultant rodiny, nezasáhnou invazivními metodami resuscitace v případě krize ani ho nezařadí na čekací listinu pro transplantaci jater.
Právě v této souvislosti nejvyšší soud uvádí, že „přání pacienta podléhá zákonu“ – tato věta shrnuje přijatou filozofii: vyjádření vůle pacienta samo o sobě nestačí, pokud jsou považována za splněná zákonná kritéria umožňující ukončení léčby.
Tento případ poukazuje na paradox, o kterém se v debatě o péči na sklonku života málokdy hovoří. Zastánci legalizace eutanazie již měsíce zdůrazňují autonomii pacienta a absolutní respekt k jeho přání, pokud si přeje zemřít. V případě Rémie však dochází k opaku: pacient žádá o život, ale toto přání nestačí k tomu, aby zabránilo ukončení léčby.
Podle francouzského práva rozhodnutí skutečně náleží lékaři, a to na základě kolegiálního postupu, jehož cílem je posoudit, zda se léčba stala marnou, nepřiměřenou nebo neslouží k ničemu jinému než k umělému prodloužení života. Rodina je konzultována, nemá však právo veta. Její role spočívá v podstatě v tom, že dosvědčuje předchozí přání pacienta, když již není schopen je vyjádřit.
Případ Rémie tak ilustruje meze pravomocí příbuzných v situaci, kdy čelí lékařskému rozhodnutí. I když se jednomyslně staví proti ukončení léčby, jejich odpor nestačí k tomu, aby zabránil jejímu provedení, pokud soudy shledají, že byl dodržen zákonný postup.
Načasování tomuto rozhodnutí propůjčuje zvláštní politický význam. Jen několik dní po přijetí zákona zakotvujícího právo na asistovanou smrt mnoho odpůrců kritizuje to, co vnímají jako rostoucí nerovnováhu ve prospěch lékařské profese. Podle jejich názoru případ Rémie dokazuje, že záruky předložené během parlamentních debat nerozptylují všechny obavy. Systém, v němž může být přání žít u pacienta při vědomí odsunuto stranou na základě lékařského posouzení, odhaluje rozsah pravomocí svěřených lékařům při rozhodování o konci života.
Grégor Puppinck, ředitel Evropského centra pro právo a spravedlnost, zdůrazňuje, že „jde o první případ, kdy se lékaři rozhodli ukončit léčbu proti výslovnému přání pacienta ‚při vědomí‘, čímž by způsobili jeho smrt.“ Před několika lety se do titulků dostala kauza Vincenta Lamberta, protože se lékaři rozhodli ukončit život muže ve vegetativním stavu proti vůli jeho rodiny. Situace však, jakkoli sporná, byla zcela odlišná: Vincent Lambert se neprobral z bezvědomí a na rozdíl od Rémia nikdy jasně nevyjádřil své přání žít.
Jsme zde svědky závažného převrácení principu autonomie: individuální vůle se zohledňuje, pokud vede k žádosti o smrt, ale může být ignorována, pokud se týká žádosti o pokračování péče.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
