Švédské volby a prolomená zeď- Kdo zasel a kdo bude sklízet? – D-FENS

Švédské volby a prolomená zeď- Kdo zasel a kdo bude sklízet? – D-FENS

proxyLeave a comment

Mohli jsme sledovat velké obavy i očekávání ohledně právě proběhlých zemských voleb v Sasku-Anhaltsku. Hlavním tématem obav byla možnost, že by byla prolomena “protipožární zeď” a na vládě by se podílela “nesprávná” strana a jako (z progresivního pohledu) odstrašující příklad byla dávána vláda ve Stockholmu vládnoucí s podporou “radikálně pravicových extrémistů”. Ve Švédsku dlouho existoval podobný postoj vůči straně Švédští demokraté, u níž se neustále zdůrazňovaly její “neonacistické kořeny”. Ovšem podobně jako ve Francii v případě Rassemblement national (kde Marine Le Penová neváhala odstavit otce zakladatele), nastoupil nový předseda, vypudil menšinové, ale mediálně vděčné extrémisty a soustředil se namísto pozérství na reálné problémy, kterých nebylo málo. Při tom mu pomohlo, že na rozdíl od AfD jeho strana postrádá vlivné rusofilně nostalgické křídlo. A zeď začala praskat.

Humanitární velmoc

Ve skandinávských zemích mají dlouhodobě dominantní pozici sociálnědemokratické strany. To platí zvláště ve Švédsko, které do 21. století vstoupilo s aspirací být “humanitární velmoc”. To se projevovalo nejen v oblasti rozvojové pomoci, ale i v migrační politice, kdy Švédsko bylo obecně velmi vstřícné vůči imigraci. To vyvrcholilo v roce 2015, kdy podle oficiálních údajů do země dorazilo cca 160 000 migrantů (především Syřanů, ale i “Syřanů” odjinud, zejména ze Somálska), zatímco v 2013 to bylo 115 tisíc a v roce 2017, navzdory zavedeným omezením, přísun poklesl na “pouze” 144 tisíc (zejména díky slučování rodin z předchozích let).

Rozsah vynikne ve srovnání s Německem, kde “Mutti” Merkelová migranty “pozvala” a kde je čekaly štědré sociální dávky i laxní postoj k integraci. Do Německa v roce 2015 dorazilo cca 800 tisíc migrantů, ale řadě z nich stálo za to pokračovat dále do Švédska. V onom roce tedy v Německu bylo podáno 441 tisíc žádostí o azyl, zatímco ve Švédsku 156 tisíc, přičemž Švédsko má téměř osmkrát méně obyvatel. V tomto kontextu není překvapivé, že podle statistik bylo v roce 2023 ze švédských obyvatel 15,2% narozeno mimo země EU, což mimo jiné projevilo narušením tradičně vysoké společenské důvěry a zhoršením bezpečnostní situace, kdy nejprve byla existence “no-go oblastí” označována za radikálně pravicovou konspirační teorii, následně pak potvrzena ve světle průvodních jevů válek gangů.

Díra ve zdi

Výše nastíněný vývoj probíhal za třech koaličních vlád Sociální demokracie se Zelenými vládnoucích v období 2014-2021. Jeho projevem byla rostoucí síla Švédských demokratů, strany profilující se z celého spektra nejvíce proti migraci, která v 2010, kdy se poprvé dostala do parlamentu, měla 5,7% a v roce 2018 už 17,5% coby třetí nejsilnější strana. V minulosti rovněž byla spolupráce s nimi odmítána napříč politickým spektrem, ale Švédové oproti Němcům trpí menším nutkáním dotahovat chybná rozhodnutí až do “hořkého konce”, a proto hlavní strana pravicové opozice (Umírnění) deklarovala před následujícími volbami ochotu opřít svou případnou vládu i o spolupráci se Švédskými demokraty.

Volby proběhly bez výrazných zvratů, výsledky jednotlivých stran se oproti předchozím volbám lišily jen o nižší jednotky procent, kdy největší posílení zaznamenali Švédští demokraté, a to o 3% na 20,5%. Volby vyhrála Sociální demokracie s 30,3%, zatímco Umírnění skončili třetí s výsledkem 19,1%. Jelikož však hlavní překážkou pro pravicovou opozici byla do té doby udržovaná “protipožární zeď” podle německého vzoru, tak po jejím zrušení i takto nejednoznačný výsledek stačil v říjnu 2022 pro zformování pravostředové vlády v čele s Umírněnými (premiér Ulf Kristersson) v koalici s Křesťanskými demokraty (něco jako lidovci u nás, ale více konzervativní) a Liberály (něco jako TOP 09, ale dlouho existující) s mimovládní podporou Švédských demokratů, jež měla v parlamentu těsnou většinu 176 z 349.

Po prolomení “protipožární zdi” nová vláda Umírněných s podporou do té doby odmítaných Švédských demokratů nastoupila v makroekonomicky velmi nepříjemné situaci. Za celý rok 2022 sice švédská ekonomika ještě tabulkově rostla, ale ze zjevných důvodů v roce 2022 začaly “zajímavé časy”, jež dopadly i na Švédsko a přinesly s sebou inflaci, drahé energie, (dočasný) pokles HDP a s tím spojené problémy a sociální dopady, přičemž problémy trhu s bydlením a rostoucí zadlužení domácností existovaly již před nástupem Kristerssonovy vlády (a společně se zhoršující se bezpečnostní situací se podepsaly na pádu předchozí vlády Sociální demokracie). V roce 2026 je situace podstatně lepší, inflace je hluboko pod 2%, úrokové sazby centrální banky se snižují a ekonomika roste. K tomuto stavu přispívají daňové úlevy, investice a rostoucí obranné výdaje, ačkoli poměr dluhu vůči HDP je výrazně nižší než třeba v ČR (cca 36% oproti 42%). Určitou slabinou je přetrvávající nezaměstnanost ve výši 8,5%, jež souvisí s nesouladem v požadovaných a dostupných kvalifikacích, tj. dlouholetý přísun převážně nekvalifikovaných migrantů ji nepřekvapivě nezlepšil.

Pravice dělá pořádek

Vláda vykazuje pokrok i v řešení bezpečnostní situace, zejména v kontextu organizovaného zločinu a válek gangů. V roce 2022 Švédsko zaznamenalo 391 případů ilegálního použití ručních palných zbraní, v roce 2025 již „jen” 158. Od ledna do srpna 2026 bylo zaznamenáno pouze 39 případů. Podobný trend lze sledovat i u pumových útoků. V roce 2023 bylo zaznamenáno 396 takových útoků, v roce 2024 pak 377, v roce 2025 došlo k poklesu na 158 případů a v letošním roce „pouhých” 68. Vláda tento vývoj prezentuje coby výsledek zpřísnění trestní legislativy (snížení hranice trestní odpovědnosti na 14 let, zpřísnění trestů u závažných zločinů, omezení pravomoci soudů ukládat domácí vězení nebo alternativní tresty) a rozšíření pravomocí policie (zřízení tzv. bezpečnostních zón, v nichž policie bez dalšího může provádět namátkovou kontrolu osob a vozidel).

Významnou roli též hraje agenda migrace, v níž se činnost vlády změnila od vítání migrantů k důrazu na regulaci, kontrolu a návratovou politiku. Podle údajů zveřejněných na začátku roku 2026 klesl počet žadatelů o azyl v roce 2025 meziročně o 30 % a dosáhl nejnižší úrovně od roku 1985 a v posledních letech byla celková imigrace do Švédska dokonce nižší než emigrace (viz zde a zde). Paralelně byly zpřísněny podmínky pro slučování rodin a zpřísněny podmínky pro pracovní migraci, například prostřednictvím vyšší minimální mzdy pro pracovní migranty, což zkomplikovalo dovoz nekvalifikované pracovní síly, při němž zúčastněné firmy si privatizují z toho plynoucí výhody, zatímco negativní dopady takové migrace přenáší na celou společnost. Vládě se též podařilo prosadit přísnější požadavky na získání švédského občanství, včetně jazykových testů ze švédštiny, znalosti švédské společnosti a delší požadované doby pobytu v zemi, což dosud od budoucích “Švédů” nebylo vyžadováno.

A levice vyhrává – český vzor

Nicméně důsledky zmíněného ekonomického oživení se projevují pomalu, takže navzdory výše popsaným úspěchům reálně hrozí, že i ve Švédsku se bude opakovat klasický model, kdy pravicová vláda zdědí bordel v ekonomice i jinde, situaci se jí začne postupně dařit zlepšovat, ale levicová opozice spustí povyk o “asociální vládě” či “okrádání důchodců” a začne slibovat ve stylu “zařídíme kratší čekací doby u lékaře”, že poskytne všechno všem. S tím vyhraje volby a následně si ty pozitivní výsledky přivlastní, případně ty ideově nevhodné zruší.

Nápadně se to podobá situaci u nás v roce 2025, kdy ekonomické indikátory během roku jasně ukazovaly zlepšující se kondici ekonomiky, což se ale nestihlo před volbami dostatečně projevit v každodenním životě voličů (blíže viz zde). Takže levicová opozice mohla naříkat o strádajících občanech a náhle pár týdnů po volbách, ještě před ustavením nové vlády, už najednou “bylo líp” a nastupující ministryně financí hrdě hlásila: „Je skvělé sledovat, jak se Česká republika po 4 letech zase nadechuje. Levnější energie, daňová stabilita, vyšší platy i poptávka, boom veřejných i soukromých investic.“ Předchozí vláda se horko těžko pokoušela o (mírné) snížení rozpočtového schodku, zaplatila za to politickou cenu a schytala za to kritiku ze všech stran (že je to příliš přísné i že je to příliš mírné) a nastupující levicová vláda to obratem využila k rozjetí rozpočtového mejdanu podle hesla: “Naše zadlužení je o hodně nižší, než je průměr EU, tak to musíme napravit.”

Sociální demokracie na švédský způsob

Ve Švédsku má tedy k vítězství našlápnuto Sociální demokracie, která v klasickém stylu nabízí mimo jiné: vyšší dětské přídavky, růst penzí, levnější léčiva a odstranění karenční doby pro první den pracovní neschopnosti. Zároveň se však očividně poučila od sociálně demokratické strany v Dánsku. Ta dlouhodobě vystupuje proti migraci a důsledně tlačí na asimilaci (nikoli pouhou povrchní integraci) migrantů, a proto dokázala odvrátit propad, který postihl podobné strany v řadě evropských zemích (socialisté ve Francii, Labour Party ve Velké Británii a SPD v Německu). Proto švédská sociální demokracie slibuje pokračování tvrdého postupu proti gangům, byť v kombinaci s posílením sociálních služeb a školních podpůrných týmů.

V otázce zastavení šířícího se islamismu navrhuje zákaz náboženských škol a školek, národní evidenci náboženských předškolních zařízení a vytvoření společných kapacit školských úřadů a bezpečnostní služby Säpo pro boj s extremismem. Naopak v kontrastu s levicovými stranami v české vládě podporuje též pokračování zvýšených investic do obrany.

Možné vítězství švédské Sociální demokracie, jejíž předsedkyně Magdalena Anderssonová patří v rámci strany k ideologicky méně vyhraněnému křídlu, tedy ve světle výše uvedeného nepusobí tak hrozivě. Ovšem zásadní roli bude hrát vliv budoucích koaličních partnerů.

A její spojenci

Jedním z nich je Strana středu. Pokud vládní Liberálové jsou švédskou obdobou TOP 09, tak Centre vykazuje překvapivou podobnost s hnutím STAN. Také se orientuje převážně na městské liberály, ale zároveň se úspěšně prezentuje jako strana starající se o venkov a malá města a na místo hlášení se k pravici deklaruje středovou orientaci, což se v praxi projevuje zejména její výrazně větší ochotou podporovat levicově progresivní koncepty zaměřené na “přestavbu společnosti” a “sociální spravedlnost”.

Dalším jsou Zelení, kteří nepřekvapivě zastávají podobně extrémní postoje jako jejich český protějšek. Kromě odporu vůči jaderné energii nepřekvapivě prosazují s maximálním důrazem boj s klimatem, a to i na úkor obranyschopnosti. Ukázkou toho je jejich touha po budování větrníků u východního pobřeží, kde by však narušovaly radarové pokrytí. Z jejich pohledu tedy válka na Ukrajině představuje “otravnou lapálii”, kterou by bylo nejlepší vyignorovat. Tím plně souzní se svými souputníky v jiných evropských zemích, například v Německu, kde navzdory ostentativnímu pózování v Kyjevě tamní Zelení zabránili poskytnutí pokročilých střel Taurus a navýšení prostředků na obranu skrze prolomení proslulé německé “dluhové brzdy” podpořili pouze výměnou za přesměrování podstatné části těchto peněz na klimatické projekty (blíže viz zde a zde). Tomu odpovídá i jejich postoj vůči NATO. Zatímco čeští Zelení si odpracovali své po boku komunistů v legendárním boji proti radaru v Brdech, tak švédští byli jako jediná významná strana v roce 2022 proti vstupu do NATO, kdy i dokonce tamní protějšek komunistů (Levice) o tom jen požadovala referendum. A stejně jako jejich čeští souputníci mají i svou dávku sympatizantů s islamisty (viz zde).

A právě Levice, která je něco jako kříženec Pirátů a KSČM, představuje hlavní kámen úrazu. Kromě výrazně většího důrazu na levicová opatření v ekonomice (vyšší zdanění, regulace, role státu atd.) přichází právě s propojením progresivismu a islamismu, které se úspěšně etabluje i v západní Evropě (ve Velké Británii ve spolupráci se Zelenými, ve Francii ve spolupráci s komunistickou France insoumise).

Progresivně-islámský háček

Ukázkou toho byl případ, kdy novináři odhalili přibližně dvě desítky kandidátů Levice v komunálních volbách (ty probíhají současně  s parlamentními a krajskými), kteří na sociálních sítích či veřejných akcích oslavovali teroristické útoky, šířili antisemitské výroky, popírali nebo relativizovali holokaust a vyjadřovali podporu Hamásu či jiným teroristickým organizacím. V reakci na tato zjištění stranické vedení z kandidátních listin odstranilo 24 osob. Při tom je nutno vzít v úvahu, že švédský mainstream (mediální i politický) je oproti českému nastaven daleko víc propalestinsky a tedy ochota přehlížet násilí a ideologii palestinských “bojovníků za svobodu” je tam dosti vysoká. A přesto se Levici podařilo i tam překročit přijatelnou úroveň.

Další pochybnosti vyvolaly informace o ujednání mezi palestinskými organizacemi blízkými PLO a místní organizací Levice ve městě Helsingborgu, jehož smyslem mělo být zařazení několika představitelů palestinského hnutí na stranickou kandidátku. Vedení Levice existenci závazné dohody popřelo a zdůraznilo, že odhalené postoje odporují oficiálním hodnotám strany. To však nepůsobí příliš věrohodně, jelikož následovalo odhalení, že několik poslanců Levice se v rámci kampaně solidarity s palestinskými vězni zapojilo do zasílání podpůrných dopisů osobám odsouzeným za teroristické útoky, které mají na svědomí desítky životů. Stranický aparát to následně “vysvětlil” tvrzením, že došlo k pochybení v prověřování adresátů (viz zde a zde).

V takovém kontextu nebylo překvapivé, že aspirující premiérka Anderssonová byla nucena čelit nepříjemným otázkám, s kým hodlá vládnout a jaké ústupky a komu za tímto účelem hodlá učinit. Z taktických důvodů se pokoušela mlžit, ale nakonec o předsedkyni Levice uvedla, že ji nevidí jako vhodnou kandidátku na ministryni, a obecně k Levici se vyjádřila v tom smyslu, že jí čeká ještě dlouhá cesta před tím, než se bude moci stát partnerem Sociální demokracie. Zůstává otevřené, jaký efekt to bude mít ve volbách, jaký manévrovací prostor bude strana mít s dosaženým výsledkem a jaké důsledky to bude mít pro samotou Anderssonovou, která má ve své straně též progresivní křídlo (byť dočasně zatlačené do pozadí).

Výše nastíněné téma představuje šanci pro vládní strany, jak se pokusit stáhnout náskok opozice. Ale vládní strany mají svou vlastní slabinu, která podkopává jejich pozici. Jak to tedy dopadne v probíhajících volbách?

Dvě pestré koalice

Vládní tábor tvoří premiérská Umírněná strana (něco jako ODS u nás), Liberálové (podobní TOP 09), Křesťanští demokraté (jako KDU-ČSL, ale a s předsedkyní, která i v tamní převážně propalestinské atmosféře má odvahu požadovat přesun ambasády do Jeruzaléma) a Švédští demokraté. Poslední jmenovaná strana nemá v české politice přímý ekvivalent a určitě jím není (navzdory mediálnímu zjednodušování) SPD, protože v případě Švédských demokratů se jedná o politickou stranu a nikoli o byznys model pro svého předsedu. Proto také  Jimmie Åkesson ze strany vyloučil extrémisty a dovedl ji k pozici nejsilnější strany vládního tábora, zatímco Tomio Okamura se ve své “firmě” obklopoval hrstkou bizarních kývalů, jejichž jedinou kvalifikací byla loajalita, a následně musel s prosíkem postoupit podíly ve svém podniku dalším partnerům podobného ražení, aby se zachránil před pádem do bezvýznamnosti (blíže viz zde). Na straně opozice je Sociální demokracie (něco jako ČSSD v době své slávy či ANO, ale bez Agrofertu a dotací a naopak s ochotou nevykašlat se na obranu), Strana středu (něco jako STAN, včetně jeho příklonu progresivním směrem), Zelení (jako jejich český jmenovec, včetně antipatie k NATO) a Levice (kříženec Pirátů a KSČM).

Průzkumy dlouhodobě favorizují opoziční tábor. Prakticky všechny jejich výsledky letošní i loňské potvrzují jeho převahu, a to v rozsahu od 4 do 11 procent. Nicméně za poslední měsíc se rozdíl poněkud snížil do rozmezí od 2,5 do 8 procent, k čemuž patrně přispívají i nedávno odhalené kauzy, které potvrdily nejen značné sympatie Levice k islamismu a palestinskému terorismu, ale dokonce i personální propojení a konkrétní kroky v tomto směru (viz výše citovaný předchozí text). Podle agregovaného průzkumu jsou preference následující: Umírnění 17%, Švédští demokraté 20%, Křesťanští demokraté 6%, Liberálové 4% versus Sociální demokracie 28%, Strana středu 8%, Levice 8%, Zelení 6%.

Liberálové jako slabý článek

Slabinou vládního tábora je však strana Liberálové, která se v minulosti nejvíce z vládní koalice vymezovala proti spolupráci se Švédskými demokraty, což vedlo uvnitř strany v posledních letech k názorovým střetům a přesunu voličů částečně ke Křesťanským demokratům a částečně k (opoziční) Straně středu. Lze v tom spatřovat i určitou podobnost s neschopností současného vedení TOP 09, které napřelo své úsilí k tomu, aby svou stranu změnilo v progresivně-moralizující bezvýznamný přívěšek. V důsledku toho se Liberálové propadli v preferencích pod čtyřprocentní volební klauzuli a hrozí jim, že se ocitnou mimo parlament. Tedy přetrvávající kus “protipožární zdi”, která tak dlouho držela pravicové strany mimo vládu (viz seznam premiérů a v něm například 40 nepřetržitých let vlády Sociální demokracie) může navzdory dosaženým úspěchům jejich vládu opět ukončit.

Noví zájemci o vládu

Speciální náboj dodává volebnímu klání jeho posun na vyšší úroveň. Švédští demokraté, kteří si udrželi svou pozici nejsilnější vládní (byť ne premiérské) strany, se již nechtějí spokojit pouze s nepřímou podporou vlády a deklarují zájem převzít přímou vládní odpovědnost. To zvyšuje tlak na kolísající Liberály a poskytuje opozici větší možnosti mobilizovat se proti vládě. Na druhé straně i Levice by chtěla se účastnit vlády přímo, což dosud Sociální demokracie vzhledem ke své historické dominanci neměla zapotřebí, ale v současnosti je situace již odlišná. Levice je z pohledu Sociální demokracie problematická nejen kvůli svým progresivně-islamistickým tendencím, ale zároveň její silně levicové recepty v ekonomické politice představují problém i pro jinak flexibilní Stranu středu, což nevěští nic dobrého pro případné skládání koalice.

Trumfem pro opoziční strany jsou však muslimští voliči. Těch je překvapivě mnoho, 600-700 tisíc, což je významná skupina v zemi, která má celkem 10,5 milionu obyvatel. Takto vysoký počet voličů souvisí s prakticky nijak nepodmíněným udělováním švédského občanství nelegálním migrantům v letech 2014 – 2020 (viz úvodem citovaný text). Nepřekvapivě cca 85 procent z tohoto voličského bloku volí levicové strany – Sociální demokracii (63 % oproti 28% u všech voličům), Levici (18 % oproti 8% celkově) a Stranu zelených (4,9 % oproti 8% celkově).

Možné varianty po volbách

Přes značné obtíže na konci předvolební kampaně nejpravděpodobnější variantou povolebního vývoje se zdá být pokus Sociální demokracie o vytvoření jednobarevného menšinového kabinetu. Taková vláda by se mohla opírat o podporu Strany středu, Strany zelených a Levice, anebo eventuálně Křesťanských demokratů. Předsedkyně Křesťanských demokratů však uvedla, že by podporu středo-levicové vládě zvažovala pouze po předčasných volbách a že jde do stávajících voleb s jasnou vizí vítězství pravice. Druhý nejpravděpodobnější scénář představuje vznik menšinového koaličního kabinetu Sociální demokracie s přímou účastí Strany zelených, Strany středu a s tichou podporou Levice. Třetí a nejméně pravděpodobný scénář představuje vznik středopravicové menšinové vlády Umírněných, Švédských demokratů (otázka v jaké pozici) a Křesťanských demokratů a eventuálně Liberálů, s možnou podporou Strany středu.

Uvidíme, jak to dopadne. Možná úrodu sklidí ti, co zaseli. Ale voliči nebývají spravedliví, takže spíše můžeme čekat, že se po volbách dočteme o “odmítnutí fašismu”, což bude v praxi znamenat větší nadšení pro boj s klimatem, menši pro podporu Ukrajiny, větší odsuzování Izraele a menší striktnost vůči migraci a jejím důsledkům. Útěchou nám muže být skutečnost, že Švédsko není Německo a že “protipožární zeď” se jen tak znovu nepostaví.

Související články:

6 známkování, průměr4,33

314x přečteno