Manželé Radim a Kateřina Ucháčovi působí v Hnutí Pro život ČR, české pro-life organizaci, která se věnuje pomoci nečekaně těhotným ženám, lobbingu v oblasti pro-life legislativy a každoročnímu pořádání Pochodu pro život. Radim je předsedou organizace. Minulý ročník pochodu se dostal do širšího povědomí díky tomu, že skupina radikálů pochod zablokovala. Jeho účastníci se ocitli na několik hodin uvězněni v ulicích Prahy a česká policie nedokázala zajistit, aby se pochod mohl dokončit. Ucháčovi v rozhovoru popisují, jak loňské události probíhaly, jak letos změnily taktiku a jaké reakce událost vyvolala v české společnosti.
Jaké jsou cíle Pochodu pro život?
Pochod pořádáme proto, abychom vyjádřili podporu ženám čekajícím nečekané dítě a abychom pro ně získali i společenskou podporu. Vítáme tedy všechny, kteří mají dobrou vůli jakkoli těhotným ženám a jejich rodinám pomoci a dát šanci jejich nenarozenému dítěti.
Samozřejmě, že kromě pochodu pomáháme těmto ženám i individuálně, i celospolečensky formou lobbingu ve prospěch změny různé legislativy. Cílem pochodu však není konkrétní legislativní změna, ale zapojení společnosti do této pomoci, aby se narodilo maximum počatých dětí.
Naši oponenti nás nemají rádi mimo jiné proto, že se zastáváme žen – ten, kdo má největší zájem dítě ochránit, je jeho matka. My to dítě nemáme jak ochránit.
Oni však tvrdí, že chcete omezovat práva žen.
Třeba rozlišit vnější fráze a to, co je za nimi. Je přivádí do zuřivosti, že jsme převzali téma ochrany žen.
To se mi docela nezdá.
Samozřejmě, že formálně hovoří o patriarchátu a podobně, ale oni jsou zvyklí, že se práva žen staví proti právům dítěte. Tedy že chráníme dítě před matkou.
Podle průzkumu IPSOS vyloučilo přinucení k potratu pouze 44 % žen. Podle interních statistik naší Linky pomoci v těhotenství řeší nátlak na podstoupení potratu průměrně šedesát až sedmdesát procent klientek, z čehož přímé hrozby a vydírání představují průměrně deset až patnáct procent.
Je to zpravidla od partnera, zaměstnavatele, tchýně… Těmto těhotným maminkám považujeme za nutné pomoci.
Jako neziskovka však nemáme jak zachránit nenarozené děti. Můžeme o tom mluvit, mít takovou pózu, ale prakticky je zapotřebí pomoci konkrétní těhotné matce, aby ona zachránila své dítě.
Mohl byste uvést pár příkladů konkrétní pomoci ženám, respektive úspěchů vašeho lobbingu?
Nyní od září 2026 začíná pro vysokoškolačky platit měsíční dávka „hlídačkovné“ ve výši třetiny minimální mzdy, aby si nemuseli vybírat mezi studiem a dítětem, ale dokázali zvládnout obojí.
V minulosti jsme například pomohli prosadit doplacení rodičovského příspěvku v plné výši, pokud se další dítě narodilo dříve, než byla vyčerpána celá částka. V roce 2018 jsme se se zdravotními pojišťovnami dohodli na možnosti zasmluvnění a úhrady konzultačního výkonu gynekologem pro jejich nečekaně těhotné pacientky. Toto však dnes již neplatí, neboť se změnil způsob úhrady péče o těhotné ženy.
Zmínil jste, že vaším cílem je i to, aby se narodilo maximum počatých dětí.
Prostředky mohou být různé – apel na zodpovědnost mužů, zapojení okolí ženy, daňová opatření, sociální opatření a samozřejmě i legislativní regulace potratů. Pokud by cílem bylo vnutit zákaz potratů, lidé to odmítnou podobně, jako když bylo zakázáno chodit bez roušek a mnoho lidí to ignorovalo.
Jaká část české společnosti schvaluje legální potraty?
Záleží na tom, jak se zeptáte. Podstatná je jedna věc: katolíci, kteří alespoň trochu tuší něco o víře, vědí, že zákaz potratů nezahrnuje situace, kdyby žena byla zemřela – ve smyslu teorie dvojího účinku.
Jenže prakticky nikdo z nevěřící společnosti tuto skutečnost nerozlišuje. Pokud tedy řeknete, že jste za zákaz potratů, pro mainstreamovou společnost to zahrnuje i případy úmrtí ženy. Jinými slovy, dostáváte se do pozice extremisty, který nemá ve společnosti co dělat.
Problém je tedy již v samotném slovníku. Když se Čechy zeptáte, zda jsou za zákaz potratů, devadesát procent řekne, že ne. Ale když půjdete do detailů, zjistíte, že drtivá většina české společnosti chápe umělý potrat na žádost jako extrémně výjimečnou situaci, které je vhodné se vyhnout.
Myslím, že česká společnost nepodporuje potraty jako ženské právo v nějakém pozitivním smyslu. Chápe to jako zadní vrátka, když nejde jinak, a právě Pochod pro život i každodenní činnost naší Linky pomoci v těhotenství má dát naději, že vždy existuje lepší řešení než usmrcení nenarozeného dítěte.
Jak dlouho organizujete pochody a jakou mívají účast?
Už přes dvacet let a konají se vždy v Praze. Účast většinou byla kolem deseti tisíc, po covidu to kleslo asi na tři až pět tisíc.
V loňském roce jste poprvé pochod nemohli dokončit, neboť vás zablokovali odpůrci. Jak to probíhalo?
Agresivita vůči nám vzrůstala v posledních pěti-šesti letech, ale loni to policie už nezvládla. Několik stovek oponentů z řad progresivních extremistů nás zablokovalo. Účastníci pochodu, který měl trasu od Pražského hradu na Václavské náměstí, zůstali uvězněni v uličkách Starého Města, kde na ně vřískali oponenti.
Policisté se tvářili, že musí nejprve vyklidit terasy na ulicích, aby mohli učinit zákrok. V té situaci nevěděli ani to, kdo ke komu patří, takže pokud někdo k nim přišel a řekl, že chce odejít, jen mu řekli, že nesmí, neboť tam probíhá zákrok. Lidé tedy nemohli na toaletu, koupit si vodu.
Navíc policie udělala kordony, takže pokud jste chtěli opustit shromáždění, museli jste projít kordonem mezi vřískající dav a doufat, že se na vás ten dav nevrhne a bude jen křičet.
Jaké jste měli pocity, když jste zjistili, že pochod je zablokován?
V tom momentě to byl zejména pocit zodpovědnosti za lidi, kteří na pochod přišli, aby byli v bezpečí a nic se jim nestalo. Částečně jsme však cítili bezmocnost, neboť jsme nemohli nic dělat. Když vám policie nařídí „stůjte“, musíte stát. Možná vám dovolí odejít a možná ne – některým dovolila, jiným ne.
Nevěděli jsme, jestli se něco nestane, jestli někomu nerupnou nervy na jedné či druhé straně. Když někdo křičí na vás včetně dětí, vaší automatickou reakcí je chránit je.
Podnikli jste od té doby nějaké kroky?
Řešili jsme to na úrovni poslaneckých sněmovních a senátních výborů, podalo se asi osmdesát žalob na Policii ČR, podala se trestní oznámení a oponentům, kteří neuposlechli výzvy policie, se udělily správné pokuty ve výši asi 250 tisíc Kč.
Komunikujeme s politiky a získali jsme poměrně velké sympatie i mezi gynekology, neboť si uvědomili, co děláme. Aktuálně se Ústavní soud zabývá sporem o povinnosti policie efektivně chránit svobodu shromažďování zranitelných osob, jako jsou rodiny s dětmi.
Zajímavé bylo, že tato blokace byla široce publikována v médiích. Naším velkým problémem do té doby bylo, že Pochod pro život se vnímal jako nějaká interní teambuildingová akce pro vzájemné povzbuzení se a média neměla důvod o tom informovat.
Myslíte si, že v konečném důsledku vám ta blokáda pomohla?
Paradoxně ano. Svou agresivitou nám získala společenský respekt, co asi ti blokující nechtěli. Sami se představili jako agresivní extremistická skupina.
Ze strany odpůrců to tedy nebylo nějaké vítězství.
Myslím si, že oni mají jen špatné volby. Neboť to není jen o pochodu – ženám reálně pomáháme a děláme lobbing, přičemž to celé podporujeme Pochodem pro život. A bez ohledu na to, zda naši oponenti budou nebo nebudou blokovat pochod, lobbing a také praktická pomoc ženám budou stále pokračovat.
A oni se velmi děsí toho, že jsme schopni komunikovat s politiky napříč stranami a prosazovat rozumnou legislativu a paradoxně tomu ještě sami pomohli.
Ovlivnila loňská událost účast v letošním roce?
Báli jsme se toho, přece jen jsou to často rodiny, navíc je to Praha, kde se odehrává spousta nepříjemných věcí a na pochod chodí lidé z celé republiky iz venkova, toto je pro ně cizí svět. Překvapilo nás však, že se přihlásilo ještě více lidí než loni.
Pro mnohé lidi je přesvědčení, se kterým na pochod chodí, silnější než negativní zážitky a uvědomují si, že právě pro ten odpor je svědectví jejich postoje o to účinnější. Tak to komunikují i svým dětem.
Jak proběhl pochod letos?
Letos vedení Policie ČR opět selhalo. Je však třeba zdůraznit, že tím nemyslíme řadové policisty na ulici – ti byli výborní, ale očividně měli zakázáno postihovat protiprávní jednání.
Loni policie nasadila na ochranu shromáždění dvě stě padesát policistů včetně těžkooděnců, což už tehdy byl extrémní počet. Letos však nasadila až devět set policistů, kterými vytvořila pouze kordony, jakési „uličky studu“, kterými lidé mohli přejít na Václavské náměstí. Na něm už čekaly vřískající stovky oponentů.
Policie takto sice umožnila účastníkům projít, ale celé shromáždění uzavřela a udělala z něj de facto soukromou akci. Běžná veřejnost se na něj nedostala. Z tohoto důvodu zásah Policie ČR opět řešíme u soudu.
Podle našeho názoru Policie ČR rezignovala na ochranu svobody slova a shromažďování. Řeší jen to, aby netekla krev.
Co by podle vás měla udělat jinak?
Úplně by stačilo, kdyby stovky oponentů, které měla opakovaně uzavřeno v ulicích, ztotožnila a rozdala pokuty v souladu se zákonem. Místo toho je vždy po čase pustila a oni se posunuli k další blokádě a pokračovali v narušování.
Říkáte, že česká policie rezignovala na ochranu svobody slova, ale tu přece mají i vaši oponenti.
Pochod pro život bylo řádně nahlášeno shromáždění ve smyslu zákona. Naši oponenti zorganizovali neohlášené blokační skupiny s cílem nás umlčet a zastrašit. Skandují při tom hesla jako „Praha je feministická“, „Už ani metr patriarchátu“ a podobně.
Svoboda slova neznamená blokování druhých, projevy nenávisti, fyzické napadání rodin, propichování dětských balónků špendlíky, používání hlasitých sirén jako akustických zbraní.
Tyto plynové houkačky podle svědectví pouštěli oponenti například i přímo do kočárků. Oni sami přitom měli chrániče sluchu. Nemluvě o množství vulgarismů a slovních útoků, které na účastníky pochodu vykřikovali.
Vzpomínáte si na nějaké příklady?
Například letos skandovali „chyť si svého fašistu“. Myslím, že kdyby se takto chovali oponenti nějakých progresivních shromáždění, jasně by to bylo vyhodnoceno jako projev nenávisti. Je to dvojí metr.
Přijali jste na základě loňských zkušeností nějaká opatření?
Zabývali jsme se tím, jak akci uspořádat, aniž bychom byli závislí na konání policie. Jeden velký průvod jsme proto rozdělili na osmdesát malých a nahlásili jsme osmdesát shromáždění na dvaceti trasách po malých skupinách.
Ty se skutečně zorganizovaly a takto byl pochod nezablokovatelný. Několik blokád se objevilo, ale menší skupiny osob jednoduše změnily trasu a obešli je.
Policie z tohoto našeho řešení pochopitelně byla zoufalá, ale otevřeně řekla, že nemá povinnost zajistit, abychom jako jeden doprovod prošli. Pouze že musí vyvinout přiměřené úsilí, ale za výsledek nenese odpovědnost.
Loňský pochod se konal během vlády Petra Fialy, letošní už za Andreje Babiše. Nastala nějaká změna z hlediska politických reakcí na vaše pochody?
Někteří politici se nás zastali ve smyslu, že se pošlapává naše svoboda slova. Říkají například, že sice nejsou proti potratům, ale ať máme právo vyjádřit svůj názor. Myslím, že reakce na sociálních sítích či v médiích byly letos ještě pozitivnější než loni – bylo to patrné například i v diskusích pod články.
Co se týče vládních představitelů, bývalý ministr vnitra Vít Rakušan se k loňskému incidentu vyjádřil, že všechno bylo v pořádku. Letos pan premiér dal vědět, že tyto problémy bude řešit s ministrem vnitra Lubomírem Metnarem a bude se to řešit i na branně-bezpečnostním výboru, protože problém není v policejních složkách, ale ve vedení policie, které má obavy zasáhnout proti progresivním aktivistům.
Pouze náklady na nasazení devět set policistů, kteří dokázali zdokumentovat pět přestupků, mluví za vše.
Náš první společný prezident Tomáš Garrigue Masaryk považoval vyhnání plodu za velký zločin a odmítal ho omilostovat. Jak si vysvětlujete, že v zemi, která se hlásí k odkazu Masaryka a má v mottu „Pravda vítězí“, je téměř nemožné udělat pro-life akci?
Jeden vtip říká, že na prezidentské standardu je gramatická chyba a správně to má znít „Pravda vítězi“. Česká společnost je – v reálném životě – pro život, ale lidé jsou přesvědčeni, že není možné žít bez umělých potratů na požádání, neboť by umíraly ženy. Je to předsudek.
Zvítězí v Česku pravda?
Časem určitě ano.
Rozhovor vznikl po vystoupení Radima a Kateřiny na Hanusových dnech v Bratislavě a publikován byl ve slovenském deníku Postoj.sk
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
