Světový řád, o který Rusko usiluje, je takový, v němž se nachází na stejné vojensko-politické úrovni jako Západ a následně prostřednictvím uskupení BRICS pokojně podkopává západní ekonomickou hegemonii, aby tak postupně nastolilo multipolaritu.
Putinův zplnomocněný zástupce v Dumě Garri Minch koncem srpna agentuře TASS sdělil, že „příslušná ministerstva jsou proti vypovězení našich dohod o partnerství s NATO či globálními finančními organizacemi, včetně WTO, MMF a Světové banky“. Důvodem je skutečnost, že tyto dohody „nevyčerpaly svůj potenciál“ a Putin si s těmito organizacemi přeje udržet otevřený dialog. Agentura TASS rovněž uvedla Minchova slova, že Rusko, na rozdíl od Západu, vždy přebírá odpovědnost za své závazky.
Toto potvrzení stávající politiky pravděpodobně překvapilo mnohé „neruské proruské příznivce“ (NRPR), které přední influenceři z jejich řad uvedli v omyl tvrzením, že Rusko je od roku 2022 revolučním státem, z čehož pramenilo jejich očekávání, že tyto dohody již dávno vypovědělo. Šlo o alternativní realitu, kterou pečlivě vytvořili přední influenceři z řad NRPR s cílem získat vliv, prosazovat určitou ideologii a/nebo vybírat dary, a to s tichým souhlasem ruských „dohlížitelů na měkkou sílu“ v duchu „potěmkinovského“ přístupu k této oblasti.
Tento pojem označuje vytváření takových alternativních realit pro strategické účely; cynicky lze říci, že jde o snahu získat pro Rusko co největší počet zahraničních příznivců, byť jen na základě mylných předpokladů – jako je například ona nechvalně známá teze, že Putin je údajně tajným odpůrcem sionismu. Pomineme-li etické a strategické otázky, kterých je celá řada a v komunitě NRPR by se o nich mělo naléhavě diskutovat – je důležité objasnit objektivně existující politicko-právní realitu, na niž Minch upozornil širší veřejnost.
Ačkoli Rusko skutečně zpochybňuje západní unipolaritu prostřednictvím své speciální operace, která byla zpočátku zaměřena především na neutralizaci hrozeb ze strany NATO vycházejících z Ukrajiny, jež měly Rusko udržovat ve stavu trvalého strategického vydírání, toto zpochybňování není absolutní. Rusko od samého počátku, jak dokládají požadavky na zrušení veškerých sankcí, vznášené všemi představiteli od Putina níže – počítalo s obnovením obchodních (včetně energetických) a investičních vazeb se Západem.
Rozdíl oproti situaci před zahájením „speciální operace“ a tomu, co se plánovalo pro období po ní, však spočívá v tom, že po dosažení svých maximálních cílů by se Rusko stalo rovnocenným vojensko-politickým partnerem Západu. Rusko by následně těžilo z vazeb s těmito zeměmi (například při udržování poválečné stability v Evropě ve vztahu k NATO) a zároveň by je reformovalo zevnitř (v ekonomické rovině), a to souběžně s tím, jak by stálo v čele vytváření alternativních, nezápadních institucí prostřednictvím uskupení BRICS a podobných organizací.
Hlavním strategickým cílem Ruska bylo vždy urychlení multipolárních procesů. Přední představitelé a komentátoři prosazující tento směr (tzv. NRPR) však jen zřídkakdy, pokud vůbec, objasnili, že tento proces má probíhat postupně, aby se na maximum snížilo riziko systémových otřesů, které by se mohly obrátit proti ruským zájmům. Světový řád, o nějž Rusko usiluje, je takový, v němž má země rovnocenné vojensko-politické postavení vůči Západu a následně mírovou cestou, prostřednictvím BRICS, podkopává západní ekonomickou hegemonii, čímž postupně nastoluje multipolaritu.
Bez ohledu na to, jaký názor kdo na tento velký strategický cíl a jeho postupné naplňování zastává, jde skutečně o politiku, kterou Rusko formulovalo a aktivně ji prosazuje, a to jak v minulosti, tak v současnosti. V zájmu tohoto cíle si Rusko musí udržet dohody se západními organizacemi, aby mohlo budovat onu vizi budoucího světového řádu (je třeba zdůraznit, že toto tvrzení slouží jako vysvětlení, nikoli jako omluva). Pokud by však Rusko tyto dohody nakonec vypovědělo, znamenalo by to radikální obrat v jeho celkové strategii. (Pozn. Naší Pravdy: Rusko je skrze politiku centrobanky surovinovou kolonií Západu, USA a ČLR především. I proto se SVO na Ukrajině odvíjí v duchu „co se vleče, neuteče“. Zásadní nedostatek Putinovy politiky zní: Rusko nemá, na rozdíl od Západu, žádné kolonie, které by ho živily. A proto životní úroveň prostých Rusů je oproti Západu násobně slabší. Stará, dosud fungující sovětská infrastruktura dosluhuje. Co přijde posléze, je nabíledni – VELKÝ KRACH.)
* * *
Pozn. Naší Pravdy:
zajímavé jsou následující diskusní příspěvky
pod zdrojovým článkem autora.
► Rusko nechce převrhnout stůl. Chce jen lepší místo u něj.
► Ze stejných důvodů se Čína nezbavuje svých amerických dolarových dluhopisů. Směřování BRICS je jasné; summit v Novém Dillí byl úspěšný v tom smyslu, že Módí souhlasil s vybudováním finanční infrastruktury BRICS, avšak postupuje se velmi opatrně, protože vytvoření alternativy vyžaduje čas. Navíc, proč popouzet Trumpa, toho největšího propagátora alternativní finanční infrastruktury BRICS?
► Čína se jich zbavuje… ale pomalu… a jistě.
► Ano, ale takovým způsobem, aby sama sobě neublížila (propad cen dluhopisů) a aby na ni onen „blázen číslo jedna“ v Bílém domě neuvalil astronomická cla. Proto se postupuje pomalu a obezřetně.
ZDROJ (Překlad Naše Pravda)
Andrew (Andrej) Korybko, PhD (* 26. května 1988), je americký politolog, geopolitický analytik a novinář, člen odborné rady institutu sídlící v Rusku. Narodil se a vyrostl ve Spojených státech, má dvojí občanství: americké a polské. Novinář pro Sputnik News, je také členem odborné rady Institutu pro strategická studia a prognózy, specializované sekce Ruské univerzity přátelství národů.
Vystudoval Ohio State University v Kolumbii se specializacemi Mezinárodní vztahy a diplomacie, Mezinárodní studia (se zaměřením na východní Evropu) a ruský jazyk v roce 2010. V období od září 2013 do června 2015 absolvoval a dokončil magisterský program mezinárodních vztahů na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů (MGIMO), v oblasti řízení koncentrace a globálních problémů. V roce 2022 dokončil diplomovou práci Rusko-pákistánské vztahy v kontextu moderní mezinárodní politiky (2014-2019), jako požadavek pro získání doktorského titulu, rovněž na MGIMO.
Jeho hlavní oblasti zájmu jsou: strategie USA v Eurasii, barevné revoluce a nekonvenční válčení; ruská zahraniční politika, energická geopolitika a euroasijské integrační strategie; multipolarita, konkurence mezi velmocemi a odolnými a náročnými státy. Specializuje se na vztah mezi americkou strategií v Afro-Eurasii, čínskou globální vizí Belt and Road o konektivitě New Silk Road a Hybrid Warfare.
Ve Sputniku začal pracovat v roce 2014, kdy se ještě jmenoval Hlas Ruska, a od té doby je ve společnosti. Pravidelně také přispívá do různých online publikací, jako jsou Geopolitica.Ru, Oriental Review, The Duran, Global Research, Regional Rapport a další. Nejvíce se však proslavil svou knihou «Hybridní války – od barevných revolucí po převraty», ve které z hluboce ruského pohledu odhaluje fungování severoamerických technik pro destabilizaci a kontrolu zemí (asymetrická válka, propaganda a dotace odpůrcům).
