Několik historických faktů na téma křesťanských hodnot západní civilizace. Plus upozornění, že snaha sebrat lidem jejich svobody je věčná a nikdy nezmizí.
Hoďte je lvům
Po dlouhou dobu zůstávali křesťané malou skupinou na okraji společnosti, která v různých obdobích čelila brutálnímu útlaku. V roce 64 n.l. je císař Nero obvinil z toho, že založili velký požár Říma. Nejkrutější tresty čekaly křesťany, kteří se odmítli vzdát své víry. Čekalo je upálení nebo lvi v aréně.
Boj o moc
První zlom nastal teprve v roce 313 n.l. Císař Konstantin vydal na místě dnešního Milána edikt milánský, jenž zajišťoval, že „křesťané i všichni ostatní obyvatelé mají právo svobodné volby svého vyznání”. Edikt ukončil jejich pronásledování a uzákonil svobodu vyznání.
Dlouhá staletí se církev a stát mezi sebou přetahovaly o moc, aby v roce 1122 n.l. uzavřely obě strany dohodu nazývanou Konkordát wormský, který mimo jiného určil, kdo bude mít právo volit biskupy.
Třicetiletá válka
K trvalejší dohodě došlo až na konci jednoho z nejkrvavějších konfliktů dějin, třicetileté války. Vestfálský mír z roku 1648 určil základním stavebním kamenem evropského řádu stát, a nikoli dynastie nebo náboženské vyznání. Zároveň bylo deklarováno právo všech účastníků dohody určit si bez jakékoli intervence náboženskou orientaci. Vestfálský mír akceptoval rozdílnost náboženského vyznání a jeho rovnoprávnost v mezinárodních vztazích.
Dva meče
Oddělení moci světské a církevní je křesťanským vynálezem. Je popsáno na několika místech Nového zákona. Ježíš Kristus rozdělil moc nad světem předáním dvou mečů například v Evangeliu podle Lukáše ve verši 20:25: „Dejte tedy císaři, co je císařovo, a Bohu, co je jeho.”
Islám zná pouze jeden meč, ten Alláhův. Nikdy ve své historii nestál mimo státní moc. Prorok Mohamed byl náboženský a současně politický vůdce. Od samotného vzniku byl islám se státní mocí nerozlučně spjat. Pravidla společnosti určuje Korán a rozsáhlá kniha Hadíth, která popisuje skutky proroka Mohameda.
Vláda dvou mečů není jediný principem křesťanské civilizace.
Již ve 14. století se v Evropě objevovaly myšlenky, že se vládce musí zodpovídat poddaným. V následujících stoletích další autoři revoluční ideu rozvíjeli, až v době osvícenství vykrystalizovala do jednoznačného vyjádření, že každá vláda vychází z vůle lidu, jež určuje pravidla uspořádání společnosti.
Stát je pokorným služebníkem svých občanů a má na starosti správu věcí světských. Církev nebo náboženství v širším slova smyslu jsou „duší” člověka. Dbají na jeho duchovní rozvoj a stráží dobré mravy.
Pokus a omyl
Království, monarchie a další státní útvary středověku byly vývojovými stupni, které za cenu značných lidských obětí ukazovaly, kudy cesta zřejmě nevede. Nejdále to dotáhli Francouzi během Velké francouzské revoluce. V Americe v té době volal jeden ze zakladatelů USA Patrick Henry „Dejte mi svobodu, nebo si vezměte můj život”, v originále „Give me liberty or give me death”. Francouzům svoboda nestačila, a proto volali „Dejte nám svobodu, rovnost a bratrství, nebo smrt”. Jakobíni vzali výzvu doslova a pod gilotinou skončily tisíce občanů, kteří nechápali revoluční hesla tak, jak měli.
Revolucionáři plánovali změnit naprosto vše. Včetně kalendáře. Nový rok začínal v září, každý měsíc měl třicet dní a chybějících pět dní bylo přidáno na konci roku. Aby to vyšlo, měl každý měsíc tři desetidenní dekády a neděle byla zrušena. Den měl po novu deset hodin a každá hodina sto minut. Po několika letech ukončil experiment Napoleon Bonaparte, který revoluční kalendář zrušil. Cíle revolucionářů byly a jsou vždy stejné: vše zničit.
Give me Liberty
Ve Francii se idea „Give me liberty or give me death” na první pokus příliš nepovedla. Ale za velkou louží zapustila kořeny a postupně se idea státního zřízení postavená právech jednotlivce začala šířit dále. Úspěch, jehož takový systém dosáhl, se možná stal důvodem pro jeho nechuť se obhajovat.
Liga svobodných
O nejslavnějším textu na obranu svobody slova nebo historicky prvním soudním procesu, ve kterém obyčejní občané prohlásili, že právo lidu kritizovat vrchnost je svaté. Příběhy o svobodě do současné diskuze s nástěnkáři a cenzory vypráví Marek Vašut.
Post scriptum
Pozn. redakce:
Reakcí na události dnešní doby by mělo být uvědomění si, z čeho západní civilizace vyrostla, a proč představuje unikátní systém správy věcí veřejných. I přes řadu přehmatů, někdy velmi krvavých, kterých se během uplynulých staletí dopustila.
Evropská kultura je kulturou křesťanskou. Společnost je prvotní, stát je pouze jejím služebníkem. Každý člen společnosti má svoje práva, která mu nikdo milostivě nepřiděluje, ale získává je od Vyšší moci, ať už si pod ní každý představí, co uzná za vhodné. Západní civilizace je společností lidí, jejichž morálka vychází z křesťanských zásad osobní odpovědnosti za vlastní osud, vlastní rodinu a komunitu.
Svoboda není na příděl, nečeká se na ní ve frontě na úřadě nebo není vyhlášena nařízením Evropské unie, ale je základním právem každého jednotlivce. Lidé o svoje svobody nepřijdou v okamžiku, kdy je někdo napadne. Je jedno, jestli je to arogantní expert, marxistická soudkyně, člen ústavního soudu nebo příslušník nepřátelských kultur s nataženou rukou.
Mohou o ně přijít, když zapomenou, na jakých základech je západní civilizace postavena. Jejich svobody nejsou věčné, pokud se oni sami nepostarají o to, aby o ně nepřišli. To, že jim je někdo bude chtít neustále brát, je základním a výchozím předpokladem. Je pravděpodobné, že oni sami by se chovali stejně, kdyby se dostali nahoru. Aneb kdo se vsadí, že odolá svodům moci?
Občanský projekt syrzdarma na šíření myšlenky, že svoboda není na příděl, můžete podpořit dle vlastního uvážení zde. Děkujeme.
