Návrat velké politiky a vystoupení alternativních elit ze stínu
Konstantin ANTONOV, doktor sociologických věd
Po nějaké pauze jsem nahlédl na stránky moskevského intelektuálního spolku „Klub Ulice Pravdy“ a narazil jsem na zajímavý článek. Přeložil jsem ho nejdřív jen zhruba (ačkoli ani v té podobě velkých úprav nevyžadoval), protože si nejsem jist, zda tento druh čtiva zajímá širší čtenářstvo… Pak jsem se k němu vrátil a překlad dokončil pro případ, že by byl shledán hodným „vylepení“😊 (st.hroch)…
Tedy k textu samému:
Včera jsme toto téma podrobně probírali s M. L. Chazinem. Zde jsou naše postřehy…
1.Jak se měnily stranické systémy: od třídního boje ke „kartelové dohodě“
Dříve se politika v průmyslových zemích popisovala prostřednictvím třídního rozdělení: některé strany zastupovaly zájmy kapitálu, jiné – zájmy námezdně pracujících. Jednalo se o srozumitelný bipolární systém.
Po druhé světové válce, kdy se začal realizovat globální liberální projekt, se tento model začal rozplývat. Ekonomika se stala postindustriální, kapitál finančním. Vlastnictví se rozptýlilo do akcií, vyrostla střední třída, vznikla spotřebitelská společnost. Vznikla iluze, že třídní hranice zmizely. Nastala „Fukuyamova éra“.
Výsledkem byl systém, který lze nazvat „kartelovými stranami“.
- Politická rozmanitost zpovrchněla.
- Konkurence mezi mainstreamovými stranami – sociálními demokraty, křesťanskými demokraty, liberály – se omezila na technické nuance: – jaká daňová sazba, jaké kvóty pro migraci, jaké ekologické standardy.
- Základní pilíře západního modelu – liberální demokracie, globalismus, postmateriální hodnoty – byly vyňaty z oblasti politického vyjednávání. O nich se nesmělo diskutovat.
Jakýkoli pokus zpochybnit tento základ byl tvrdě blokován prostřednictvím „sanitárního kordónu“. Strany, které ohrožovaly hegemonii – Rakouská strana svobody Jörga Haidera, Národní fronta Jeana-Marie Le Pena – byly prohlášeny za toxické okrajové skupiny a nebyly připuštěny do koalice, navzdory jejich volebním úspěchům.
Vzpomeňte si, jak elegantně vyřadili Haiderovu stranu ze hry: všechny ostatní strany prostě odmítly vstoupit do koalice s vítěznou stranou, a to vše v rámci demokratických postupů – na to se nedá nic namítat!
2. Krize hegemonie a nástup „stínových“ struktur vlivu
Dnes se tento model systematicky hroutí. Ekonomický základ, na kterém stála liberální hegemonie, se rozpadá. Krize modelu finančního růstu – o čemž důsledně píše M. Chazin – znamená konec éry, kdy byl „stát všeobecného blahobytu“ financován z globální finanční renty.
Zde je důležité upřesnění. Stát všeobecného blahobytu a liberálně-demokratická rétorika byly pouze institucionální fasádou. Za ní po celou dobu fungovaly skutečné sítě moci: nadnárodní průmyslové a logistické korporace, digitální platformy, aparát tajných služeb, regionální aliance a neformální skupiny vlivu.
Dokud byla hegemonie stabilní, zůstávaly tyto struktury ve stínu hlavního proudu. Když se však liberální model začal hroutit, ocitly se před existenční volbou a nutností zapojit se do boje o kontrolu.
Ukázalo se, že národní stát (vestfálský systém) byl odsunut do archivu předčasně, a nahrazení tradičních hodnot postmateriálním individualismem vedlo ke ztrátě kolektivní subjektivity. Tato skutečná mocenská centra spustila proces protihegemonie – začala formovat alternativní politickou agendu.
3. Institucionalizace zájmů: návrat k sociologické teorii politických stran
V politologii se rýsuje návrat ke klasickým modelům vzniku politických stran. Když zmiňujeme Maurice Duverger, neměli bychom odkazovat na jeho mechanistický zákon o volebních systémech, ale na jeho sociologickou teorii: – politické strany jsou organickým vyjádřením strukturálních zájmů sociálních skupin.
Ekonomické a existenční zájmy alternativních elit a sociálních skupin, které utrpěly v důsledku globalizace, se začaly proměňovat v zájmy politické. Probíhá proces institucionalizace protestu.
Nejvýraznějším příkladem je strana „Alternativa pro Německo“ (AFD). Její fenomén nelze popsat v souřadnicích „pravice/levice“ nebo „proruské/protizápadní“. Její podstata spočívá v konceptualizaci Alternativy.
V teorii protestního hlasování je známo: strany, které využívají pouze emocionální protest, jsou krátkodobé. Protest je afekt. Ale AFD je případ, kdy se promyšlený protest promění v myšlenku, která získává pevnou organizační podobu. Jedná se o přechod od protestní nálady k systémové programové opozici.
Vládnoucí liberální elita si uvědomila hrozbu a uplatňuje represivní opatření. Problém vládnoucího kartelu však spočívá v tom, že AFD se opírá nejen o voličstvo, ale také o alternativní elitu – průmyslovou, národně orientovanou a silovou. A toto zjištění bylo pro vládnoucí kruhy skutečným šokem!
Skutečnost, že kontraelitní skupina disponuje zdrojovou základnou, činí systémový přechod nevyhnutelným. Právě Německo, jako lokomotiva evropské ekonomiky, se stane spouštěčem demontáže postliberálního modelu v EU.
4. Ruský vektor: fragmentace elit a formalizace neformálních institucí
Přejděme k ruské politické realitě. Uplynulý rok ukázal, že podobné tektonické posuny začaly i u nás, avšak ve specifické podobě.
V Rusku začaly alternativní elity, které v předchozích desetiletích raději zůstávaly ve stínu – kvůli patrimonálnímu (vrchnostenskému) rázu ruské moci a dominanci neformálních klanových sítí –, artikulovat své zájmy. Jejich strategickým zájmem je suverenizace: vyvést zemi z trosek hroutícího se liberálního světového řádu a vytyčit autonomní kontury rozvoje.
Až donedávna měly tyto procesy uzavřený, „byzantský“ ráz a zůstávaly v rámci zákulisních dohod.
Liberálně-technokratický blok si uvědomil hrozbu a ve snaze bránit se proti zjevné Alternativě si zajistil „ohlušující vítězství“ v uplynulých volbách – jakousi „socíkovou“, nikoli však sovětskou reakci.
Byla to však osudová chyba. Napodobování totálního konsensu a absence skutečné konkurence uvnitř hlavního proudu paradoxním způsobem urychlily konsolidaci alternativní elity. Toto „vítězství“ suverenistickému křídlu názorně ukázalo, že naděje na evoluční obnovu starého systému jsou iluzorní. Nelze otálet. Jinak to v nejbližší době podnítí alternativní elity k akci, k sebeorganizaci a k formalizaci svých zájmů v konkrétních politických praktikách a institucích.
Zájmy alternativní elity vyžadují nejen zákulisní vliv, ale také politickou organizaci, vytvoření nových politických subjektů a legitimizaci její agendy.
5. Prognóza: scénáře politického přechodu
Na základě teorie konfliktů uvnitř elit a cyklického vývoje stranických systémů lze formulovat následující prognózu:
- Konec éry „řízené stability“ v Evropě. „Sanitární kordony“ se zhroutí. Kartelové strany ztratí monopol na moc. K moci v klíčových evropských státech se začnou dostávat koalice opírající se o neomerkantilistické a národně konzervativní elity.
- Transformace ruské vnitromocenské architektury. Proces, který v Rusku probíhal neformálně, přejde do fáze institucionalizace. Suverenistická (alternativní) elita bude požadovat nejen personální změny, ale i změnu samotného modelu státní správy – od finančně-administrativního k výrobně-mobilizačnímu. Budeme svědky vzniku nových politických a společenských institucí, které budou tento zájem vyjadřovat.
- Změna paradigmatu politického mainstreamu. Éra postmaterialismu (gender, ekologie, práva menšin) upadá do historického zapomnění. Globální politický mainstream se opět stane materiálním: v centru boje se ocitnou otázky národní bezpečnosti, ekonomické suverenity, kontroly nad zdroji a demografie.
- Zrychlení politického času. Pokus staré elity o zachování statu quo vedl k opačnému efektu. Proces samoorganizace a politického formování alternativních elit – jak v Evropě, tak v Rusku – přešel z latentní fáze do fáze zjevné. Přechod k novému modelu státnosti nezabere desetiletí, ale pouze nejbližší politické cykly.
Preklad: St. Hroch, 25. 9. 2026
Zdroj: https://t.me/temaglavnoe
