Včera jsem tu zmínil vysoké školy, masové rozšiřování počtu studentů a pokles úrovně. Navrhl jsem, že nejlepší způsob, jak ten problém zmírnit, by bylo přestat brát vysokoškolské diplomy vážně. Různé podniky či jiné organizace by si mohly vytvořit své systémy testování kandidátů. Ono to tím směrem vlastně postupně směřuje.
Samostatný problém představují humanitní disciplíny. Drtivá většina veřejnosti hodnotí jejich stav vysoce kriticky a hodnotí jej tak oprávněně. Když se dozvídáme, že vysokoškolské diplomy jsou udělovány za práce typu „Genderové aspekty Ferdy Mravence“ nebo slyšíme o počtech sociologů či politologů, musí to vyvolávat pohoršení. Nicméně zdá se, že problém je přeceňován. Když Dan Wang srovnává počty studentů různých oborů v USA a Číně, nevychází mu jako problém, že by v Americe studovalo příliš mnoho sociologů nebo historiků (ve srovnání s Čínou). Hlavní rozdíl je v tom, že v Americe je příliš mnoho právníků a profesionálních manažerů. A málo inženýrů.
Pak je tu otázka nejasné hranice mezi skutečným studiem či skutečnou vědou a hrubým nestydatým podvodem. Hranice mezi tím, jestli někdo studuje, řekněme, solidní demografii, a obory typu „LGBT Studies“ nebo „Prosazování rasové spravedlnosti a společenských změn“. Aby nedošlo k mýlce, problém není primárně v politickém směřování, ale v tom, že angažovanost nahrazuje odbornost. Stejně bych odsuzoval obory jako „Studium evropského kulturního dědictví“ nebo „Obrana tradiční rodiny“.
Druhý problém spočívá v tom, že zatímco chemik může být přinucen, aby veřejně obhajoval naprosto příšerné politické názory, a nadále může být špičkovým vědcem ve svém oboru, humanitní disciplíny tuto výsadu nemají. Zpolitizovaný psycholog dělá i mizernou vědu. Lidé v oboru si ten problém teoreticky uvědomují, nicméně pokud trpí všichni stejným politickým vychýlením, logicky ho nemohou vidět.
Třetím problémem se ukazuje začlenění životní zkušenosti. Je to něco, co se projevuje v každém oboru. Člověk, který nějaké roky pracoval se stroji, bude hodně věcí na strojírenské fakultě chápat rychleji, nicméně je to problém, který se dá překonat. V humanitních oborech je nedostatek životních zkušeností katastrofou a týká se to, žel, všech mladých expertů a vědců. V ideálním světě by se takové obory studovaly výhradně při zaměstnání a přijetí by bylo podmíněno deseti lety praxe v běžném zaměstnání. Ale zase by bylo téměř povinné vystudovat si během života aspoň kus psychologie, historie nebo podobného oboru.
Čtvrtým problémem je úkolování. Kolik výzkumníků se třeba zabývá tím, jak povzbudit lidi, aby se k sobě chovali ohleduplněji? Kolik výzkumníků se zabývá tím, jak organizovat práci, aby byla prospěšnější pro lidskou psychiku? (Více o tom zde.)
Posledním, pátým problémem je, že velká část sociálních věd nemá na co navazovat. Ano, v posledních dekádách prochází úpadkem. Ale bylo předtím vyzkoumáno něco zásadního? Byla formulována spousta cenných postřehů, ale taky spousta pitomostí a mnohdy nejsme schopni mezi tím jasně rozlišovat. Ale ani ty jednotlivé cenné postřehy neznamenaly nějaký zásadní přínos. A i to málo, co bylo objeveno, je likvidováno jakožto politicky nekorektní. Pokusy vytvořit solidní vědu probíhají v prostředí extrémně nepřátelském nestrannému zkoumání.
Vlastně je to celé tragická záležitost. Naším problémem není, že bychom nedostatečně chápali vlastnosti atomů nebo neznali řešení nějakých rovnic. Naším problémem je, že dost nerozumíme lidskému chování a lidskému myšlení a že naše schopnost předvídání je zcela nedostatečná. Tak strašně moc bychom potřebovali dobré společenské vědy (o tom jsem něco napsal zde).
Shrnutí a základní teze: Čím více jsou problémy moderní společnosti způsobeny lidským chováním a fungováním společenských institucí, tím více potřebujeme kvalitní společenské vědy. A zároveň je tím obtížnější kvalitní společenské vědy pěstovat. Nicméně má to konkrétní příčiny, které je možné definovat a odstraňovat nebo aspoň zmírňovat.
