Václavův příběh má dvě časové roviny. První patří knížeti, který vládl v neklidných Čechách první poloviny 10. století a zemřel rukou svého bratra, druhá začala po jeho pohřbu. Utvářely ji legendy, bohoslužby, obrazy, panovnické insignie i veřejné slavnosti, jako je dnešní Den české státnosti.
Co o Václavovi vyprávějí nejstarší prameny?
Nejbližší pohled na Václavův život nabízejí legendy sepsané v desetiletích po jeho smrti. K nejstarším patří První staroslověnská legenda. Později vznikly latinské texty, mezi nimi Gumpoldova legenda a Kristiánova legenda, která spojuje Václavův osud s příběhem jeho babičky Ludmily.
Zprávy o knížeti stojí na legendistickém vyprávění o jeho zbožnosti a zázracích. Opakují se v nich motivy štědrosti k chudým, ochrany vdov nebo pomoci lidem prodaným do otroctví. Vypovídají však nejvíce o tom, jaký obraz Václava chtěli první vypravěči uchovat, který ostatně přetrvává dodnes.
Cenný pohled zvenčí přináší saský kronikář Widukind z Corvey. Ve svých Třech knihách o činech Sasů píše o zásahu saského krále Jindřicha I. v Čechách a zmiňuje také Boleslavovu bratrovraždu. Václav pro něj však není hlavní postavou vyprávění, tudíž je jeho zpráva stručná. Nasvědčuje však, že o osudy přemyslovské rodiny se zajímali i mimo České knížectví.
Dětství mezi Ludmilou a Drahomírou
Václav se narodil patrně na počátku 10. století jako syn knížete Vratislava a Drahomíry, byť přesný rok jeho narození je stále otázkou. Jeho babičkou byla Ludmila, manželka Bořivoje, jednoho z prvních doložených Přemyslovců. Přesný rok Václavova narození neznáme. Rané texty se soustředily spíše na jeho výchovu: První staroslověnská legenda mu připisuje výuku slovanských knih pod Ludmiliným dohledem a pozdější studium latinských knih na Budči.
Budeč však nebyla jen místem školní výuky. Šlo o významné opevněné centrum nedaleko Prahy, s kostelem i knížecím zázemím. Václavovo vzdělání také zapadalo do historického prostředí, v němž se přemyslovská moc pevně opírala také o duchovní, písemnou kulturu a hustou síť hradišť. Po Vratislavově smrti zůstali Václav i jeho mladší bratr Boleslav nezletilí. Vládu prozatím převzala Drahomíra. Roku 921 byla na Tetíně zavražděna Václavova babička Ludmila. Její smrt pravděpodobně souvisela se střetem o vliv v knížecí rodině, jelikož v sázce byla výchova následníka, moc nad dvorem i směřování samotného knížectví, byť o samotné vraždě se opět dozvídáme z legend. Když Václav převzal později vládu, nechal Ludmiliny ostatky převézt na Pražský hrad.
Kníže v zemi hradišť a mocných sousedů
Čechy Václavovy doby ještě neměly podobu pozdějšího království. Přemyslovci sídlili v Praze, svou moc však museli uplatňovat prostřednictvím dalších hradišť, družin a vztahů s místními elitami. Významná centra, jako zmíněná Budeč, zajišťovala obranu, správu i spojení s okolní krajinou.
Jedním z doložených Václavových činů během jeho vlády bylo založení rotundy svatého Víta na Pražském hradě, předchůdkyně dnešní katedrály. Dějiny hradního chrámu kladou vznik rotundy přibližně do doby kolem roku 925. Stavba ukazovala význam pražského sídla a knížecí podporu křesťanství, které se v zemi teprve upevňovalo.
Na západě mezitím sílil saský panovník Jindřich I. Widukind ve své kronice zmiňuje, že se s vojskem dostal k Praze a podřídil Čechy placení tributu. Taková platba byla součástí tehdejších mocenských vztahů; mír s mocnějším sousedem dával českému knížeti prostor vládnout doma. Widukind současně zaznamenal, že Václavův bratr Boleslav po převzetí moci postupoval vůči Sasům jinak. Rozdíl mezi oběma bratry se tím stal součástí pozdějšího vysvětlování jejich střetu.
Zářijové ráno ve Staré Boleslavi
Konec Václavovy vlády přišel ve Staré Boleslavi, kde měl sídlo Boleslav. Nejstarší vyprávění zasazují návštěvu do doby svátku svatých Kosmy a Damiána. Podle již zmíněné První staroslověnské legendy se Václav po bohoslužbě chystal vrátit do Prahy, bratr ho však přiměl zůstat. K útoku došlo následujícího rána, když Václav mířil na jitřní modlitbu.
Legenda zachycuje začátek potyčky mezi bratry a poté jmenuje Boleslavovy muže, kteří Václava dostihli u chrámu. Přesná slova, jež si údajně vyměnili, se již nikdy nedozvíme. Co však legenda zaznamenala jasně, byla Václavova násilná smrt a následné převzetí vlády Boleslavem.
Ani letopočet Václavovy vraždy není uzavřenou otázkou. Dodnes figurují letopočty 929 a 935. Nejstarší legendy udávají den v kalendáři, rok smrti však výslovně nestanovují. Dataci do roku 935 však podporuje zasazení Boleslavova nástupu do událostí popsaných Widukindem.
Václavova smrt otevřela také otázku, co se stalo s lidmi věrnými dosavadnímu knížeti. Na Budči archeologové prozkoumali hromadný hrob nejméně několika desítek osob, převážně mužů; na kostech jsou patrná poranění zbraněmi. Odborná studie o nálezu spojuje násilí pravděpodobně se zápasem o toto mocenské centrum. Datování hrobu je však široké, přibližně mezi lety 930 a 990. Nález tak spíše svědčí o krvavém konfliktu, který se odehrál někdy v průběhu 10. století, byť na přemyslovském hradišti.
Bratrovražda a počátek Václavova druhého života
Boleslav převzal vládu po vraždě, která jeho jméno poznamenala na staletí. Současně však patří k panovníkům, za nichž přemyslovský stát upevnil své mocenské struktury. Na rozdíl od Václavova poměrně krátkého vládnutí, Boleslavovo trvalo mnohem déle a zanechalo poměrně výraznou stopu v politických dějinách raného českého státu.
Byl to právě Boleslav, kdo nechal přenést bratrovo tělo ze Staré Boleslavi do pražské rotundy svatého Víta. Kristiánova legenda věnuje samotnému aktu přenesení ostatků významné místo. S Václavovým hrobem se brzy začaly spojovat zprávy o zázracích a Praha tak získala místo, k němuž se mohla obracet úcta k domácímu mučedníkovi. Byť samotný představa o světci rostla postupně, od uctívání jeho ostatků až po vznik zmíněných legend.
Byla to Václavova smrt, která dala jeho vládě trvalý význam pro přemyslovský rod. Dynastie, jejíž člen zavraždil vlastního bratra, si zároveň připomínala zavražděného jako svatého přímluvce. Vznikl patron, jehož autorita přesahovala život jednotlivých knížat. Václavův hrob zůstal v centru hradního chrámu i tehdy, když původní rotundu vystřídala románská bazilika a později gotická katedrála.
Václav svatořečený
U Václava neznáme datum papežského svatořečení. V 10. století totiž ještě neexistoval kanonizační proces tak, jak ho známe dnes. Úcta ke světci se utvářela kolem jeho hrobu, slavila se jeho památka a významným krokem často bývalo slavnostní přenesení ostatků do kostela. Právě s přenesením Václavova těla ze Staré Boleslavi do rotundy svatého Víta na Pražském hradě se spojuje uznání jeho svatosti. Přesný rok této události neznáme.
Kristián klade přenesení ostatků přibližně tři roky po Václavově smrti. Při dataci vraždy do roku 935 by tedy připadal v úvahu rok 938. I samotné výročí přenesení se tradičně připomíná 4. března, a Václav tak má v církevním kalendáři hned dva dny spojené se svým příběhem: zářijovou památku smrti a březnovou památku cesty jeho ostatků do Prahy.
Patron na pečeti, v písni i na královské koruně
Ve středověku získal Václav také podobu ochránce země a jejího práva. Na pečeti českého zemského soudu ze 13. století propůjčovalo jeho vyobrazení autoritu vydávaným písemnostem. Světec se tím dostal i do prostředí úředního rozhodování.
Podobně se obracela k patronovi píseň Svatý Václave (Svatováclavský chorál). Její nejstarší dochované zápisy pocházejí až ze druhé poloviny 14. století prostřednictvím Beneše Krabice z Weitmile, text byl však už tehdy pokládán za dávno známý. Píseň nejspíše vznikla nejpozději ve 13. století a během dalších staletí se rozšiřovala. Prosba adresovaná světci měla nejspíše za účel pomáhat udržovat představu, že země má svého stálého ochránce – patrona.
I Karel IV., panovník z rodu Lucemburků, výrazně přispěl k rozšíření Václavova kultu. Před svou korunovací roku 1347 nechal zhotovit královskou korunu, kterou věnoval svatému Václavovi a určil pro korunovace svých nástupců, a současná Svatováclavská kaple, kterou nechal postavit Karel IV., v katedrále záměrně obklopuje světcův hrob.
Novověký Václav
Václavova úcta přežila i husitské období. Světce připomínali také utrakvističtí kazatelé: dochovala se svatováclavská kázání Jakoubka ze Stříbra, Jana Příbrama nebo Jana Rokycany. V období baroka získala úcta k Václavovi výraznou podobu ve Staré Boleslavi. V druhé polovině 17. století vznikl v tamní bazilice cyklus obrazů z jeho života, na který přispěli církevní hodnostáři i příslušníci šlechty. Ve stejné době lemovaly cestu z Prahy do Staré Boleslavi kaple takzvané Svaté cesty. Poutníci tak procházeli krajinou spojující Václavův pražský hrob s místem jeho smrti.
Světcovo jméno proniklo také do českého knižního života. Roku 1669 vzniklo Dědictví svatého Václava – nakladatelský podnik vydávající českou katolickou literaturu. Jeho největším dílem byla Svatováclavská bible, tištěná po částech v letech 1677–1715. Ještě roku 1848 nesl Václavovo jméno Svatováclavský výbor, který se v revoluční Praze rozšířil v Národní výbor.
Václavův příběh mezitím překročil i české hranice. Anglická koleda Good King Wenceslas, kterou John Mason Neale napsal roku 1853, jej představuje jako štědrého vládce pomáhajícího chudému člověku. Píseň mu sice říká „král“, byť byl Václav knížetem.
Václav ve veřejném životě
K nejznámějším novodobým podobám patrona patří Myslbekův jezdecký pomník na Václavském náměstí. Socha vznikala dlouho: samotný Václav byl odhalen roku 1912, další postavy zemských patronů přibývaly postupně. Jeho místo uprostřed Prahy mu dalo nový veřejný význam. Náměstí se v následujících desetiletích opakovaně stávalo prostorem společných oslav, shromáždění i politických zvratů.
V roce 1929 oslavilo bývalé Československo takzvané svatováclavské milénium, postavené na tehdy běžně přijímané dataci Václavovy smrti do roku 929. Se slavnostmi se pojilo dokončení katedrály i vystavení korunovačních klenotů. Václav se připomínal v náboženském i státním prostředí; k výročí vznikl dokonce nákladný němý film Svatý Václav.
Jeho jméno však mohlo sloužit i zcela odlišným politickým cílům. Za nacistické okupace používala protektorátní propaganda Václavův vztah k saskému panovníkovi jako údajný historický vzor podřízení Německu. Tento výklad zazněl například při shromáždění na Václavském náměstí v červenci 1942, konaném pod tlakem teroru po atentátu na Reinharda Heydricha. Proměny Václavova obrazu tak vypovídají i o lidech, kteří se jeho autority v koloběhu dějin dovolávali. Na Václavském náměstí se ostatně děly a stále dějí některé z nejdůležitějších manifestací protestu či podpory.
Václave, patrone českého národa
Byť Václavův první život skončil u kostela ve Staré Boleslavi, jeho místo v českých dějinách se teprve začalo utvářet. Jeho památku si připomínáme již přes tisíc let a každá doba ve svatém Václavovi nacházela něco, co pro ni mělo význam. O skutečném knížeti přitom víme méně, než bychom si přáli, jeho druhý život však zdaleka není u konce.
