Digitální technologie již po desetiletí odstraňují překážky z každodenního života, ale co když jsou právě nuda, překážky a obtíže tím, co lidé potřebují k tomu, aby se mohli rozvíjet? V budapešťském Brain Baru tři významní kritici technologické závislosti tvrdili, že rodící se odpor proti dominanci velkých technologických firem může být nezbytný k zachování lidských kvalit a zkušeností, které jsou stále více vytlačovány technologickým pohodlím.
V uplynulých dvou týdnech došlo k intenzivnímu střetu mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a některými z nejvlivnějších šéfů technologických firem na světě ohledně toho, zda zpomalit průkopnický vývoj v oblasti umělé inteligence. Generální ředitelé společností Anthropic, OpenAI, Google DeepMind a dokonce i Elon Musk podpořili výzvy k mírnému zpomalení pokroku, dokud nebude vypracován vhodný a bezpečný regulační rámec. Trump tlačil opačným směrem a argumentoval, že si Washington nemůže dovolit ztratit svou výhodu nad Čínou v technologickém závodě a zpomalení by tuto výhodu rozhodně ohrozilo.
Spor se proto točí hlavně kolem toho, jak rychle by se měla umělá inteligence rozvíjet a jak přísně by měla být regulována. Co ale když zpomalení už nestačí? Co když budou společnosti nakonec muset záměrně opustit velké části digitálního prostředí, které budovaly desítky let, aby získaly zpět něco, co po cestě postupně ztratily?
Nevýhody „příliš snadného“ života
Tato radikálnější otázka stála v centru podnětné diskuse na letošním festivalu Brain Bar v maďarské Budapešti, kde se sešli český neurolog a publicista Martin Jan Stránský, britský kriminolog Keith Hayward a spisovatel Sheehan Quirke, známější pod pseudonymem The Cultural Tutor. Tito tři přistupovali k technologickým změnám z různých úhlů pohledu, ale dospěli ke stejnému závěru: digitální pohodlí stále více odstraňuje zdánlivě zbytečné věci, které jsou přesto zásadní pro náš neurologický a sociální vývoj, jako je nuda, chyby, soustředěná pozornost a náročné zážitky, díky nimž se učíme samostatně myslet a dospívat.
Hayward, profesor kriminologie na Kodaňské univerzitě a autor knihy Infantilised: How Our Culture Killed Adulthood, vnímá tento rostoucí odpor jako součást širšího „techlashu“. („Techlash“ (z angl. slov: technology a backlash) označuje společenský, politický a kulturní odpor proti dominanci velkých technologických firem (často nazývaných Big Tech) a proti negativním dopadům digitalizace na lidský život; pozn. red)
Nejde o odpor k technologii jako takové, ale odpor proti předpokladu, že stále více oblastí života by mělo být digitalizováno, automatizováno a podřízeno technologické kontrole – od vzdělávání a komunikace po dohled, bezpečnost a stále „chytřejší“ systémy řídící města.
Podle Haywarda se tento odpor musí nakonec rozšířit za hranice individuálních rozhodnutí odložit smartphone a postavit se autoritě, kterou si digitální systémy a společnosti za nimi stojící získaly nad institucemi a každodenním životem. „Techlash“ je v tomto smyslu pokusem znovu získat kontrolu nad tím, kam technologie patří, kam nepatří a kolik autority jsou společnosti ochotny jí předat. A existují náznaky, že veřejná poptávka po takovém odporu roste.
Průzkum Pew Research Center provedený v červnu zjistil, že 55 % Američanů ve věku 18 až 29 let pociťovalo vůči umělé inteligenci spíše obavy než nadšení, což představuje nárůst oproti 39 % v roce 2024, zatímco téměř dvě třetiny Američanů napříč věkovými skupinami uvedly, že se tato technologie vyvíjí příliš rychle. Diskuse v rámci Brain Baru se snažila vysvětlit, co by mohlo být příčinou této měnící se nálady. Všichni tři řečníci argumentovali, že obavy nespočívají pouze v tom, že se technologie stává příliš mocnou nebo se vyvíjí příliš rychle, ale v tom, že závislost na ní postupně oslabuje právě ty lidské schopnosti, jako je pozornost, nezávislé myšlení, úsudek a zralost, které jsou potřebné k rozhodnutí, kdy a jak by se jí mělo čelit.
Stránský, autor knihy The Rise and Fall of the Human Mind a sám neurolog, uvedl, že problém začíná u jednoho z nejzákladnějších principů tohoto oboru: „používej to, nebo o to přijdeš“. Nesčetné studie i naše každodenní životní zkušenosti se shodují v tom, že určité dovednosti vyžadují procvičování, aby se zabránilo jejich úpadku. Technologie, které neustále odstraňují potřebu pamatovat si, orientovat se, soustředit se nebo řešit problémy, podle něj zároveň odstraňují příležitosti k procvičování těchto schopností.
Hayward v tom vidí souběžný kulturní efekt: moderní společnosti vyzdvihují mládí a zároveň oslabují dospělost jako žádoucí cíl, spolu s odpovědností, odhodláním a přijetím obtíží, které jsou tradičně spojovány s dospíváním. Quirke přinesl třetí rovinu téhož vývoje prostřednictvím kultury. Tvrdil, že „romantika a dobrodružství, krása a láska“ byly v moderní společnosti vytlačeny na okraj, a to především kvůli technologickému vývoji, který mění způsob, jakým kulturu konzumujeme.
Tyto tři argumenty se sbíhají v jednom bodě: technologie stále více slibuje odstranění překážek ze života, avšak právě tyto překážky často nutí člověka k rozvoji.
Jak proměnit „techlash“ v konkrétní kroky
To činí tuto otázku obzvláště závažnou pro děti a dospívající, kteří si teprve budují návyky soustředění, vytrvalosti, úsudku a samostatného myšlení, na které se dospělí později spoléhají. Pokud jsou úsilí a obtíže součástí tohoto vývojového procesu, pak právě ve vzdělávání jsou důsledky jejich odstranění nejviditelnější. Generativní AI učinila tento problém naléhavým přímo ve třídě, kde se plnění úkolu a získání schopnosti jej splnit mohou stále více stávat dvěma odlišnými věcmi.
Randomizovaný experiment publikovaný v roce 2025 v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences testoval téměř 1 000 studentů středních škol v Turecku při používání GPT-4 v matematice. Studenti s přístupem k běžnému rozhraní GPT-4 dosáhli při cvičeních s podporou AI o 48 % lepších výsledků než ti, kteří pracovali bez ní. Jakmile však byla technologie odstraněna, dosáhli při tradiční zkoušce bez podpory AI o 17 % výsledků.
To je přesně to nebezpečí, které popsal Stránský. Umělá inteligence studentům výrazně pomohla při formulování odpovědí, dokud byla k dispozici, ale zhoršila jejich schopnost formulovat ji samostatně poté. To nutně neznamená, že problémem je samotné používání umělé inteligence; druhý systém, navržený tak, aby poskytoval nápovědy namísto pouhého předkládání řešení studentům, se tomuto negativnímu efektu vyhnul, což naznačuje, že je možné umělou inteligenci využívat a zároveň zachovat intelektuální práci, kterou musí žáci vykonat.
Dobrou zprávou je, že si toho začínají být vědomy některé vlády. Švédsko v červenci 2025 novelizovalo svůj předškolní vzdělávací program, zrušilo požadavky na používání digitálních výukových nástrojů a stanovilo pro děti do dvou let použití analogových materiálů, jako jsou knihy, přičemž výrazně omezilo digitální nástroje pro starší předškoláky.
Stále více zemí se také ubírá směrem k omezení sociálních médií pro děti. V Austrálii například byly od 10. prosince 2025 všechny hlavní platformy povinny přijmout přiměřená opatření, aby zabránily dětem mladším 16 let v zakládání účtů. Do poloviny prosince platformy omezily nebo zrušily přístup k přibližně 4,7 milionu účtů.
Podobné iniciativy se projednávají nebo přijímají i v dalších západních zemích, což naznačuje, že politický směr se skutečně posunul od vnímání digitálního přístupu jako něčeho, čemu se vlády musí přizpůsobit.
Hayward se domnívá, že univerzity mohou nakonec dospět k podobnému závěru. Instituce, jak řekl, „spolkly ten Kool-Aid, který jim technici naservírovali“, a přijaly myšlenku, že přesun větší části výuky a institucionálního života do digitálních systémů nutně představuje pokrok. „Výsledky jsou na světě,“ uvedl.
Odpor je ještě viditelnější v případě fyzické infrastruktury potřebné k udržení růstu digitální ekonomiky. Portál Data Center Watch uvedl, že místní námitky zablokovaly nebo zpozdily nejméně 45 projektů datových center v USA v hodnotě téměř 68 miliard dolarů, a to pouze v období od dubna do června letošního roku.
Většina námitek ze strany místních obyvatel se týkala obrovské spotřeby elektřiny a vody, kterou tato zařízení vyžadují, využití pozemků a nákladů na infrastrukturu, nikoli nutně z důvodu odporu k technologickému rozvoji a umělé inteligenci jako takové. Nicméně tyto spory odhalují důležitý aspekt nadcházející fáze technologické expanze, a to že údajně virtuální ekonomika má obrovskou fyzickou stopu.
Podle Haywarda právě zde se nespokojenost může proměnit v opravdový „techlash“. Tvrdil, že společnosti by měly přestat jednoduše přijímat systémy vnucované velkými technologickými firmami a začít zpochybňovat, kolik kontroly jsou ochotny předat, zatímco důvěra v toto odvětví se stále více rozpadá.
Můžeme se ještě vrátit zpět?
Diskuse v rámci Brain Baru však nabrala podstatně temnější tón, když se panel přesunul od myšlenky „techlashu“ k tomu, jak by takový posun ve skutečnosti vypadal v praxi. Quirke předpověděl případnou „analogovou revoluci“ a poukázal na návrat fyzických médií a rostoucí omezení na sociálních sítích. Stránský nebyl tak přesvědčen, že by tento přechod byl přímočarý, a zeptal se: „Co se stane mezi současností a tím, než se tam dostaneme? Jak k tomu dojde?“
Potíž spočívá v tom, že digitální technologie již nejsou něčím, co by společnosti mohly jednoduše vypnout. Vzdělávání, finance, komunikace, veřejná správa i bezpečnost se staly hluboce závislými na digitálních systémech. I kdyby se vlády a jednotlivci rozhodli, že tato závislost zašla příliš daleko, její omezení by mohlo vyvolat další problémy. Hayward tuto obavu sdílel a varoval, že neočekává „harmonický přechod do netechnologického, analogového světa“.
Jako příklad toho, jak se frustrace z technologicky vynucených systémů může přelít do přímých akcí, uvedl opakované ničení kamer používaných k prosazování londýnské zóny s extrémně nízkými emisemi (Ultra Low Emission Zone). Samotný spor se týkal dopravní a environmentální politiky, ale Hayward poukázal na širší souvislost: když jsou kontroverzní rozhodnutí prosazována pomocí kamer, senzorů a automatizovaných systémů, může se hněv na danou politiku stále více proměnit v hněv na technologii, která ji realizuje.
Quirke byl ohledně toho, kam by to vše mohlo vést, optimističtější. „Stalo se to už dříve; bylo to i horší,“ argumentoval a poukázal na průmyslovou revoluci, války a dřívější převratné události, které proměnily každodenní život. Lidstvo je podle něj „neuvěřitelně odolné“ a varoval před prezentismem – tendencí předpokládat, že cokoli se děje právě teď, musí být největší nebo nejnebezpečnější narušení v historii.
Stránský, který částečně zpochybňoval Quirkeho názor, zdůraznil, že předchozí krize sice mohly proměnit společnosti, ale digitální technologie zasahuje přímo do samotného myšlenkového procesu. „Jediný rozdíl mezi současností a minulostí spočívá v tom, že toto ovlivňuje mysl každého člověka na planetě,“ řekl a popsal to jako zásadní změnu v tom, jak lidé používají svůj mozek, nikoli pouze jako další technologickou revoluci.
Výzkumníci na dva týdny zablokovali mobilní internet na smartphonech účastníků, přičemž nadále umožňovali volání, posílání SMS a přístup k internetu na jiných zařízeních. Trvalá pozornost, duševní zdraví i subjektivní pohoda se všechny zlepšily, což naznačuje, že některé účinky neustálé konektivity lze zvrátit pouhým vypnutím připojení. Jak výsledky ukazují, nejtěžší je vydržet v novém zvyku: z 467 účastníků udrželo blok aktivní po dobu alespoň deseti ze čtrnácti dnů pouze 119.
Řešením tedy, alespoň v rámci této diskuse, není žádný velkolepý plán zvrátit digitální revoluci, ale mnohem skromnější způsoby, jak znovu vybudovat návyky, které technologie postupně oslabují.
Na závěr akce se Stránský zastal nudy, protože „když se mozek nudí, tehdy přemýšlí“. Quirke navrhl sundat sluchátka, psát dopisy a číst knihy, zatímco Hayward zdůraznil, že stát se dospělým vyžaduje chyby, vítězství, porážky a zkušenosti, a rozhodně ne další sadu pravidel slibujících snadnější cestu životem.
Quirkeův nejjednodušší návrh zněl: naučit se nazpaměť báseň – cvičení v soustředění, opakování a paměti, které nevyžaduje žádnou technologickou pomoc. Nazval to „aktem vzpoury proti modernitě“. To možná také vystihuje, co „techlash“ v konečném důsledku znamená: neupustit od každé užitečné technologie, ale znovu získat schopnost rozhodovat o tom, kam patří. A mezitím zachovat lidskou schopnost myslet, pamatovat si, bojovat a žít, aniž bychom na ní byli neustále závislí.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
