Evropské sjednocování a vyprazdňování (závěr) –

Martin R. Čejka

30. septembra 2026  

Cirkev Politika
  CZ, Európska únia

predchádzajúca časť:
Evropské sjednocování a vyprazdňování (1. část)

***

Převychovat nepřítele v nás

Byť Evropská unie svoje hodnoty není schopna jasně vyjádřit, má jasno alespoň v tom, kdo je ohrožuje: jsou to všichni, kteří nějaké absolutní hodnoty vyznávají či dokonce prosazují. Důvod je jasný, nelze-li vytvořit jednotu na základě společného „ducha“, myšlence, je nutno založit ji na „bezmyšlence“, tedy předpokladu, že všechny ideje jsou si rovny, a jako takové mají být respektovány. Pokud někdo toto zpochybňuje, pak si respekt a toleranci nezaslouží, ba co víc, stává se z něj vnitřní nepřítel EU, poněvadž narušuje její stavbu.

Ani skutečné vlastenectví, které odmítá kosmopolitismus a klade lásku k vlastní zemi a národu nad lásku k druhým, aniž by k nim chovalo nenávist, není vítáno, protože se může dostat do rozporu s vyšším nadnárodním zájmem EU. Dokonalý kosmopolitní jedinec miluje všechny stejně (zvláště se cení, pokud je dostatečně kritický ke svým), ale ve skutečnosti nemiluje nikoho. Je to jako chtít po manželovi, aby miloval všechny ostatní ženy stejně jako tu svoji. Také pravý Bůh nemá v tomto pojetí místo, protože si nárokuje jedinečnost, a ta narušuje různorodost (diversity), jak ji chápe EU. Povoleni jsou pouze domácí bůžkové, ať si jim lidé klidně říkají Ježíš Kristus, Alláh nebo Perun, jen když nepromlouvají do věcí veřejných, tam je bohem Evropská rada či jiný orgán.

EU zde čelí nelehkému problému, snaží se přemoci věci, které jsou člověku vrozené, jako je touha po pravdě, přesvědčení o její obecné platnosti nebo tíhnutí k lidskému společenství. EU v tomto směru nabízí pouze náhražky, které člověka, pokud se zcela nevzdal svého rozumu a srdce, nemohou nikdy uspokojit. Společenství národů nikdy národ nenahradí, tak jako nenahradí rodinu nějaké společenství rodin. Ekologie ani fetiš lidských práv nikdy nenaplní nepokojné srdce toužící ve své skrytosti po nejvyšším dobru – po Bohu. Jediné, čeho lze dosáhnout, je barbarizace v uspokojování přirozených tužeb, čehož jsme dnes svědky. Ztrácí-li rodina a národ své místo, nahradí je např. parta fotbalových chuligánů, kteří se alespoň rvou za svůj oblíbený klub. Je-li Bůh svržen ze svého trůnu, přicházejí falešní bohové, sekty, drogy, nebo se středem vesmíru stává moje já, sex, kariéra…

Každý člověk je s ohledem na svou přirozenost možným nepřítelem pro všechny systémy, které ji neuznávají a stavějí na základech, jež jí odporují. Proto je nutná převýchova, a to nejlépe od kolébky, kde se s mateřským mlékem nasávají „předsudky“, které brání v dosažení jednoty. Už Julian Huxley, první generální ředitel UNESCO, který snil o novém sjednoceném světě, v pojednání UNESCO: Its Purpose and Its Philosophy („UNESCO: Jeho účel a filozofie“) psal: „Musíme se poučit z přesvědčovacích a informačních metod a propagandy, které známe z války, a uváženě je zaměřit pro mezinárodní mírové úsilí. Bude-li to nutné, použijeme je, jak říkal Lenin, k „překonání odporu miliónů“, abychom dosáhli vytoužené změny.“ „Vytouženou změnou“ je konečná syntéza, v níž se „neúprosnou evoluční dialektikou“ sloučí např. křesťanství s marxismem. Ovšem křesťanství sloučené s marxismem přestává být křesťanstvím. Takový mír, a nutno podotknout, že z křesťanského hlediska falešný, vychází ze zvráceného předpokladu, že pokojné jednoty bude dosaženo, pokud zaniknou důvody možných sporů, jež mohou být jak hmotné, tak ideové povahy. K odstranění prvních vede vytvoření jednotného trhu, případně měny, k potření druhých již zmiňovaná „bezmyšlenkovitost“, tedy vyprázdněnost.

V novém světě, jehož je EU součástí, mizí veškeré rozdíly, neboť není žádného vyššího měřítka, které by ony rozdíly vytvářelo. Dva sodomité jsou rovni křesťanským manželům, kteří vychovávají děti, katolické náboženství je rovno jakémukoli jinému, černošské tlučení do vykotlaného stromu je rovno Mozartově Malé noční hudbě, podělaný toaletní papír nalepený na plátno El Grecovu Pohledu na Toledo.

Nástrojem k vytvoření nového člověka není jen výchova, která se podle propagátora multikulturalismu prof. Vaidase Mantonise „odvážně vzdává staré hierarchie hodnot a omezuje jevy tradiční kultury“, nebo propaganda, ale také nově chápaný dialog. Dialog už neprobíhá mezi lidmi, ale celými kulturami, přičemž se zdůrazňuje, že všichni jeho účastníci jsou si rovni. Je účelově považován za „metodu, jejíž pomocí může být lidstvo přetvořeno ze shluku volně spolupracujících států v globální společenství“.

Děd zakladatel

Snahy o stvoření nového člověka nejsou ničím novým, a ať už byl jejich nádech kabalistický nebo jakobínský, případně jiný, spojuje je stejná pýcha, která se odmítá smířit s přirozeným řádem věcí a prométheovsky krade oheň bohům, aby jím osvítila lidstvo.

První politicky významnější kroky ke sjednocené Evropě v moderním podání učinil hrabě Richard Nicolaus Coudenhove-Kalergi, když v roce 1922 založil organizaci nazvanou Panevropská unie. Richard Coudenhove-Kalergi, budoucí člen vídeňské zednářské lóže Humanitas, vyrůstal v kosmopolitním prostředí, otec byl rakouský diplomat, matka Japonka, častými návštěvníky jejich domu byli představitelé různých náboženství, politici a literáti. Po hrůzách I. světové války došel k závěru, že na vině jsou národní státy a národy vůbec. Ve svém stěžejním díle Pan-Europa psal: „Každý kulturní člověk musí pracovat nad tím, aby tak jako dnes náboženství, stala se zítra i národnost soukromou věcí každého. Budoucí rozdělení národu a státu bude osvíceným činem stejně velkým jako rozdělení Církve a státu.“

K dosažení národní vykořeněnosti je nutno přetrhat vazby na národní státy a nahradit je jakýmsi vyšším všezahrnujícím celkem: „Jako je dnes občanovi Wittenbergu lhostejné, zda jeho vlast patří k Sasku, nebo Prusku, tak bude v budoucnu lhostejné obyvateli Reichenbergu (Liberec, pozn. aut.), zda jeho vlast náleží k Sasku, nebo do Čech.“

Nový Evropan, který by splnil Coudenhove-Kalergiho sen o jednotě bez hranic, musí být zbaven zátěže národní identity: „Pro Panevropu si přeji euroasijsko-negroidní rasu budoucnosti, a tak lidské osobnosti zajistit různorodost“ (Wiener Freimaurerzeitung 9–10/1923). A vskutku, sen se před našimi zraky plní!

Coudenhove-Kalergi si uvědomoval, že šťastné mase míšenců, ať už z Wittenbergu či Liberce, musí vládnout „duchovní elita“. Ta má vzniknout kolem „panské rasy“ (Führernation, Herrenrasse, Herrenmensch a Herrenvolk), jak nazývá Židy, neboť ti se staletími pronásledování geneticky a duchovně zocelili, čímž získali předpoklady k poučování druhých. Rozhodování a vedení euroelity má zabránit možným sporům mezi jednotlivými členy společenství, kteří by chtěli prosazovat svůj dílčí zájem a nezohledňovali by dobro celku.

Burzovní poučení na závěr

Byť převládá přesvědčení, že počátky evropského sjednocovacího procesu byly zprvu čistě hospodářského rázu, tak je pravdivé pouze do jisté míry. Jak pravil ekonom nové Evropy Jean Monnet: „Cílem veškerých našich snah je rozvoj lidstva, a ne vyhlašování vlasti, ať už velké, nebo malé.“ Hlavním úsilím bylo „přesvědčit lidi, aby spolupracovali; ukázat jim, že i přes rozdílné názory a dělící je hranice mají společné zájmy“. Otevřeně přiznával, že „je nutné začít něčím spíše praktickým a zároveň ambiciózním. Na národní suverenitu je nutné zaútočit na užší frontě“. A stavitel sjednocené Evropy, Robert Schumann, mu dává za pravdu, když hospodářskou spolupráci označil za „položení základů Evropské federace, nutné k zachování míru“.

Už Voltaire si uvědomoval, jaké možnosti skýtá hospodářství pro myšlenkový přerod lidstva, když pěl chválu na londýnskou burzu: „Jděte na burzu v Londýně, ono místo vznešenější než lecjaký dvůr, a spatříte zástupce všech národů shromážděné ku prospěchu lidstva. Zde žid, mohamedán a křesťan jedná jeden s druhým, jako by byli jednoho náboženství.“

Hospodářský sjednocovací proces byl považován pouze za první krok k politickému sjednocení, což potvrzují i katoličtí „otcové zakladatelé“ EU jako Konrad Adenauer nebo Alcido de Gasperi. Nutno přiznat, že oba si pravděpodobně představovali jinou sjednocenou Evropu než tu, ve které žijeme. Jejich představy byly ale už od počátku odsouzeny k nezdaru, a oni se tak nechtě stali vějičkou, na niž budovatelé nového řádu a tvořitelé nového lidstva lákali přízeň katolíků.

Jak vzdálená je vyprázděná Evropská unie přání Konrada Adenauera!

„Tato vskutku nová Evropa, onen společný a rodný dům všech Evropanů, by měla být strážcem západní a křesťanské tradice, zdrojem duchovní síly a místem mírové spolupráce.“

PDF (formát pre tlač)