PAVEL KOSORIN
Když jsem před lety kandidoval do Senátu, měl jsem ve volební kampani slogan: Chodit po svých, žít za své a myslet si svoje.
Pořád se mi líbí. Možná ještě víc než tehdy. Je v něm totiž jednoduchá definice svobodného a dospělého člověka. Chodit po svých znamená udržovat se v dobré kondici. Žít za své znamená nést ekonomickou odpovědnost za svůj život. A myslet si svoje znamená nepřenechat vlastní hlavu žádné straně, ideologii, médiu, úřadu ani módnímu společenskému názoru.
V České republice ostatně jednomu důležitému rozměru této představy rozumíme velmi dobře: chceme bydlet ve svém. Vlastní byt nebo dům pro nás není jen střecha nad hlavou. Je to majetek, jistota, rodinné zázemí, něco, co budujeme a co můžeme předat dětem. Česko patří k evropským zemím s vysokým podílem lidí žijících ve vlastnickém bydlení. Naproti tomu například v Německu nebo Rakousku má nájemní bydlení podstatně větší váhu.
Občas se nám proto vysvětluje, že bychom se měli inspirovat Západem. Podívejte se na Vídeň. Podívejte se na Berlín. Vlastnit byt nebo dům přece není nutné. Nájem je normální.
Jistě že je normální. Ale vlastnit je také normální. A dokonce bych řekl, že v tomto směru jsme možná my ten starý dobrý Západ. Protože součástí západního hodnotového desatera přece po staletí nebylo pouze volební právo. Bylo v něm také soukromé vlastnictví, podnikavost, svobodné myšlení a osobní odpovědnost. A také veřejné instituce, které jsou pod kontrolou občanů — nikoli občané pod kontrolou institucí. Instituce nám mají umožnit svobodně žít. Ne nám diktovat, jak máme žít.
Times are changing.
A právě s touto zkušeností čtu Osamělé hrdiny sociologa Pavla Pospěcha. Chvílemi mám pocit, že se mnou autor vede velmi zajímavý spor, aniž by o tom věděl.
Jeho základní postřeh považuji za přesný. Žijeme v kultuře autonomie. Můžeme si v míře, o které se předchozím generacím ani nesnilo, vybrat, co budeme dělat, kde budeme bydlet, koho si vezmeme nebo nevezmeme, zda budeme podnikat, pracovat, cestovat, studovat, mít děti, nemít děti, změnit zaměstnání, změnit zemi nebo v padesáti změnit celý svůj život. Potud souhlas. Pak ale přichází ono nebezpečné slovo: ALE.
Svobodu máme, ale přenáší se na nás příliš mnoho odpovědnosti. Individualizace z nás podle Pospěcha dělá „přetížené manažery vlastních životů“, kteří musí hledat vlastní řešení společenských problémů. Kultura autonomie nám říká: rozhodni se sám, žij po svém, buď výjimečný.
A já se ptám: Co jsme čekali? Co jiného má svoboda dělat? Svoboda bez odpovědnosti není svoboda. Je to dětský pokoj s otevřenými dveřmi, ve kterém někdo jiný platí nájem, topení, elektřinu a ještě večer přijde uklidit.
Chceme-li rozhodovat sami, musíme také sami nést následky svých rozhodnutí. Včetně následků špatných. Svoboda totiž neznamená právo rozhodnout se správně. Znamená právo rozhodnout se i špatně — a zaplatit za to.
A právě tady mi část dnešní debaty o individualismu připadá podivná. Jako bychom po více než třiceti letech svobody začínali reklamovat její základní vlastnost: nejistotu. Chceme svobodně podnikat, ale nechceme zkrachovat. Chceme investovat, ale nechceme prodělat. Chceme si sami vybírat partnera, ale nechceme zažít rozvod. Chceme sami rozhodovat o své kariéře, ale nechceme přijít o práci. Chceme rozhodovat o svém zdraví, ale očekáváme, že když ho třicet let zanedbáváme, systém nás nakonec opraví.
A když se něco nepovede, začneme hledat instituci, která nás před tím měla ochránit.
Jenže žádná instituce tohle neumí. A tady vzniká další paradox. Říkáme, že Češi institucím nevěří. Jenže nedůvěřovat instituci a spoléhat na instituci jsou dvě úplně rozdílné věci. Můžeme nadávat na stát a současně od něj očekávat důchod. Můžeme kritizovat zdravotnictví a současně předpokládat, že opraví následky našeho životního stylu. Můžeme se vysmívat politikům a zároveň od nich očekávat, že vyřeší ceny energií, bydlení, potravin, školství, naše stáří a pokud možno ještě naši životní spokojenost.
Takže bych byl opatrný s větou, že nám instituce chybějí. Máme jich dost. A spoléháme na ně možná víc, než jsme ochotni připustit. Máme stát, zdravotní pojišťovny, důchodový systém, sociální systém, školy, obce, kraje, policii, soudy, úřady a desítky dalších institucí. To všechno je dobře. Civilizovaná společnost bez institucí nemůže existovat.
Jenže instituce mají člověku vytvářet hřiště, nikoli za něj odehrát zápas. Nemohou mě ochránit před každým špatným podnikatelským rozhodnutím. Nemohou zajistit, že neonemocním. Nemohou mi zaručit šťastné manželství. Nemohou slíbit, že moje investice vydělá. Nemohou zařídit, aby mě nikdo nepodvedl. A už vůbec nemohou odstranit nespravedlnost ze světa.
Americký psychiatr M. Scott Peck začal svou slavnou knihu The Road Less Traveled třemi slovy: „Life is difficult.“ Život je těžký. A proč by měl být jiný? To není chyba systému. To je popis reality.
Možná právě tady leží hranice mezi dospělou a nedospělou společností. Dítě si představuje dobrý svět jako svět, v němž se mu nic zlého nestane. Dospělý člověk ví, že se mu něco zlého stát může — a připravuje se na to. Spoří. Učí se. Pracuje. Pečuje o vztahy. Hýbe se. Hlídá si zdraví. Čte smlouvy. Pojišťuje rizika. Nevěří každému, kdo mu slíbí zázračný výnos.
A když udělá chybu, jeho první otázka není: Která instituce mě měla ochránit? Jeho první otázka zní: Co příště udělám jinak?
V devadesátých letech jsme se svobodě učili velmi draze. Symbolem té doby se stal Viktor Kožený a Harvardské investiční fondy. Česká společnost byla svobodou opojená, ale zkušeností s ní měla málo. Od té doby uplynuly více než tři desítky let. Bylo by zvláštní, kdybychom se po nich dopracovali k závěru, že hlavním problémem svobody je to, že po nás vyžaduje příliš mnoho odpovědnosti. Právě odpovědnost je totiž její cena.
Neexistuje žádný rozumný důvod, proč bychom měli mít právo sami rozhodovat, ale následky našich rozhodnutí měl nést někdo jiný. Rodina. Zaměstnavatel. Pojišťovna. Stát. Společnost. Daňový poplatník.
Pavel Pospěch dal své knize podtitul Jak kultura autonomie rozleptává společnost. Já bych k němu připsal otázku: A co když společnost nerozleptává autonomie, ale naše neochota zaplatit její cenu?
Osamělý hrdina totiž nemusí být člověk, kterého společnost opustila. Může to být prostě dospělý člověk, který pochopil jednu nepříjemnou, ale osvobozující věc: Můj život je především moje odpovědnost. Chodit po svých. Žít za své. Myslet si svoje.
Možná jsem tehdy vlastně nekandidoval se špatným sloganem.
