Trest smrti je fujky fujky středověk, zatímco euthanázie je free-kchůl-in, hodná, duhová a sluníčková věc, kterou – jak tvrdí někteří progresivističtí a neomarxističtí aktivisté a také pan Urza – je potřeba, aby stát neprodleně zavedl.
Při vší smůle pro aktivisty se jak ta nehumánní poprava, tak ta humánní euthanázie provádí úplně stejnou chemikálií. Tou molekulou, která se v tomto příběhu ocitla na obou stranách sluníčkářského morálního vesmíru, je pentobarbital.
A stát Tennessee nám předevčírem předvedl, že ani koupit si za opravdu velké peníze dostatečné množství barbiturátu ještě nezaručuje, že se vám podaří někoho zabít.
Jak se popravovalo „postaru“
Americká lethal injection původně nebyla žádná farmakologická záhada. Tennessee od roku 2000 používalo klasický třílékový protokol: 5 gramů thiopentalu, následovaných 100 mg pancuronia a nakonec 200 mmol chloridu draselného (v běžném dávkování 200 ml koncentrovaného kalia do žíly).
Princip: thiopental je ultrakrátce působící barbiturát, který uvede „pacienta“ připoutaného k popravčímu lehátku do hlubokého bezvědomí. Následně pancuronium (Norcuron) zablokuje nervosvalový přenos – přestane fungovat kosterní svalstvo včetně dýchacích svalů. Jen na rozdíl od běžné anestézie vám nikdo nezavede trubku do krku a nedýchá za vás přístroj. Nakonec se podá KCl. Prudká hyperkalémie ukončí elektrickou činnost srdce.
Problém začíná tehdy, když první látka nezpůsobí dostatečnou anestézii. Pancuronium totiž člověka neznecitliví. Pouze mu znemožní pohyb a dýchání. A koncentrovaný chlorid draselný rozhodně není látka, kterou byste chtěli dostávat při plném vědomí. Právě tento problém se stal jedním z důvodů právních sporů kolem třílékových protokolů.
Pak začal být problém ještě prozaičtější. Nebyl thiopental. Jediný americký výrobce jej přestal vyrábět a evropští dodavatelé se stali politicky příliš korektními a regulatorně problematickými právě kvůli jeho použití při popravách. Američtí aktivisté výrobce prudili tak dlouho, až Tennessee v roce 2013 přešlo na „jednolékový“ protokol s pentobarbitalem. Po další revizi v prosinci 2024 se k jedinému léčivu vrátilo.
Stará molekula v novém zaměstnání
Pentobarbital je barbiturát, který se kdysi primárně používal k anestézii a jako hypnotikum. Za komoušů jste si mohli koupit podobný lék zvaný phenobarbital (delší poločas rozpadu: 50 vs. 100 hodin), který se používal v komunistickém snu všech feťáků zvaném Alnagon, neboli „áčko“.
V moderní humánní medicíně je využití pentobarbitalu prakticky nulové. Mnohem viditelněji se využívá ve veterinární medicíně jako klasický prostředek euthanasie zvířat – například v podobě „euthanasia solution“ obsahující 390 mg/ml pentobarbitalu + 50 mg/ml fenytoinu.
Stát Tennessee jej ale používá jinak. Současný protokol počítá se 100 ml pentobarbitalu v koncentraci 50 mg/ml, typicky ve formě dvou injekčních stříkaček s 50 ml roztoku. To je 5 gramů pentobarbitalu. Pokud tato série dotyčného pacienta neusmrtí, protokol stanoví, že se použije ještě druhá stejná dávka.
Teoretické maximum tedy představuje: 200 ml roztoku, 10 g pentobarbitalu, čtyři padesátimililitrové stříkačky.
Soudružka Pikeová
Christa Gail Pikeová, toho času modla všech feministických novinářek a sluníčkářů, byla v roce 1996 odsouzena k smrti za vraždu devatenáctileté Colleen Slemmerové, kterou spáchala o rok dříve. V době činu jí bylo osmnáct, byla trestně odpovědná a ouszena jako dospělá. Její komplic a milenec byl jen o rok mladší – což resultovalo „jen“ v odsouzení na doživotí.
Vražda nebyla z těch případů, kde se po třiceti letech diskutuje o záhadné stopě DNA, pochybném svědkovi nebo fízlovi, který z někoho vymlátil přiznání. Pikeová o činu otevřeně mluvila, ba se fízlům přímo vychloubala.
Slemmerová byla vylákána na odlehlé místo, kde byla po dobu cca 30 minut až 1 hodiny mlácena, sekána sekáčkem na maso a bodána nožem. Měla opakovaně podříznuté hrdlo, četná další poranění a několikanásobně roztříštěnou lebku. Na jejím těle byl vyřezán pentagram. Pikeová se následně chlubila, že si z vraždy přinesla kus lebky jako suvenýr. Ten u ní fízlové skutečně našli.
Obhajoba nemohla zpochybnit, co se stalo. Argumentovala tedy dysfunkčním dětstvím, alkoholismem matky, zanedbáváním a sexuálním násilím ze strany mužů, které si matka přivedla domů. JAk je to v dnešních dnech typické, znásilnění se odhalilo až po letech od údajného zločinu, čili Pikeová spadala do kategorie #metoo a tím pádem je obmluvitelné naprosto vše. Dnes by jí soudružka Šimáčková, soudruh Kühn nebo soudružka Křesťanová udělili generální pardon, ale tenkrát byly holt devadesátky a agresivní třetí vlna feminismu se tepúrve rozjížděla.
Později k právním argumentům přibylo i organické poškození mozku v rámci fetálního alkoholového syndromu, protože matka Pikeové glgala první ligu. To jsou tvrzení obhajoby podpořená jejími experty – nicméně to byl spíše důvod pro to, aby se poprava provedla, neboť soudružka Pikeová v žádném případě neměla dysfunkční kognitivní schopnosti, aby nevěděla, že mučení a zabíjení se mezi normálními lidmi nedělá.
Pikeová zůstala v cele smrti třicet dva let. Dne 30. září 2026 měla být popravena. Pokud by poprava proběhla úspěšně, stala by se první ženou popravenou v Tennessee za více než dvě století.
Tou se nakonec nestala.
Fatal error, který nebyl fatal
Poprava byla původně naplánována na deset hodin dopoledne. Kvůli soudnímu řízení se její zahájení posunulo přibližně o osm hodin. Nejvyšší soud nakonec umožnil výkon provést, když neuznal opakované argumenty advokátů o údajném znásilnění jako relevantní omluvu pro vraždu.
Pikeové byl podán pentobarbital. Potom další pentobarbital, celkem dvě protokolární dávky 100 ml á 5 g. A co na to Pikeová? Nejdřív si stěžovala na bolest paže a následně se dostala do hluboké sedace. Soudružky novinářky, které sice považovaly popravu za fujky fujky, ale přišly se na ni podívat, pak se slzami v očích referovaly o tom, jak Pikeová „chroptěla“, což měl být důkaz jejího údajného utrpení během procedury.
Ale Pikeová netrpěla. Pikeová chrápala jako pes Baryk.
A nezemřela.
Když Pikeová ne a ne zhebnout, byla nakonec odvezena sanitkou do nemocnice. Guvernér Tennessee Bill Lee označil událost za hluboce znepokojivou, nařídil nezávislé vyšetření a zastavil další popravy plánované na rok 2026.
A tady se na tu událost podíváme z marxistického, tedy pardon – farmakologického, hlediska.
Protože otázka nezní: jak může člověk přežít intravenózní podání deseti gramů pentobarbitalu? To totiž přežít nemůže. Správná otázka zní: dostalo se těch deset gramů skutečně do krevního oběhu?
To samozřejmě nevíme zcela jistě, ale dejme důvodným spekulacím plný koule.
Problémy s intravenózním přístupem jsou při nepovedených popravách známou komplikací a u Pikeové byly potíže s cévním přístupem diskutovány už před výkonem. Právník Pikeové uvedl, že do její levé paže bylo použito nejméně sedm jehel, z nichž jedna byla při vytažení ohnutá. Pravá paže po druhé dávce zfialověla. Objevily se puchýře a popáleniny v místech vpichu.
Následující část je tedy něčím, co bychom mohli nazvat zkušeností a evidencí podloženou hypotézou: těch dvě stě mililitrů šlo převážně mimo žílu.
Pentobarbital sodný se používá proto, že sodná sůl je ve vodě podstatně lépe rozpustná než volná kyselina. Kyselina barbiturová je ovšem jen velmi slabá kyselina, kdežto sodný louh je silná zásada. Vodný roztok pentobarbitalu je tedy silně alkalický, pH má asi 9,5.
To není kosmetický chemický detail. Silně alkalický parenterální roztok podaný paravenózně do měkkých tkání způsobuje závažné lokální poškození – od přechodné bolesti až po rozsáhlou nekrózu a gangrénu.
Představme si tedy jako pracovní model, že první intravenózní vstup fungoval částečně. Část první dávky skončí v žíle, jenže jak bachař tlačí roztok (ve skutečnosti je to injektomat), žíla tlak nevydrží a praskne.
Pikeová dostane dost pentobarbitalu na hlubokou sedaci, což se projevovalo relaxací svalstva horních cest dýchacích a chrápáním. Když by to dělal feministické novinářky obtloustlý manžel, feministka by vedle něj srala atomové hřiby, kopala by do něj, cloumala by s ním a nadávala by mu. Pak by s ním přestala spát, dokud si nenechá udělat tamtu operaci. Když ale chrápe jako baryk Pikeová po pentobarbitalu, je to samozřejmě hentento novinářské utrpení.
Potom žíla praskne a řekněme, že 90–95 % pentobarbitalu začne proudit extravaskulárně, do parafasciálních prostor mezi svaly horní končetiny.
Pokud mimo cévu skončilo řekněme nějakých 180–190 ml z celkových 200 ml, vzniká poněkud bizarní experiment z farmakokinetiky.
Pentobarbital nezmizí, nýbrž zůstane v parafasciálních prostorech horní končetiny. Vzniká tak depot v měkkých tkáních, který je lokálně dosti agresivní kvůli pH a osmotickému gradientu. Alkalický roztok poškozuje lokální struktury, vzniká edém, porucha perfuze a případně ischemie. Tím dojde k takzvanému „zarakvení bolusu“. S měnícím se pH se ovšem mění okolní metabolismus tkání. Výsledkem tedy není žádná pěkná exponenciální absorpční křivka, ale něco mnohem chaotičtějšího:
lokální depot → poškození tkáně → změna perfuze → lokální metabolická acidóza → protonace pentobarbitalu → nepravidelné uvolňování do krevního oběhu → rozvoj lokální nekrózy HK.
Člověk tedy může být nejprve hluboce utlumen, potom dlouhé hodiny až dny vstřebávat další barbiturát. Současně bude mít velmi vážně poškozenou končetinu. Dojde k takzvanému flip-flop uvolňování, kdy hladina barbiturátu se bude pohybovat jako na houpačce, dokud se celý bolus nevypotřebuje. Pentobarbital má poločas rozpadu asi 50 hodin (eliminuje se v játrech křivkou 1. řádu a po saturaci komplexu cytochromu P450 kinetikou nultého řádu podobně jako alkohol), čili ještě za 3 dny bude v těle Pikeové stále vysoce letální dávka. Vzhledem k farmakologickým vlastnostem pentobarbitalu a terapeutickým dávkám (30, 50 a 100 mg) bychom odhadli cca na 1000–3000 mg. Letální dávka pro psa je asi 40 mg/kg; pro šedesátikilovou Pikeovou by byla smrtelná dávka asi 2400 mg.
To přesně koreluje se „srdcervoucími“ zprávami novinářů o tom, jak je Pikeová „v kritickém stavu“ – má v sobě asi dvojnásobnou dávku, než jaká by ji pravděpodobně zabila. K tomu se bude rozvíjet kardiopulmonální nestabilita až sepse v souvislosti s chemickou nekrózou horní končetiny a vývojem kompartment syndromu. Pokud se bude tým lékařů z Nashvillu opravdu moc snažit, mohou soudružce Pikeové připravit zajímavé časy.
Pentobarbital je jen částečně dialyzovatelný. Problém je, že aby se dal dialyzovat, musel by se vyskytovat v solubilní „iontové“ podobě. Při paravenózním podání se tato podoba vyskytuje pouze v měkkých tkáních. Pak se molekula „protonizuje“, čímž se stává lipofilní, naváže se na plasmatické bílkoviny a ty jdou se svým nákladem přímo do mozku. Jenže z měkkých tkání horní končetiny jej dialýzou ani hemoperfuzí nedostanete. Z krve taky moc ne, protože tam je rovnováha díky specifitě podání výrazně ve prospěch bílkovin. Z mozku ho taky nedostanete. Antidotum neexistuje. Humánní a sluníčkoví lékaři by jí ale mohli tu ruku třeba uříznout. Nebo možná obě dvě.
A zde se situace dostává do ještě větší absurdity. V popravčí komoře byla Pikeová odsouzenou na smrt, kde bachaři provedli přesně stanovenou sekvencí úkonů, kterou podle zákona měli. Že to nemělo účinek, který zákon předpokládal, není jejich chyba.
Transportem Pikeové do nemocnice se ovšem Pikeová z odsouzené na smrt změnila přesně v to, v co ani v nejtajnějších snech nedoufal tým jejích advokátů a feministických novinářek. Pikeová se totiž z psychopatické vražedkyně, která si odnesla kus lebky jako suvenýr, v okamžení změnila ve zvlášť zranitelnou osobu pacientky – a nemocnice v Nashvillu má určitě spoustu peněz! Pro feministky a advokáty tak situace nemohla dopadnout líp, protože nyní parazitismus na její kauze dosáhne vrcholu. Nemocnice už se vyjádřila, že její prognóza je nejistá a spíše špatná.
Kdyby ti blbci bachařští počkali pár hodin jako u Blacka, koncentrace barbiturátu by nakonec Pikeovou zabila. jenže tohle je ostře sledovaná novinářská poprava feministické modly, která se z ošklivého psychopatického káčátka změnila v napravenou labuť. Takhle je na UPV, v ruce se jí rozvíjí kompartment syndrom a pravděpodobně také turniketový šok a posléze i sepse. Tak doufejme, že k těm doktorům bude osud milosrdný, že si proti advokátům a feministkám vše pečlivě vyfutrují a že i přes značnou péči lege artis se jim Pikeovou zachránit nepodaří. Protože jinak si určitě ještě užijí spoustu legrace.
Nejdražší veterinární barbiturát na světě
A nyní se dostáváme k ekonomice. Tennessee má jednu výhodu. Všechno je totiž tajné, což je důsledek předchozího pruzení aktivistů. Stát se tedy rozhodl chránit utajením dodavatelské řetězce tak, aby možnost aktivistů prudit byla minimální. Identita lidí a společností, které získávají, vyrábějí nebo dodávají léčiva pro popravy, je proto tajná. Když tedy chcete vědět, odkud pentobarbital pochází, máte smůlu.
Když ale chcete vědět, kolik stál, situace je o něco transparentnější. Na základě žádosti podle zákona o veřejných záznamech byly zveřejněny silně začerněné faktury za léčiva používaná při popravách. Za období 2017–2025 bylo poprav devět.
Celková suma byla 588 169,50 USD, přičemž asi něco málo přes 19 000 USD šlo na předchozí trojkombinaci midazolam, vecuronium a KCl. Tak byli popraveni 2 odsouzení v roce 2018.
Jedna jediná faktura: 525 000 USD. Ta se zřejmě týkala 3 poprav provedených v roce 2025, kdy se použil pentobarbital.
V letech 2017–2025 provedlo Tennessee osm poprav. Pět odsouzených si vybralo elektrické křeslo (těch se faktura netýká) a pouze tři byli popraveni injekcí.
Od konce roku 2024 však Tennessee používá pentobarbital. Současný protokol vyžaduje pět gramů a maximálně dalších pět gramů jako záložní dávku.
Takže máme starý generický barbiturát, který se ve veterinární medicíně používá desítky let, a vyrábí se (minimálně) v jednom firemním provozu – jistá firma jménem Sagent Pharmaceuticals Inc. vyrábí pro humánní účely mimo jiné infuze 50 ml s 2,5 gramy generického pentobarbitalu, čili de facto ready-made product k popravě. Firma se samozřejmě dušuje, že jde o „multi dose“ balení, ale kurva, nějak mě nenapadají žádné indikace, které by dle protokolů ať už na anestézii nebo na léčbu epilepsie takový pentobarbital zrovna v tomto balení měl a proč by zrovna ta 50ml infuze s 2,5 g pentobarbitalu, což je letální dávka, měla být použita v humánní medicíně. A to jsem hledal fakt důkladně. Terapeutická dávka pentobarbitalu je, pokud bychom ji chtěli používat jako hypnotikum, anestetikum nebo antiepileptikum, asi 10x menší.
Firma je také jedničkou na trhu při výrobě veterinárií, protože na rozdíl od humánní medicíny se pentobarbital ve veterinární medicíně využívá velmi často. A nyní, soudruzi, kontrolní otázka: kolik stojí gram pentobarbitalu, když ho kupuje veterinář, a ne stát?
Možná padesát dolarů. Když opravdu hodně.
Je tedy možno dovodit, že faktura za 525 000 dolarů byla určena na zaplacení pentobarbitalu pro 3 popravené vězně (Oscar Smith, Byron Black a Harold Nichols). Poprava Byrona Blacka prý rovněž nešla zas až tak hladce, jak se předpokládalo, a Black dlouhé hodiny po popravě žil. Ale tak nějak se na to sralo, protože to přece byl jenom chlap a v tomto konkrétním případě tedy neplatilo, že by black life mattered.
Cena na více než půlmilionové faktuře je tedy vysoce pravděpodobně za compounding, sterilní výrobu, laboratorní kontrolu, dokumentaci, logistiku, likvidaci nepoužitých šarží nebo jednoduše cenou za ochotu udělat obchod, který většina farmaceutických společností dělat nechce. Každopádně ty flaštičky ve vehikulu nemají žádnou konzervační látku a jejich doba expirace je tedy značně malá.
Stát Tennessee se rozhodl, že to vědět nemáme, ale my to přesto tak nějak vědět můžeme. Tři popravení po 4 infuzních flaškách po 50 ml 2,5 g pentobarbitalu je 12 flašek za 525 000 USD. Jedna flaška 2,5 g pentobarbitalu pro humánní využití tedy v Tennessee pravděpodobně vyjde na 43 750 dolarů. To je víc, než platba za kochleární implantát a za vybraná biologika nebo nejdražší léky v onkologii nebo luxusní automobil.
Trh má jednu pozoruhodnou vlastnost. Pokud existuje jediný zákazník, který produkt nutně potřebuje, jen několik dodavatelů ochotných mu jej dodat a zároveň stát zákonem zaručuje anonymitu celé transakce, vznikne velmi specifické podnikatelské prostředí. Řekněme, že cenová elasticita poptávky nebude úplně vysoká. Ale zas na druhou stranu, soudruzi, máme zde široký a rozjetý trh s veterinárním pentobarbitalem.
Kontrolor kvality snů
Představme si tedy hypotetického chemického inženýra v QC (kontrolor kvality) ve firmě Sagent Pharmaceuticals, který v provozu na pentobarbital dělá.
V normální farmaceutické továrně analyzuje cytostatika nebo biologická léčiva, řeší HPLC, OOS, data integrity, chromatogramy a desetistránkový deviation report, protože jeden peak utekl o dvě desetiny procenta.
U pentobarbitalu mu ty dvě desetinky procenta pořád sedí na veterinárium. Pentobarbital by padl do kategorie pro psy či jiná zvířata. Ale ten zbytek, soudruzi, se dá použít tak nějak univerzálně.
Pentobarbital pro pejsky a lidi je totiž stejná molekula, vyrábí se ve stejném provozu. Jen nároky na puritu, koncentraci a další se mírně mění. Ale jsou to právě jen ty desetiny procenta. Takže většina šarží jde následně: assay sedí, impurity profile sedí, sterilita sedí, koncentrace 50 mg/ml – release.
A někde v kriminálech Tennessee na ty flašky čekají čtyři padesátimililitrové stříkačky. Kolik stojí těch pár hodin práce? To nevíme, protože faktura je začerněná. Ale někde existuje číslo 525 000 USD.
A kvůli komu musí americký daňový poplatník platit 525 000 dolarů za pár flašek s obsolentním toxickým léčivem s nízkou terapeutickou šíří?
Kvůli aktivistům. Ti totiž vyrábějí pentobarbital dobrý a pentobarbital zlý. Vlastně to spolu hezky sedí dohromady. Aktivisté parazitují na pocitech lítosti a obecného soucitu amerických soudruhů občanů. Farmafirma zase parazituje na specifitě trhu, který tihle zmrdi dokázali vytvořit.
Na celé věci je nakonec nejzajímavější něco úplně jiného. Pentobarbital nemá politické přesvědčení. Nemá názor na trest smrti. Neví, zda proudí do žíly vražedkyně, nemocného psa nebo laboratorního zvířete nebo třeba dvouletého dítěte s dětskou mozkovou obrnou, kterého se v rámci „euthanázie“ rozhodnou usmrtit jeho vlastní rodiče.
Je to 5-ethyl-5-(1-methylbutyl)barbiturová kyselina, respektive její sodná sůl. V jednom kontextu se o ní píše jako o chemikálii používané při středověké a kruté popravě. V jiném kontextu je prostředkem „humánního uspání“. Molekula je pořád stejná.
Liší se člověk nebo zvíře na druhém konci jehly. Někdy je dost těžké rozeznat, zda se jedná o ještě člověka nebo o něco jiného. Důležitější je právní titul výkonu a slovník, kterým o něm vyprávíme. A samozřejmě hlavně cena. Protože veterinář pravděpodobně za deset gramů pentobarbitalu půl milionu dolarů nezaplatí.
Ale stát Tennessee možná ano. A kdybychom to chtěli vědět přesně, museli bychom vidět fakturu. A ta je tajná. Kvůli zkurveným neziskovkám.
Kdy se už schválí v parlamentu ten zákon FARA a české neziskovky se pošlou do prdele?
2. 10. 2026 Challenger
Související články:
8 známkování, průměr1,50
343x přečteno
