Ženy mohly bydlet bez nájemného po dobu tří měsíců, poté se jejich případy přehodnocovaly s ohledem na prodloužení pobytu. Stačilo, aby vypadaly vystrašeně nebo přednesly alespoň trochu souvislý příběh, a prodloužení dostaly. V některých případech ženy systém obcházely a podařilo se jim v azylovém domě zůstat téměř dva roky. Většina z nich měla k dispozici vlastní byt, i když některé měly sice soukromou ložnici, ale sdílely kuchyň a obývací pokoj.
V dětské školce bylo mou prací starat se o děti, zatímco si jejich matky dávaly život do pořádku. Také jsem dětem pomáhala se zápisem do škol v okolí, protože nyní žily ve zcela nové oblasti a nesměly nikomu prozradit, kde se nacházejí, aby je násilník nevystopoval.
Věnovala jsem se dětem, z nichž některé, stejně jako jejich matky, zažily závažné násilí. Předpokládala jsem, že tyto ženy, které nepracovaly, nechodily do školy a zdálo se, že nedělají nic jiného než rodí spoustu dětí, budou odborníky na výchovu dětí. Zejména Hispánky, které zdánlivě všechny mají početné rodiny a pro něž se zdá být plození dětí středobodem jejich života, by Američany naučily nové techniky péče o děti, které by byly pro naši společnost velkou lekcí.
S hrůzou jsem zjistila, že černošské i hispánské matky běžně nechávaly své děti v nepřebalených plenkách, dokud nebyly pokryté výkaly. Brávaly děti – často mladší než 10 let – na půlnoční horory s ratingem R. Nechávaly děti hrát si na rušných ulicích, aniž by se sebeméně staraly o jejich bezpečnost. Svůj byt zaplňovaly krabicemi od pizzy, plechovkami od limonády, špinavým prádlem a převráceným nábytkem.
Byla jsem šokovaná, ale nenechala jsem se odradit. Začala jsem po skončení směny trávit další hodiny péčí o děti, jako by byly moje vlastní. Umývala jsem jejich těla promočená průjmem a uklízela jejich špinavé byty. Houpala jsem plačící děti s horečkou, až usnuly, zatímco matky byly venku a nakupovaly sladové pivo a cigarety za peníze z programu WIC (Women, Infants, and Children – program potravinových přídavků pro chudé ženy s dětmi do pěti let) a připravovaly se na rande s jakýmkoli ghettovým gigolem, o kterého ten týden usilovaly. Pořádala jsem dětem narozeninové oslavy a účastnila se školních akcí, protože jejich matky se s tím nechtěly obtěžovat. Tato oddanost mi nepřinesla žádný respekt ani uznání. Matky mi říkaly „cracka ass“ a „bílá děvka“, zatímco jsem se za ně dřela.
Rasových rozdílů jsem si všimla. Celkově byli Hispánci čistší a tišší než černoši. Jejich standardy byly nižší než u průměrného bělocha, ale vyšší než u průměrného černocha. Mnozí pohrdali černochy, s nimiž byli nuceni přicházet do styku. Hispánské matky tam chodily hlavně kvůli bezplatným službám a neustále hledaly další nárok na dávky. Byly nesmírně hrdé na svůj etnický původ a propukaly v proti-bílý a protiamerický hněv, pokud se cítily jakkoli ponížené – včetně toho, když jim byla odepřena služba nebo když byly požádány o zaplacení něčeho, o čem si myslely, že by mělo být zdarma. Často se vyjadřovaly tak nesrozumitelně, až to hraničilo s nečitelností, ale bylo jasné, že si myslí, že Amerika jim dluží vše, co potřebují.
I ti rozumnější a přátelštější klienti a zaměstnanci neustále vysvětlovali své neúspěchy slovy: „Bílý člověk mě drží dole.“ Zjistila jsem, že mnoho černochů a Hispánců upřímně věří tomuto klišé, bez ohledu na jejich plat nebo postavení v životě.
Nikdy jsem si nestěžovala a vše jsem dělala s nadšením a profesionalitou. Přesto mě při povýšeních přehlíželi a od klientů či zaměstnanců jsem se dočkala jen mizivého uznání. V té komunitě se zdálo, že klíčem k oblibě a povýšení je společenská aktivita, zatímco tvrdá práce byla přijímána s pohrdáním. Když jsem pro zaměstnance navrhla nový program, měli mi to za zlé, protože to znamenalo, že budou muset pracovat, což dělali jen tehdy, když byli k tomu donuceni.
Dostávala jsem stížnosti od klientů. Někteří říkali, že jsem arogantní a chovám se, jako bych si myslela, že jsem nad nimi: „Myslí si, že je lepší než my, protože chodí na vysokou!“ Ředitelka – černoška – mi řekla, že bych neměla dávat na odiv své privilegované zázemí. Například nošení trička s názvem mé vysoké školy bylo považováno za urážlivé.
Dostala jsem se také do potíží kvůli tomu, že jsem očekávala, že lidé budou dodržovat pravidla pro využívání školky. Všechny děti byly vítány od 15:00 do 17:00, aby jim pomohli s domácími úkoly (vedení mělo dost rozumu na to, aby si uvědomilo, že naši klienti to nemohou nebo nechtějí dělat). Jinak se měly o své děti starat samy, pokud nám to předem neoznámily a neprokázaly, že mají schůzku nebo jinou povinnost. Ve skutečnosti se matky vždy snažily „odložit“ děti do školky, aby mohly jít ven se svými partnery. Jednalo se o běžný podvod, ale já se snažila dodržovat směrnice.
Jednou, když jsem odmítla žádost jedné ženy o přijetí jejích dětí na poslední chvíli, stěžovala si ředitelce. Byla jsem předvolána do ředitelny, kde ta žena řekla: „Nechcete se starat o moje děti, protože si myslíte, že jste lepší než my.“ Ředitelka se samozřejmě postavila na její stranu, před ní mě pokárala a zrušila mé rozhodnutí. Podvod té matky vyšel a já jsem ten den musela na její děti dohlížet.
Myslela jsem si, že náš program by měl ženy učit, jak být lepšími matkami svým dětem, a ne je při každé příležitosti svěřovat do školky. Poté, co mě ředitelka potrestala za to, že jsem se řídila pokyny a snažila se zabránit podvodu, obvinila mě z rasismu a řekla mi: „Jsme tu pro matky, ne pro děti.“
Ten den jsem šla domů s pláčem, šokovaná ze dvou důvodů. Nedokázala jsem pochopit, jak mě někdo může považovat za rasistku, a byla jsem přesvědčená, že ať už je účel azylového domu jakýkoli, potřeby dětí jsou na prvním místě. Po téměř dvou letech v azylovém domě jsem se rozhodla najít si jinou práci a přešla jsem do administrativní kanceláře na Manhattanu.
Později jsem dostala práci v jiné charitativní organizaci provozované Safe Horizon s názvem „The Streetwork Project“. Jednalo se o „drop-in“ centrum v Harlemu pro „mladistvé žijící na ulici“ do 24 let. Většinu klientů tvořili místní teenageři, z nichž většina nepracovala a měla problémy s drogami, které je udržovaly ve stavu zoufalství. Často šlo o členy gangů, prostitutky a útěkáře z domova. Streetwork nabízí ubytování, poradenství, jídlo, sprchy, hudební místnost, počítačové učebny, základní lékařskou péči a dokonce i akupunkturu a meditaci. Sloužilo také jako neoficiální útočiště pro nelegální přistěhovalce a další zločince, kteří se skrývali před policií.
Organizace Safe Horizon a všechny její programy jsou financovány z městských, státních, federálních a soukromých zdrojů. Jednou z mých funkcí v Streetworku byla pozice koordinátora kvality dat a výkaznictví, což zahrnovalo vedení statistik. Téměř každý měsíc můj nadřízený upravoval mou zprávu a navyšoval počet obsloužených klientů, abychom od sponzorů získali více finančních prostředků.
Když jsem byla na pohovoru ve Streetworku, už samotný vzhled nadřízeného mě měl varovat, ale roky indoktrinace mě naučily potlačovat rozumné obavy. Byl to mohutný černoch s dredy a zjevně homosexuál. Na jeho stole byla na viditelném místě vystavena obrovská dřevěná socha penisu. Na závěr pohovoru mi řekl: „Zvlášť proto, že jsi hezká bílá holka, se sem do Streetworku nezačleníš, dokud se s někým tady nevyspíš.“ Zasmála jsem se, protože jsem si myslela, že je to nějaký vtip.
Motto organizace Streetwork zní: „Jsme prostředí, kde nikoho nesoudíme.“ Přesto se každou středu všech 75 zaměstnanců muselo sejít v kruhu a ventilovat své stížnosti. Každou středu na osm až deset hodin tyto povinné sezení přerušovaly naši misi pomáhat dětem v nouzi a nutily nás předvádět náš osobní život před davem spolupracovníků. Většinou se stávalo, že černý zaměstnanec – a ti tvořili drtivou většinu – bez zjevného důvodu ventiloval svůj hněv na bílého zaměstnance. Zdálo se, že je považováno za přestupek, pokud bílí lidé nebyli vůči černochům dostatečně podřízeni nebo uctiví.
Běloch, který někoho neúmyslně urazil, byl donucen plazit se u nohou – ano, viděl jsem bělochy klečet před černochy – a omlouvat se za otroctví, bílá privilegia, černochy ve vězení, špatný stav černošských čtvrtí, AIDS, drogy v jejich komunitě atd. Často se bílý zaměstnanec rozplakal v zoufalé snaze uklidnit dav rozzlobených černých a hnědých tváří. Nakonec, když byl bílý zaměstnanec dostatečně ponížen a bylo dosaženo katarzního očištění, bylo vyhlášeno prozatímní příměří. Rozzlobený černý zaměstnanec byl chválen a jeho hněv podporován, zatímco traumatizovaný, skleslý bílý pracovník byl umístěn do zkušební doby a díky projevu nejvyšší velkorysosti mu bylo dovoleno si práci ponechat. Tyto sezení měla vést sociální pracovníci, ale často probíhala sama od sebe, zatímco sociální pracovníci jen přihlíželi.
Musel jsem se těchto sezení účastnit a někdy se pozornost obrátila i na mě. Nikdy jsem nebyl úplně a veřejně ponížen, ale protibílé nálady byly zjevně namířeny i proti mně.
Rasová politika byla velmi přísná. Bylo nám zakázáno slavit Den Kryštofa Kolumba, protože Kolumbus byl „genocidní rasista“. Místo toho jsem musel slavit Den Martina Luthera Kinga a Měsíc černé historie. Ve skutečnosti jsem musela v den Martina Luthera Kinga vykonávat neplacenou práci po pracovní době.
Viděla jsem, jak byl jediný bílý heterosexuální zaměstnanec propuštěn za to, že v momentě sebeironického vtipu v baru po práci s kolegy řekl: „Černoši se rodí k tanci.“ Zjevně bílý muž neměl právo říkat cokoli o rase, i když to bylo lichotivé. Tento bílý muž byl falešně obviněn z loupeže a propuštěn. Všichni zaměstnanci věděli, že je nevinný, ale byl bílý a tou poznámkou se projevil jako rasista, a to pro ně byl dostatečný důvod k jeho propuštění.
Někdy nás nutili účastnit se školení o diverzitě nebo citlivosti a často nás rozdělovali do skupin podle sexuální orientace. Byly tam skupiny heterosexuálů, homosexuálů, bisexuálů, transgenderů a lidí bez specifického pohlaví. Lidé bez specifického pohlaví jsou ti, kteří se každý den rozhodují, jakého pohlaví chtějí být, a trvají na tom, aby se o nich mluvilo genderově neutrálním zájmenem „ze“ místo „on“ nebo „ona“. V pondělí je takovou osobou Brenda, ale příští měsíc se z Brendy může stát Carlos. O týden později se z Carlose stane zase Brenda, a pokud ji omylem oslovíte jako Carlose, hrozí vám propuštění za diskriminaci nebo alespoň posílání na speciální „kurzy citlivého jednání“. Měli jsme asi osm takových „ze“ lidí a byl to rovnoměrný poměr mezi biologickými muži a ženami.
Názor zaměstnanců byl takový, že země je zaplavena bílými, fanatickými křesťanskými bigoty, heterosexuálními „rozmnožovači“, a že cokoli, co tento řád podrývá, si zaslouží podporu. Heterosexuální, bílý svět byl fádní, neinteligentní, nekreativní, neatraktivní, morálně odpudivý a něco, co bylo třeba odstranit.
Proto zde panoval intenzivní tlak, včetně psychologického nátlaku, s cílem pokusit se přeměnit heterosexuála na něco jiného. Když bílá vdaná žena středního věku s dospívajícími dětmi opustila heterosexuální skupinu a zařadila se mezi bisexuály, následoval obrovský potlesk a celodenní oslava na její počest.
Rozdávali jsme zdarma kondomy a pořádali workshopy o bezpečném sexu, provozovali kliniky pro léčbu AIDS a nabízeli poradenství obětem sexuálního zneužívání dětí a prostitutkám. Přesto však zaměstnanci použili peníze dárců na to, aby vzali děti na exkurzi do newyorského Muzea sexu, které oslavuje každý myslitelný druh promiskuity a zvrhlosti.
V práci panovala silně sexuálně laděná atmosféra. Neustále mi chodily e-maily s obsahem pro dospělé a lidé se zastavovali u mého stolu a dělali oplzlé poznámky o mém těle. Po jedné nechutné poznámce mi jeden muž dokonce řekl: „Kdekoli jinde by to bylo sexuální obtěžování, ale tohle je Streetwork.“ Homosexuálové popisovali sexuální dobrodružství z předchozí noci v grafických detailech. Muži se při práci neustále obnažovali před ženami a nikdo si nestěžoval ani to nehlásil.
Streetwork měl politiku nulové tolerance k násilí, ale pomáhali jsme skrývat násilné zločince. I když zaměstnanci věděli, že klient někoho znásilnil, okradl nebo se dokonce pokusil zabít, schovávali zbraně, poskytovali falešná alibi a bránili policejnímu vyšetřování. Nechtěli dopustit, aby se „bílý ďábel“ dostal k dalšímu „krásnému černému dítěti“.
Během voleb v roce 2008 udělala organizace Streetwork vše, co bylo v jejích silách, aby přiměla mladé lidi „z ulice“ k registraci a hlasování pro Baracka Obamu, včetně jejich podplácení bezplatnými jízdenkami na metro, poukázkami na jídlo z McDonald’s a dalšími dárky darovanými organizaci. Je protizákonné, aby se nezisková organizace pokoušela ovlivňovat volby.
Všechny normy slušného chování a profesionality byly považovány za „bílé“. Místo toho vedení organizace Streetwork považovalo večírky (s drogami a alkoholem) a sex mezi zaměstnanci za nezbytnou součást pracovního prostředí. Zaměstnanci, kteří se těchto orgií neúčastnili, byli izolováni a nakonec předvoláni před Davida Nishe, homosexuála, který byl viceprezidentem a nejvyšším výkonným manažerem organizace Streetwork. Obviňoval je z toho, že „nejsou týmoví hráči“, a oni byli buď propuštěni, nebo donuceni odejít jinými prostředky.
Ve Streetworku byl každý aspekt rasy obrácen naruby. Den poté, co bylo před naší budovou zastřeleno šest lidí, jsem řekla, že Harlem je nebezpečné místo. Za to jsem dostala důtku a bylo mi řečeno, abych „držela hubu“, protože to odráželo ignorantský pohled na Harlem a na černochy. Když jsem si koupila dům na Staten Islandu, byla jsem předvolána k panu Nishovi, abych to vysvětlila. Organizace Streetwork považovala Staten Island za rasistické místo, protože je z 75 procent bílé. Zaměstnanci také tvrdili, že je to „nebezpečné“, protože lidé jiné barvy pleti nemohli chodit po ulicích, aniž by byli napadeni.
Pravda byla samozřejmě přesně opačná. Na ulicích Harlemu ze mě moje blond vlasy, modré oči a bílá pleť dělaly neodolatelný terč. Nadávali mi, zastrašovali mě a z jedoucích aut i z vysokých oken po mně házeli pivní láhve. Jednou, když jsem se zastavila a sehnula se, abych si zavázala tkaničky, někdo z bytového domu shodil desetilibrovou činku, která se rozbila o chodník jen pár palců ode mě. Jednou mě obklíčila skupina černošských dívek, které slibovaly, že zabijí tu „sněhovou vločku“, která se ocitla v jejich čtvrti. Nemohla jsem ujít ani deset stop, aniž by na mě pokřikovali groteskní a výhružné sexuální poznámky potulující se černošští muži, kteří mě sledovali od metra až ke vchodu do budovy Streetwork.
Do naší kanceláře pravidelně volali rozzuření černí lidé, kteří říkali, že „tu bílou děvku dostanou“. Když jsem zvedla telefon, dokonce i někteří klienti mi říkali: „Jsi ta bílá děvka? Dostanu tě!!“ Často vidíte slogan „Keep Harlem Black“ (Ať Harlem zůstane černý) ve výlohách, na fasádách obchodů a na autech. Předpokládám, že účelem těch telefonátů bylo mě vyhnat.
Samozřejmě, když jsem na to upozornila vedení, bylo mi řečeno, ať buď „držím hubu!“, nebo že se učím cennou lekci o tom, čím si černí a Hispánci procházejí v bílých čtvrtích. Většinou mé stížnosti u vedení nebo prosby o pomoc končily tím, že jsem se stala terčem dalšího experimentu s citlivostí skupiny, v němž mě ponižovali a nazývali fanatičkou za to, že podléhám svým vrozeným bílým, rasistickým sklonům. Jindy mě zavolali do kanceláře vedoucího ředitele – černocha v padesátce –, který mi řekl, abych si přečetl knihu o „bílých privilegiích“, protože žiji v bublině a tu bublinu je třeba prasknout.
Projekt Streetwork využil prostředky od dárců k tomu, aby pozval Novou černou panterovou stranu, aby promluvila k našim mladým klientům. Musela jsem předstírat nadšení z této vyhlídky, i když jsem se při tom vždy cítila ohrožena, protože členové Strany černých panterů rozvášnili děti do té míry, že by napadly nebo přinejmenším „projevily neúctu“ vůči komukoli, kdo nebyl černoch a stál jim v cestě. V organizaci Streetwork se domnívali, že je to pro klienty prospěšné, protože jim to dodávalo hrdost a inspirovalo je k boji proti bílým lidem namísto proti sobě navzájem.
Proč?
Proč, ptáte se, by běloška pracovala na takovém místě? Na tuto otázku je těžké odpovědět. Já sám jsem se do této oblasti pustila, protože jsem se snažila něco změnit. Chtěla jsem pomáhat lidem, kteří trpěli, a myslela jsem si, že dělám správnou věc.
Myslím, že někteří běloši považují prostředí ghetta za vzrušující a rasové urážky berou jen jako další zajímavý aspekt svého dobrodružného nového života. Populární kultura jistě hraje svou roli v tom, že lidi tlačí tímto směrem. Někteří běloši z předměstí černochy zbožňují a jejich svět ghetta vnímají jako hřiště pro fantazii. Populární hudba, filmy, sport a televize jsou z velké části zaměřeny na černochy a bílé děti začnou věřit, že být bílý je trapné. Vlastně si vzpomínám, jak moji bílí kamarádi v době mého dospívání a dokonce i dodnes kritizovali něco slovy: „To je tak bílé.“ Lidé z předměstí si možná myslí, že jim něco uniká, a že mezi černochy z ghetta mohou žít tragicky „hip“ život.
Běloši v těchto situacích snášejí neuvěřitelné urážky, přesto jsou hrdí na svou práci a domnívají se, že zlepšují svět. Zdá se, že „bílá privilegovanost“ je nesmírně silný pojem, který některé lidi přivádí k přesvědčení, že si zaslouží ponížení. Vede to k bizarní formě kulturní sebevraždy a neschopnosti bránit vlastní zájmy.
Jednou z osob, které byly na jedné ze středečních sezení veřejně poníženy, byla atraktivní bílá žena, která byla zasnoubená s hercem. I poté, co byla týdny napadána a opovrhována, chodila dál do práce. Pravděpodobně nepotřebovala práci na plný úvazek, ale milovala to tam. Milovala, když na ni harlemšti černoši zírali, a spala s několika svými černými a hispánskými spolupracovníky. Bylo zřejmé, že to tajila před svým pohledným bílým přítelem, hercem z telenovel, kterého by mnoho žen považovalo za záviděníhodnou partii.
Měl bych dodat, že Streetwork bylo něco jako sekta a snažilo se ovládat každý aspekt našich životů. Vedoucí udávali tón a povzbuzovali nás, abychom věřili, že máme nesmírné štěstí, že máme tak úžasnou práci, ve které nás milují klienti, kolegové i nadřízení. Pohrdali jsme lidmi zvenčí a věřili jsme, že být „uvnitř“ je ta nejdůležitější věc na světě. Streetwork se považoval za soběstačný, multikulturní a multisexuální ráj a vzor pro celý svět. Byli jsme neustále indoktrinováni a tlačeni k tomu, abychom žili podle úzkoprsého dogmatu Streetworku.
Zaměstnanci byli velmi propleteni do svých osobních životů. Každý den jsme po práci chodili společně na happy hour a každý víkend jsme společně navštěvovali večírky a různé akce – vždycky společně. Dávali jsme si navzájem rady ohledně intimních aspektů našich životů, ale vždycky filtrované přes prizma liberalismu, diverzity a multikulturalismu. Například když jsem si koupila dům na Staten Islandu, řekli mi, že bych měla zůstat v mizerném bytě ve špatné čtvrti, abych mohla lépe pochopit těžký úděl černochů. Chodila jsem s hudebníkem, který občas odjížděl na turné. Moji „přátelé“ mi radili, abych ho podváděla, jak jen to jde, abych pak byla lhostejná k tomu, jestli to dělá on sám.
Ve skutečnosti to byl právě můj přítel, který do tohoto světa nepatřil, kdo začal měnit mé myšlení. Je to inteligentní běloch, který nedokončil osmou třídu a od svých 18 let cestuje po světě jako klavírista. Nikdy nebyl vystaven těm mnoha vrstvám indoktrinace, kterým je typický běloch z předměstí vystaven na střední škole, na vysoké škole i v pracovním životě. Dokonce vlastnil výtisk knihy Jareda Taylora Paved With Good Intentions. Musel to být někdo jako on, stojící daleko mimo konvenční systém, kdo mi vysvětlil, jak šílená organizace Streetwork vlastně je.
Věděl, že všichni v práci o něm mluvili jako o „tom bílém klukovi, se kterým chodíš“, a tak napsal dopis jednomu černému zaměstnanci – jednomu z nejhorších viníků – a oslovil ho „černý kluku“. Účelem nebylo urazit, ale jednoduše poukázat na pokrytectví a dvojí metr, kdy se tvrdí, že se „nesoudí“, zatímco se neustále haní běloši, ale označení „černý kluk“ se považuje za hlubokou urážku. Můj přítel mi také pomohl uvědomit si, že navzdory mým snahám se v Streetworku nikomu nevedlo o nic lépe. Viděla jsem jen zneužívání systému a nedostatek vděčnosti.
Můj přístup v práci se začal měnit. Začala jsem se bránit sexuálnímu obtěžování. Přestala jsem Streetworku dovolovat, aby zkoumal a analyzoval můj osobní život. Už jen to ze mě udělalo společenskou vyvrhelku, ale skutečnost, že jsem chodila s „bílým klukem“ z předměstí, vyvolala velký poplach. Lidé, o kterých jsem si myslela, že jsou moji přátelé, se ke mně chovali jako k vyvrhelce, protože jsem nedodržovala politiku Streetworku, která spočívala v odmítání bílých mužů. Moje nápady byly ignorovány a na pozice, které mi kdysi slíbili, byli povýšeni neschopní lidé. Ten velký černoch, který se mnou vedl první pohovor, si mě zavolal do své kanceláře, aby mi řekl, jak je znepokojený a zklamaný. Slíbil mi velmi významné povýšení, pokud se „vrátím do stáda“ místo toho, abych se vrátila do své „bubliny“.
I tak jsem podala výpověď. Viceprezident David Nish mi zavolal a prosil mě, abych se vrátila na rozhovor. Řekl mi, jak moc mu na mně záleží a že moje štěstí a úspěch jsou jeho hlavní starostí. Můj přítel souhlasil, že bych za ním měla jít, protože jsme si mysleli, že mi možná nabídnou to dlouho slibované povýšení. Cestou do Harlemu jsme sestavili seznam přestupků a zneužívání, které jsem utrpěla. Myslela jsem si, že pokud na mně panu Nish opravdu záleží, napraví tyto nespravedlnosti.
Když jsem dorazila, šokovalo mě, že mě přivítala celá „intervenční skupina“. Jako první mě poslali zpátky ven a řekli mému příteli, který na mě čekal, aby šel domů. Když jsem se vrátila, všichni měli kopie dopisu „Black Boy“, který poslal můj přítel. Přesně jak předpověděl, použili ten dopis k tomu, aby ho označili za nebezpečného fanatika. Byla jsem šokovaná, když jsem viděla, jak všichni v té místnosti, včetně viceprezidenta, mávají touto osobní korespondencí.
Poté lhali a tvrdili, že můj přítel psal jeden dopis za druhým různým lidem v rámci organizace. V jasné snaze vyvolat ve mně pocit viny řekli, že rozčiluje lidi po celé organizaci a brání „poslání“.
Předložila jsem svůj seznam případů zneužívání, ale oni každý z nich zamítli s tím, že „to se děje na každém pracovišti“.
Poté David Nish vysvětlil, že má 30 let zkušeností s pozorováním domácího násilí a že vidí zjevné varovné signály. Zeptal se, jestli mě můj přítel někdy uhodil nebo se rozzlobil. Řekla jsem, že mě nikdy neuhodil, ale byl rozzlobený kvůli tomu, jak se mnou zacházeli ve Streetwork.
„No, to je první krok k násilí,“ řekl. „Jsem si jistý, že pokud tě ještě nezačal bít, brzy s tím začne.“
Zatímco zbytek skupiny přihlížel a gesty vyjadřoval souhlas, mluvil hodinu nebo déle: Jsi ve vážném nebezpečí. Máme tě rádi a jsi s námi už tak dlouho. Ten kluk, se kterým chodíš, je tu teprve pár měsíců. Nemůžeš o něm vědět všechno, ale my známe varovné signály. Tím se živíme. Vidíme, jak se měníš. Nevšimla sis, že s tebou kolegové nemluví? To proto, že jim chybí ta stará Tracy, kterou se ten nový přítel snaží zabít. Necháš ho, aby tě zabil?
Dali mi najevo, že můj přítel je psychotický, nebezpečný fanatik, před kterým musím utéct. Jeho názory se lišily od názorů všech ostatních v mém životě a on patřil k menšině. Tváří v tvář tomuto obrovskému moři důležitých lidí, kteří tvrdili, že jsou na mé straně a proti němu, jsem se cítila bezmocná, že se nemohu bránit, a hloupá, že s nimi nesouhlasím. Přesvědčili mě, že mi hrozí velké nebezpečí.
Dnes na to vzpomínám s hrůzou a údivem, ale po této „vymývání mozků“ jsem skutečně souhlasila, že zavolám svému příteli, rozejdu se s ním a vyhodím ho z domu, který jsme sdíleli. Několik lidí ten hovor odposlouchávalo, dělalo si poznámky a plánovalo další kroky, aby se ujistili, že rozchod bude trvalý. Pan Niš mě pak poslal rovnou zpátky do mé staré práce.
Zatímco jsem pracovala a třásla se z toho, čím jsem prošla, pan Niš zařídil, abych šla do azylového domu pro oběti domácího násilí. Zavolal mým rodičům a přátelům, aby jim řekl, jak mě zachránil před mým zlým přítelem. Poté mě zavolal zpět do své kanceláře a nabídl mi, že zavolá policii a pošle ji k nám domů, aby se ujistil, že můj přítel je pryč. Dokonce mi zlověstně nabídl, že pošle „nějaké jiné lidi, ne policajty“, aby ho vyhodili. Řekla jsem, že to nebude nutné.
Po mém nečekaném celém pracovním dni jsem nasedla do taxíku a byla na cestě do „bezpečného domu“, když mi začala docházet krutá absurdita celé té situace. Čím dál jsem jela, tím jasnější mi to bylo. Řekla jsem řidiči, ať změní trasu a odveze mě domů na Staten Island k mému příteli. Ten byl mým telefonátem zmatený, ale čekal na mě, odhodlaný promluvit si se mnou tváří v tvář. Tu noc jsem nechala vzkaz panu Nishovi a řekla mu, že se nevrátím. A už jsem se nevrátila. Druhý den ráno mi volal domů, ale já jsem telefon nezvedla a on nezanechal žádný vzkaz.
Poté jsem byla zcela odříznuta od všech, kdo měli něco společného se Streetworkem. Bezpochyby se rozkřiklo, že se mi mají všichni vyhýbat. Všichni lidé, kteří tvrdili, že jim na mně záleží, všichni, kdo se nazývali mými přáteli na celý život, zmizeli.
Zpočátku jsem nemohla pochopit, proč by viceprezident takové významné neziskové organizace, jako je Safe Horizon, stejně jako další vedoucí pracovníci, šli do tak bizarních krajností, aby mě udrželi pod svou kontrolou. Domnívám se, že to bylo částečně proto, že nesnesli pomyšlení, že by se někomu nemusel líbit ten dokonalý liberální ráj, který si podle svého přesvědčení vybudovali. Když je někdo prokoukne, podkopává to jejich pocit nadřazenosti.
Později jsem se od někoho, kdo pracoval v personálním oddělení Safe Horizon, dozvěděl, že Streetwork se po mém odchodu několik měsíců potýkal s krizí, protože nikdo nevěděl, jak vykonávat mou práci ani práce ostatních, které jsem pro ně dělal. Zdá se, že blázinec plný homosexuálů, transsexuálů, osob bez jasně definované genderové identity, nekvalifikovaných černochů, protiamerických Hispánců se slabými jazykovými dovednostmi a nenapravitelných členů gangů – to vše organizované podle principů diverzity a multikulturalismu – nefungoval správně bez bílého otroka, který by tu práci vykonával. Dozvěděla jsem se, že jsem zastávala práci více než deseti lidí, kteří trávili dny společenským životem, vyhýbali se práci a kradli z místnosti s dary.
Kdysi jsem věřila, že mé zkušenosti s rasovou otázkou byly specifické pro místa, kde jsem pracoval. Od té doby jsem však slyšel příběhy podobné tomu mému, i když ne tak děsivé. Všichni zapojení běloši pokorně přijímali to, co se jim stalo, jako součást pochodu pokroku směrem k novému světu a novému způsobu života.
Můj otec například po 20 letech u New York City Transit Authority byl donucen odejít do důchodu, když byl černoch povýšen na jednu z nejvyšších pozic v této organizaci. Můj otec ho jednou slyšel, jak na schůzi vedoucích řekl: „Je tu příliš mnoho soli – teď přidám trochu pepře.“ Personální politika se drasticky změnila ve prospěch černochů. Pro bělochy se stalo obtížné dosáhnout povýšení a pracoviště se pro mého otce stalo nesnesitelným.
Moje sestra pracuje pro velkou zdravotní pojišťovnu, jejíž služby využívá většina lidí zaměstnaných městem New York. Je jednou z sekretářek černošského generálního ředitele. Je jedinou běloškou v kanceláři a je tam držena proto, aby vykonávala veškerou práci, kterou ostatní nechtějí dělat. Její černošští kolegové chodí téměř každý den o dvě hodiny později, mají o hodinu delší oběd a odcházejí o jednu nebo dvě hodiny dříve. Minulou zimu ji šéf pokáral za to, že přišla o 30 minut později v den, kdy zuřila sněhová bouře a nikdo jiný v kanceláři vůbec nepřišel do práce. Nedávno se jedna černošská kolegyně na dva týdny vypařila. Když se vrátila, řekla šéfovi, že její dítě umíralo v nemocnici. Později toho dne vyšlo najevo, že si tu historku vymyslela; prostě jen chtěla dovolenou. Tato černoška dostala zvýšení platu a byla povýšena před mou sestrou.
Ačkoli jsem organizace Safe Horizon a Streetwork nadobro opustila, některé věci, které jsem tam zaznamenala, stále vídám i ve své současné práci na pohotovosti, kde pomáhám lékařům léčit pacienty. Lékaři tráví obrovské množství času péčí o chudé, nepojištěné hispánské děti, které nemají nic vážnějšího než odřená kolena, bolesti hlavy nebo průjem. Lékaři jsou rozzuření, že musí předepisovat aspirin a náplasti neinformovaným Mexičanům, a dokonce pro to mají rčení: „Hispánci přicházejí na pohotovost tančící a běloši přicházejí na zádech.“
Každý, kdo pracuje v prostředí černochů a Hispánců, zná pravdu o nich. Mnozí, kteří to nevědí, to stejně tuší. Propagandistický stroj však neustále pracuje na tom, aby věci vykresloval jinak, než jaké ve skutečnosti jsou. Krátce poté, co jsem odešla ze Streetworku, natočila organizace Safe Horizon veřejnoprávní televizní spot o domácím násilí (najdete ho na YouTube, pokud zadáte „safehorizon trailer“). Zneužitá žena se na první pohled podobá mně a jejím násilníkem je běloch, který vypadá trochu jako můj přítel. Možná to byla náhoda, možná ne. Ta ubohá bílá dívka se obrací na své nebělošské spolupracovníky s prosbou o pomoc a ochranu.
Když jsem pracovala v Safe Horizon, sestavovala jsem statistiky o klientech azylového domu. Přibližně 92 procent případů násilí spáchali černí muži, 7 procent Hispánci a méně než 1 procento bílí muži. Safe Horizon se však z nějakého důvodu rozhodl zobrazit zlého bílého muže, bezmocnou bílou ženu a ušlechtilé nebělochy, kteří ji zachraňují.
