Masivní vlna násilí, která na přelomu září a října 2026 zachvátila Francii, přerostla z původních studentských blokád v otevřenou městskou válku. Původní protesty proti chátrajícím školám a vládním škrtům v rozpočtu na rok 2027 zcela pohltil chaos v ulicích. Před nadcházejícími prezidentskými volbami v květnu 2027 se z hořících lyceí stalo hlavní politické bojiště.
Trochu statistiky nikoho nezabije
Rozsah destrukce, kterou Francie zažívá, šokuje i tamní značně otrlou veřejnost, jež sice nemá problémy sáhnout k hodně drsným metodám protestu, ale čeho je moc, toho je příliš. Podle oficiálních dat ze začátku října musely stovky středních škol kompletně zavřít své brány nebo přejít na krizovou distanční výuku. Policie od konce září zadržela kolem 5 000 osob, přičemž naprostou většinu tvoří nezletilí ve věku 14 až 17 let. Hlášeno je přes 65 zraněných zaměstnanců škol (včetně zhruba 40 napadených ředitelů) a více než 300 zraněných policistů.
Škody jsou zatím odhadovány na cca 50 milionů eur. To je však pouze současný odhad. Je otázkou, zda se skutečná čísla vůbec někdy dostanou na veřejnost. Zkušenosti z francouzských nepokojů z let 2005 nebo 2023 ukazují, že zatímco ministerstva v prvních dnech hovořila o „lokálních incidentech“ a škodách v řádu jednotek milionů, konečné účty pojišťoven a samospráv se nakonec vyšplhaly na stovky milionů eur. Reálný rozsah destrukce se tak veřejnost v plné šíři dozvídá obvykle až mnohem později, anebo vůbec. Zda bude politická vůle vyčíslit škody pravdivě, na to nechť si odpoví každý sám.
Protesty se na mnoha místech zvrhly v čisté drancování a útoky, které byly dříve naprostým tabu. V Marseille agresivní dav obklíčil hasičský vůz jedoucí k požáru, donutil posádku pod hrozbou fyzické likvidace utéct a auto zapálil. Jakmile padne soumrak, zneužívají situace kriminální gangy k systematickému rabování obchodů, optik a prodejen s elektronikou.
Vrcholem společenské degradace
V momentě, kdy zasažený hasič v Marseille bojoval s plameny a utrpěl zranění, si desítky přihlížejících teenagerů hořícího muže chladnokrevně natáčely na telefony. Místo snahy pomoci nebo přivolat záchranu se lidské neštěstí a útok na záchranné složky staly pro digitální generaci pouhou atrakcí a materiálem pro sociální sítě. Na nich se následně chlubili tím, kdo získá za brutální záběry více lajků. Tento moment definitivně potvrdil, že pro část demonstrující mládeže již lidský život a utrpení druhých nepředstavují žádnou hodnotu.
Brutalita jako symbol kulturního rozpadu
Když maskovaný radikál na autobusové zastávce zaútočil ohněm na ženu jen proto, že si ho dovolila napomenout, nebo když student v kravatě napadl profesorku, ukázala se krize v plné nahotě. Mladík tmavé pleti, paradoxně oblečený ve formálním školním oděvu s kravatou, fyzicky i verbálně napadl svou profesorku přímo před zraky ostatních. A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho.
Migrační paradox: Životní styl ano, Francii (Evropa) ne
Geografie nepokojů potvrzuje, že nejintenzivnější střety se koncentrují na takzvaných chudých předměstích s vysokým podílem obyvatel z řad druhé a třetí generace imigrantů. Zastánci tvrdé linie a kritici imigrace v této souvislosti poukazují na hluboký paradox: tito mladí lidé útočí na symboly francouzského státu, což svědčí o tom, že k samotné Francii, její kultuře a hodnotám mají velmi negativní vztah.
Naopak, k penězům a výhodám, které jim zdejší systém poskytuje a o nichž by si v zemi svých předků mohli nechat jen zdát, mají vztah velmi, velmi pozitivní. Jejich motivací není asimilace, ale konzumace západního životního stylu – plné regály v obchodech, tekoucí voda, elektřina, topení, klimatizace, nové auto nebo motocykl, no a samozřejmě sociální dávky a bezplatná zdravotní péče. Stát je pro ně pouze poskytovatelem plného koryta a sociálních jistot v době, „kdy nemohu sehnat práci“, jak se korektně lenosti říká.
Hygienické spory o přítomnost krys a švábů na chodbách škol to jen podtrhují. Zatímco studenti viní ze špíny chátrající budovy, biologové a správa škol upozorňují, že hlodavce do areálů masivně přitahuje především chování studentů, kteří všude nechávají hromady odpadků a zbytky jídla.
V debatě o hygieně a přítomnosti krys ve školách bych rád připomněl, že i v bývalém socialistickém Československu byla celá řada školních budov stará, chátrající a potýkala se s nedostatkem investic. Přesto se v nich potkani, švábi nebo štěnice hromadně nevyskytovali. Důvodem nebyla moderní deratizační chemie, ale striktní disciplína a úplně jiný vztah k jídlu a majetku. V tehdejších školách si nikdo nedovolil jídlo svévolně vyhazovat. Běda, jak uklízečka nebo školník našli v odpadkovém koši pohozenou nedojedenou svačinu. Vše se ihned hlásilo třídní učitelce. Další vyučovací den zcela jistě následovalo kázání, občas i vyšetřování – to vše samozřejmě v době přestávky – a někdy i osobní návštěva soudruha ředitele. Prostě plýtvání potravinami bylo společenským tabu. Potkani se tak museli poohlédnout po jiném zdroji výživy a neměli důvod lézt do škol. Kontrast se současnými francouzskými školami, kde mají potkani a hmyz doslova „švédský stůl“, tak podle kritiků neukazuje na selhání státních investic do budov, ale především na to, že jsou studenti prostě a jednoduše zhýčkaná prasata.
Měl soudruh Štěpán pravdu? Debata o volebním právu od 16 let
Krize, v níž většinu zatčených tvoří teenageři, značně zpochybňuje snahy levice o snížení věkové hranice pro účast ve volbách na 16 let. V české i mezinárodní debatě se v této souvislosti objevují nečekané historické paralely.
Odpůrci snížení hranice volebního práva s nadsázkou připomínají známý výrok komunistického funkcionáře Miroslava Štěpána z roku 1989, který stávkujícím studentům vzkazoval, že „v žádné zemi na světě neexistuje to, aby patnáctileté nebo šestnáctileté děti rozhodovaly o tom, kdy má odejít prezident a kdo jím má být.“
Současné události, a nerad to píši, dávají spíše za pravdu tomuto vyžranému a skrz naskrz nesympatickému soudruhovi. Podle kritiků zcela jasně ukazují, že na této tezi o politické nezralosti adolescentů přece jen něco je. Pokud se velká část šestnáctiletých nechá pod vlivem emocí a sociálních sítí strhnout k pouličnímu vandalismu, je evidentní, že tito lidé naprosto nejsou schopni domyslet dlouhodobé politické a ekonomické důsledky svých rozhodnutí u volebních uren. Nebo by někdo z nás dobrovolně vložil svoji budoucnost do rukou někomu, kdo si na mobil natáčí, jak hoří člověk?
Triumf Marine Le Pen
Zatímco učitelské odbory vyhlásily na úterý 6. října celonárodní stávku a rodičovské asociace ostře odmítají vládní plány, aby škody po dětech platily rodiny (byť jsou tyto plány zcela oprávněné), politickou smetanu z chaosu slízá krajní pravice.
Pro Marine Le Pen jsou hořící francouzská lycea tou nejlepší kampaní před prezidentskými volbami v květnu 2027, v jejichž průzkumech dlouhodobě vede. A nestojí jí to ani euro. Záběry ukazují, že stát v oblasti bezpečnosti zcela selhal. Do ohně značně přiložila ještě krajní levice, která se odmítla od násilí distancovat, čímž se stala pro umírněné středové voliče nevolitelnou. V situaci, kdy má francouzská veřejnost strach o životy svých dětí a učitelů, se Marine Le Pen stává pro čím dál větší počet Francouzů jedinou garantkou stability a tvrdé ruky, která může převzít klíče od Elysejského paláce.
Současné bouře bývají povrchně přirovnávány k legendárním studentským revoltám z přelomu 60. a 70. let. Skutečnost je ovšem zcela odlišná. Za protesty tehdy primárně stáli univerzitní studenti z vyšších a středních vrstev, nikoliv studenti z předměstí, kteří byli na školy přijati více méně jen díky své příslušnosti k menšině. Důvodem byla tehdy intelektuální revolta proti starým autoritám, odmítání přílišného konzumu, sexuální revoluce a dále snaha o reformu univerzit a změnu politického establishmentu. Ano, stavěly se barikády, létaly dlažební kostky, občas hořely i popelnice, ale cílené útoky na civilní obyvatelstvo nebo rabování obchodů zde nebyly. O žhářství, používání pyrotechniky jako zbraní, brutálním lynčování jednotlivců a zapalování škol a „náhodné a nechtěné“ polévání členů profesorského sboru benzínem ani nemluvě.
Hrozí to i u nás?
Česká republika řeší svoje spory poněkud civilizovaněji. Podobný kolaps státní moci a městské nepokoje jako ve Francii nám zatím nehrozí. Současné francouzské události by však měly být pro české politiky varováním, jak fatálně může dopadnout situace, kdy stát zcela rezignuje na kontrolu přistěhovalectví (a to ze všech světových stran), dlouhodobě ignoruje varovné signály ze školství (což se u nás nyní děje), dopustí úplnou ztrátu respektu k učitelům a zákonům a přehlížení prostého a mnohokrát ověřeného faktu, že mísení lidí s odlišnou náturou dlouhodobě nefunguje. To nyní ukázaly i volby ve Švédsku nebo vražda kněze v Polsku. Jsme tedy varováni včas a dostatečně.
04.10.2026 TomTom
Související články:
39 známkování, průměr1,13
1 089x přečteno
