Dnes by Václavu Havlovi bylo 90 let. Přestože odešel už před patnácti lety, Havel zůstává nezpochybnitelným a nejvýstižnějším symbolem změn, které přinesl Listopad 1989. Co však tento symbol vyjadřuje, především co znamená pro dnešek, to už tak jednoznačné není.
Léta uplynulá od odchodu Václava Havla z aktivní politiky i z pozemského života nabízejí dostatečný odstup k tomu, abychom jeho odkaz podrobili střízlivé analýze. Havel zůstává postavou hluboce paradoxní, ba ambivalentní, a to nejen pro české konzervativce. Že se právě on stal vůdcem revoluce, patří k mnoha paradoxům Havlova života, stejně jako skutečnost, že odešel ze scény bez silného politického odkazu a zjevného nástupce, přesto, že k jeho odkazu ideovému se hlásí kde kdo.
Havlovi nelze upřít osobní statečnost v dobách protikomunistického disentu, ani nezpochybnitelnou zásluhu na návratu naší země mezi svobodné západní demokracie. Pokud však chceme budovat zdravý národní stát, musíme pojmenovat i odvrácenou stranu jeho politické filozofie. Ta totiž leží v základech mnoha dnešních krizí.
Hlavním kamenem úrazu Havlova uvažování byla hluboká nedůvěra k standardním demokratickým institucím, zejména k politickým stranám, která poznamenala již první polistopadové volby známým heslem „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum pro všechny“. Jeho koncept takzvané „nepolitické politiky“ – tedy představa, že stát mají spravovat morální elity a aktivistické občanské iniciativy namísto demokraticky volených zástupců – byl od počátku iluzorní a ve svých důsledcích nebezpečný.
Konzervativní realismus ví, že lidská povaha je chybující a jediným garantem svobody je jasná soutěž čitelných politických programů, nikoliv morální diktát samozvaných elit. Tehdejší snění o samosprávě občanské společnosti de facto otevřelo dveře modernímu korporativismu, obcházejícímu vůli voličů, a stojí i za současnými spory o roli, vliv a financování celého neziskového sektoru.
V ekonomické oblasti byl Havel mužem třetích cest. Již od 70. let inklinoval k západní liberální levici, sám se označoval za „socialistu“, nedůvěřoval čistě tržnímu hospodářství a různým politickým alternativám fandil po celý život. Z těchto pozic kriticky hodnotil nezbytnou ekonomickou transformaci 90. let, kdy pravicoví reformátoři zdůrazňovali, že svoboda stojí na soukromém vlastnictví a tržním kapitalismu, který jediný je schopen zajistil obnovu a prosperitu komunismem zdevastované zemi.
Podobně nejednoznačný je Havlův odkaz v zahraniční politice. Jeho bezmezný entuziasmus pro nadnárodní integraci, budování „globální civilizace“ a naopak oslabování suverenity národního státu předznamenal současný tlak unijního centralismu. Koncept univerzálních lidských práv, sám o sobě ušlechtilý, v rukou liberální levice expandoval do agresivního progresivismu, který dnes ohrožuje tradiční hodnoty, rodinu a svobodu slova. Havel, zdá se, si tato nebezpečí neuvědomoval. Stejně tak jeho morální idealismus, vedoucí k nekritické podpoře mesianistických zahraničních intervencí často přehlížel reálné geopolitické a národní zájmy České republiky.
Václav Havel byl symbolem jedné éry a jeho historická role při pádu totalitního režimu v Československu je nezpochybnitelná. Jako konzervativci ho můžeme respektovat jako disidenta, který čelil zlu komunismu. Jako političtí realisté však musíme hodnotit kriticky jeho dědictví idealismu, morálního relativismu vůči starým strukturám a demontáž suverénního státu. Chceme-li chránit svobodu, musíme se vrátit od apoltických vizí zpět k pilířům konzervativismu: k silnému národnímu státu, rodině, právnímu státu a svobodnému trhu bez přívlastků.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
