Politici často podléhají pokušení přisuzovat nežádoucí ideologické postoje svých oponentů tomu, že jsou placeni, zlí, hloupí nebo že jsou tak či onak pod vlivem zákeřného nepřítele číhajícího někde v pozadí. Toto pokušení je pochopitelné, ale mylné.
Mezi námi se sice najde pár lidí, jejichž postoje jsou výsledkem zrady, nevědomosti nebo chamtivosti, ale většinou zůstáváme pěšáky v rámci toho, co Thomas Sowell proslulým způsobem nazval naším „konfliktem vizí“. Proč je tomu tak, že, jak to Sowell vyjádřil, „tytéž známé tváře na sebe znovu a znovu upřeně hledí z protilehlých stran politického spektra“? Proto, že každou stranu pohání opačný „pocit toho, jak svět funguje“. V důsledku toho většina našich současných politických neshod není výsledkem rozdílného vnímání faktů, ale odlišných morálních intuicí a hodnotových soudů.
Sowell psal v 80. letech a zaměřil se na rozpor mezi levicí, která vyznává to, co nazývá „neomezenou vizí“, a pravicí, která vyznává „omezenou vizi“. Podle mého názoru je jeho práce dnes stejně přesvědčivá jako tehdy a i nadále vysvětluje mnoho rozporů v naší politice. Přesto bych k jeho teorii rád přidal dodatek, který má podle mého v naší době rostoucí význam: že kromě názoru na lidskou přirozenost je nejvýznamnějším prediktorem aktuálního politického smýšlení to, zda se člověk cítí dobře v Americe, jaká skutečně existuje v roce 2026, nebo zda současnost kvůli mnoha vnímaným nedostatkům tak nesnáší, že by si přál žít v dřívější době.
Zamyslete se nad tím, jak běžné je dnes slyšet lidi jak zleva, tak zprava hovořit o určitém období v nedávné minulosti, jako by představovalo ráj před Pádem. Na levici může být tímto obdobím New Deal, jakékoli období „před Reaganem“ nebo snad kterýkoli den až do dne, než se Donald Trump stal prezidentem. Na pravici může jít o dvacátá léta minulého století, padesátá léta nebo týden předtím, než Richard Nixon zrušil ve Spojených státech zlatý standard.
Vyberte si jakoukoli epochu; podrobnosti nejsou nijak zvlášť důležité. Důležité je, že z jakéhokoli důvodu – ať už jde o současné ceny bydlení, zdravotní péče nebo burritos; existenci miliardářů; pocit, že pro mladé lidi není dostatek příležitostí; úpadek náboženské víry – se miliony lidí rozhodly, že minulost byla lepší než současnost, a tyto miliony lidí nelze jednoduše rozdělit do jasných levicových a pravicových skupin.
Už to samo o sobě odlišuje tento prediktor od ostatních. Člověk by očekával, že k nostalgii budou náchylnější ti, kdo se označují za konzervativce, avšak průzkumy ukazují, že v roce 2026 se ti, kdo se označují za demokraty, ohlížejí zpět častěji než ti, kdo se označují za republikány. Na otázku, kterou jim letos na jaře položil Pew Institut, zda jsou nejlepší dny Ameriky „před námi“ nebo „za námi“, odpovědělo pouze 34 % demokratů „před námi“, zatímco u republikánů to bylo 46 %.
Historické průzkumy naznačují, že tento rozdíl je vedlejším důsledkem toho, že současný prezident je republikán, a že se obrátí, až bude do Bílého domu zvolen demokrat. To však daný fakt spíše podtrhuje, než aby ho oslabovalo – a tím faktem je, že v obou stranách se většina voličů domnívá, že současný život je horší než ten předchozí.
To je důležité, protože stejně jako člověk, jemuž zbývají dva týdny života, bude činit zásadně odlišná rozhodnutí než ten, kdo očekává, že bude žít dalších 60 let, tak i Američan, který je spokojený se současným životem – a který očekává, že tomu tak zůstane – se bude chovat jinak než ten, kdo spokojený není.
Mimo jiné budou mít tito dva jedinci odlišné názory na integritu svých občanských institucí, na přednosti své převládající kultury, na moudrost svých spoluobčanů a na mnoho dalšího. Jeden z nich bude mít sklon k pesimismu, druhý k optimismu. Jeden bude otevřený změnám; druhý bude mít neustálý pocit ohrožení, že ztratí své národní dědictví. Jeden bude s větší pravděpodobností než ten druhý mít děti, rozjet podnikání a jinak se angažovat v tom, co Edmund Burke popsal jako „malý oddíl, ke kterému ve společnosti patříme“.
Jakmile si člověk tuto propast uvědomí, vidí ji všude. Vezměme si například nedávný vnitřní spor ohledně filmové adaptace Odysey od Christophera Nolana. Zdánlivě šlo o spor ohledně filmu. Ve skutečnosti se však jednalo o zástupný spor o to, do jaké míry by se pravicoví lidé měli cítit pohodlně v moderním americkém životě. Na jedné straně této debaty stála skupina lidí, kteří jsou stavem věcí natolik zděšeni, že když se dozvěděli, že v obsazení bude černoška v roli Heleny Trójské a transherec v roli Sinona, považovali už samotné shlédnutí filmu za akt kulturní zrady. Na druhé straně stála skupina lidí, kteří sice mohou stav věcí kritizovat, ale ve světě jsou v zásadě spokojení.
Jsem konzervativec a tušil jsem, že bych mohl souhlasit s některými kritikami, které vznesli odpůrci filmu. Ale stejně jsem se na něj šel podívat – a stejně se mi líbil –, protože jsem jeho nedostatky vnímal méně jako známku pokračujícího úpadku západní civilizace a spíše jako škrábance na trupu celkově obdivuhodného a uspokojivého díla. Což je samozřejmě v podstatě to, jak vidím Ameriku v roce 2026. Ano, mám řadu silných politických názorů, které v tomto časopise nadšeně – někdy dost jízlivě – sdílím. Ale nechtěl bych žít nikde jinde. Nechtěl bych žít v jiné době. A když si sečtu klady a zápory, naplňuje mě optimismus, vděčnost a přesvědčení, že budoucnost je jasná.
Někdo by mohl předpokládat, že to znamená, že své silné politické názory neberu vážně – nebo alespoň že jsem ochoten je ignorovat ve prospěch pozitivního myšlení. To však není pravda. Jsem například upřímným zastáncem práva na život, což v praxi znamená, že považuji drtivou většinu amerických států za schvalující vraždu. Jsem zastáncem původního výkladu Ústavy, což v praxi znamená, že obrovskou část toho, co federální vláda každý den dělá, považuji za zcela nezákonné. Nemám rád prezidenta, stejně jako jsem neměl rád každého prezidenta, kterého jsme měli od té doby, co jsem se v roce 2011 přestěhoval do této země. Myslím si, že média jsou národní ostudou, že akademická obec se fatálně ztrapnila a že zábavní průmysl ztratil směr. Kdybyste mě pozvali, abych si postěžoval, po uplynutí druhé hodiny byste mě nejraději vyhodili z letadla.
Jde jen o to, že si současně také myslím, že žijeme uprostřed bezprecedentního zázraku a že ačkoli každá doba má své strašné problémy, ne každá doba má ty kladné stránky, z nichž těží ta naše. Mohl bych, jak to často dělám, přednést intelektuální argumenty na obhajobu tohoto názoru. Ale jde o tohle: Ačkoli je předkládání těchto argumentů důležité, k překonání velké propasti, kterou popisuji, to nestačí, protože tato propast není výsledkem neshody ohledně faktů.
Whittaker Chambers a William F. Buckley Jr. měli přístup ke stejným faktům, a přesto jeden z nich prožíval život jako tragédii a ve světě se neustále cítil nesvůj, zatímco druhý přednášel svou kritiku s sprezzaturou a zůstal v pohodě i mezi svými protivníky. Mohl by jeden z nich přesvědčit toho druhého, aby změnil svůj postoj? Myslím, že ne.
Nechci tím naznačovat, že debata je marná, že politické obrácení je nemožné nebo že postoje, které projevují naše veřejné osobnosti, nemají žádný vliv na osud národa. Kdybych věřil, že budoucnost této země je předurčena, už bych nikdy nenapsal ani slovo. Chci pouze navrhnout, že vzhledem k tomu, jak se naše politika stává čím dál zamotanější, stojí za to podívat se mimo tradiční ideologické osy, abychom zjistili, co se vlastně děje.
Kdo tak učiní, narazí na několik podivných spojenectví. Teoreticky jsou takzvaní postliberální konzervativci a demokratičtí socialisté zapřisáhlými nepřáteli, a přesto, pokud si poslechneme popisy amerického života, které oba tábory šíří, zjistíme, že mají ve skutečnosti mnoho společného. Obě skupiny věří, že americký život byl vyprázdněn temnými silami, obě věří, že toto vyprázdnění bylo nevyhnutelné kvůli samotné struktuře amerického systému, a obě věří, že řešení amerických problémů přichází od myslitelů z jiných míst a dob.
Tyto dvě skupiny jsou si ve svém smýšlení ve skutečnosti tak podobné, že svůj nejzuřivější hněv běžně rezervují pro ty, kteří jsou formálně na jejich straně. Demokratičtí socialisté nenávidí umírněné demokraty více než kohokoli jiného na světě, zatímco postliberálové jsou na reaganovce tak zuřivě rozzlobeni, že na jakýkoli náznak, že život ve Spojených státech je snesitelný, reagují triumfálním tvrzením, že takové názory promění lidi v socialisty.
A možná že ano. Ale ve skutečnosti by neměli, protože život ve Spojených státech je skutečně snesitelný – a obvykle mnohem lepší než to. Negativismus může být sice charakterovou vlastností, ale je to vlastnost, kterou by se – stejně jako lenost, rozmařilost či netrpělivost – mělo považovat za vadu a na které by se mělo pracovat.
Nostalgie může být sice nevyhnutelnou touhou, ale když vede k podceňování vlastního skutečného života, měla by být potlačena jako překážka rozkvětu. (Existuje dobrý důvod, proč byla nostalgie původně klasifikována jako nemoc.)
Tradiční obavou konzervativců bylo, že nástup masového blahobytu povede k tomu, že lidé zapomenou, jakým mechanismem byli osvobozeni od nouze, a tím zabijí zlatou husu. K tomu by konzervativci mohli přidat související obavu: že poté, co budou Američané osvobozeni od nutnosti starat se o své živobytí, začnou považovat svůj vlastní čas za frivolní a zamilují se do přízraků zlaté éry, která neexistovala – a nikdy existovat nebude.
Publikováno v americkém časopise National Review, jehož je Charles C. W. Cooke vedoucím redaktorem
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
