V poslední dnech jsme viděli v médiích dvě různé Francie. Jednu, která společně s papežem Lvem XIV. zpívala Salve Regina před katedrálou Notre Dame a druhou – ze zdivočelých protestů středoškolské mládeže.
Ne, nejde o to, že by bylo v té druhé Francii ztělesněné zlo a v té první zástup vyvolených obhájců dobra. Takhle lidská přirozenost nefunguje. Tradice, která dala Evropě hymnu Salve Regina a fasádu Notre-Dame, zrovna toto chápe dobře a připomíná často. Hranice mezi „obcí Boží“ a „obcí pozemskou“ (abychom odkázali k papeži oblíbenému teologovi, svatému Augustinovi) probíhá většinou v duši každého člověka, ne na mapě.
Spíše jde o to, že se v těchto dvou obrazech jako v miniatuře objevily dvě alternativy, dvě cesty které má dnešní Evropa před sebou.
A jak jsme se k tomu dostali? Papež hovořil (teologickým jazykem) o „falešném slibu“, že lze „vybudovat Město bez Boží milostí“, který nás dovedl do současného stavu „rozčarování a ztráty orientace“. Zmínil také problém s vytlačováním křesťanské perspektivy z veřejného života.
Vzpomněl jsem si na to, když jsme sledoval mediální „peklíčko“, které zavládlo po informaci, že Jakub Kříž se má stát členem Rady vlády pro lidská práva. Hlavní postava celé kauzy, vyjádřila v rozhovoru pro Český rozhlas pod palbou otázek údiv nad tím, že tolik úsilí věnuje polovina českých médií tomu, že se zrovna on stal jedním z 36 členů poradního orgánu bez reálných výkonných pravomocí. A jestli není správné, aby v takovém orgánu byly zastoupeny přece jen různé názory na problematiku, jíž se Rada zabývá.
Připomnělo mi to neprávem zapomenutou událost z roku 2004, která tak nějak propojuje lokální českou kauzičku se dvěma Evropami, jež se nám vyjevily v poslední době ve zpravodajství z Francie. Tehdy se měl evropským komisařem pro spravedlnost, svobodu a bezpečnost v nové Evropské komisi Josého Manuela Barrosa (v mládí vůdce radikální maoistické bojůvky v rodném Portugalsku) stát Rocco Buttiglione, vážený právník, filozof a politolog s dlouhou kariérou v akademii, bohatým seznamem publikací v oblasti etiky a také s praxí italského ministra pro evropské záležitosti.
Evropský parlament tehdy Buttiglioneho kandidaturu zablokoval s ohledem na to, že při výslechu před Komisí se nebyl ochoten vzdát ani v rovině soukromého přesvědčení (které opakovaně jasně oddělil od roviny právní a politické) svého (katolického) názoru na lidskou přirozenost. Europoslanci z řad levicových a liberálních frakcí byli tehdy ochotni zablokovat schválení celé nové Komise, dokud bude součástí jejího složení profesor Buttiglione.
Nakonec se stažením Buttiglioneho kandidatury souhlasila i pravicová italská vláda, která ho nominovala, a křesťansko-demokratická frakce v parlamentu, takže těžko můžeme vinu hodit jen na jednu stranu politické barikády. Den, kdy byla Buttiglioneho kandidatura stažena, 30. října 2004, můžeme zpětným pohledem povýšit na symbolický moment, kdy začala v Evropě nadvláda nové podoby „nedemokratického liberalismu“, který se od svého předchůdce liší – jako ve starém vtipu – jako křeslo od elektrického křesla.
Viděno zpětně už také můžeme říct, kam tato nadvláda Evropu dovedla.
Nezkrácený text byl publikován ve slovenském konzervativním deníku POSTOJ.SK
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
