Bývalý český premiér Mirek Topolánek vystoupil 1. října 2026 jako hlavní host na slavnostní večeři v rámci pravidelného výjezdního zasedání (tzv. Study Days) europoslaneckého klubu Evropských konzervativců a reformistů (ECR) v pražském hotelu Fairmont Golden Prague. Jeho projev nesl symbolický význam, neboť Topolánek byl v roce 2009 jedním ze spoluzakladatelů této frakce a signatářem její ustavující Pražské deklarace. Setkání se v Praze konalo po 17 letech.
(Pozn. red.: ECR funguje jako pravicová, národně-konzervativní, euroskeptická a antifederalistická skupina. Sdružuje strany, které prosazují ekonomický liberalismus, suverenitu národních států a omezení byrokracie v EU. ODS je od roku 2009 stále členem, byť by se mohlo kritickému pozorovateli zdát, že ideový profil strany se od té doby notně posunul… )
Dobrý večer, milí přátelé, kolegové, vážení konzervativci a reformisté. Jak se máte?
Doufám, že jste si užili několik dní v Praze, ve městě, kde to všechno začalo. Děkuji, že jste mě pozvali na tuto vzpomínkovou akci. Je to pro mě velká čest a privilegium a velmi si toho vážím. Pokusím se vás příliš nenudit. Rád bych vám připomněl naše počátky, kořeny a základy a především se s vámi podělil o své myšlenky o tom, jak můžeme dosáhnout našich cílů, reformovat Evropskou unii a vrátit ji do doby, kdy ještě fungovala. Vlastně zpět někam před Maastrichtskou smlouvu. Nikdy jsem nechtěl Evropskou unii zničit ani z ní vystoupit. Moje země nemá žádnou jinou geopolitickou alternativu. Když nemáte alternativu, nemáte na výběr, zvlášť v blízkosti agresivního, imperialistického a fašistického Ruska. Moje generace zažila Pražské jaro a následnou okupaci sovětskými hordami. Už nikdy.
„Bůh řekl: ‚Budiž světlo!‘ A bylo světlo.“ Tato věta je anglickým překladem z hebrejštiny a nám, konzervativcům, připomíná jeden ze zdrojů našich kořenů, naší tradice a evropské dominance, totiž židovsko-křesťanské dědictví. Možná právě to měli na mysli tři muži, kteří se sešli v Praze a hleděli do blízké budoucnosti, když připravovali následující text. Dovolte mi z něj ocitovat několik úryvků:
Rozšíření EU o nové přistupující země ze střední a východní Evropy přivedlo evropské národy na historickou křižovatku. Jedním směrem vede cesta k centralizovanému, federálnímu evropskému superstátu, který slouží zájmům byrokratů a politiků, nikoli zájmům lidí. Druhá cesta vede k partnerství suverénních států v rámci jediného hospodářského prostoru, se společným trhem, volným obchodem a spoluprací v otázkách společného zájmu. Věříme, že všechny evropské národy by měly respektovat rozmanitost, tradice a specifické národní zájmy. Evropské státy potřebují flexibilnější rámec evropské spolupráce založený na konsenzu demokratických národních států, nikoli na dalším přesouvání rovnováhy moci, ať už od evropských národů ke vzdáleným nadnárodním institucím, nebo mezi jednotlivými národy…
Podepsali ji 10. června 2003 Iain Duncan Smith z Britské konzervativní strany, Ludwik Dorn ze strany Právo a spravedlnost a já, Mirek Topolánek z Občanské demokratické strany. Nazývala se Pražská deklarace. Dnes bychom řekli, že to byla vlastně První pražská deklarace. Jednota v rozmanitosti. Základní smysl naší existence. Tehdy, v létě 2003, jsme řekli: „Budiž hnutí!“ A hnutí vzniklo. Byli jsme zakladatelé.
Na toto hnutí jsme si však museli ještě chvíli počkat. David Cameron, já a naše strany jsme 13. července 2006 založili Hnutí pro evropskou reformu, středopravicovou evropskou politickou alianci prosazující konzervatismus, ekonomický liberalismus, atlantismus a umírněný euroskepticismus. Toto uskupení bylo přímým předchůdcem Strany evropských konzervativců a reformistů (ECR) a Skupiny evropských konzervativců a reformistů v Evropském parlamentu.
Skupina evropských konzervativců a reformistů se v březnu 2009 dohodla na svých základních principech a zásadách a oznámila je v takzvané Druhé pražské deklaraci. Nebudu je zde opakovat. Doufám, že si je stále všichni pamatujeme. Je to historie. Koho to dnes opravdu zajímá? Důležité je, co to přineslo. Co jsme změnili? Jaké reformní kroky jsme prosadili? Upřímně, ne mnoho.
Dobře si pamatuji, co jsem řekl na ustavující konferenci Hnutí pro evropskou reformu v Bruselu 6. března 2007, a připomenu to vám i sobě.
Řekl jsem, že nepotřebujeme nové hodnoty ani nové vize. Držme se těch, které nám přinesly úspěch. Važme si úžasné dobrovolné spolupráce svobodných lidí, která přináší mír a prosperitu. Rozvíjejme prostor svobody, odstraňme zbývající bariéry a diskriminaci a mějme před očima jednoduché, všeobecně srozumitelné cíle Evropského společenství uhlí a oceli.
Řekl jsem, že Evropská unie není ohrožena krizí institucí ani krizí formy. Evropskou unii ohrožuje krize obsahu a hodnot. Problémem není, že je integrace příliš mělká, že je EU příliš nejednotná nebo že mechanismy rozhodování nejsou dostatečně účinné. Něco podstatného mizí – svoboda. Svoboda je přece hlavní evropskou hodnotou. Právě jí má evropská integrace sloužit. Přesto se svoboda stává obětí sjednocování.
Řekl jsem, že Evropská unie je příliš těžkopádná a táhne s sebou příliš velkou mrtvou váhu. Vleče za sebou příliš mnoho regulací, příliš mnoho byrokracie a příliš mnoho neproduktivní redistribuce.
Řekl jsem, že nepotřebujeme silnější evropský motor a lepší převodovku. Potřebujeme modernější, lehčí auto, nikoli zastaralý silniční křižník z éry sociálního státu. Z ekologického hlediska potřebujeme evropské vozidlo s nižší spotřebou, které bude méně zatěžovat svobodné prostředí občanů a vypouštět méně eurobyrokratických zplodin.
Řekl jsem, že zatímco se v Evropě hádáme o tom, jak přimět občany a firmy platit vyšší, sjednocené daně, přidáváme desítky dalších ochromujících povinností k už tak přeregulovaným pracovněprávním předpisům a sníme o chiméře sociálního státu. Skutečná moc, zejména ekonomická, se přesouvá do Asie. Naším budoucím vyzyvatelem bude Čína. Pokud se neprobudíme a nepřipomeneme si, kde spočívá naše síla, bude Evropa za několik desetiletí mocností třetí kategorie. Když se Evropa před půl tisíciletím vydala na cestu vzhůru a překonávala zaostalost středověku ve srovnání s ostatními civilizacemi, bylo to díky společenskému pluralismu, rozšiřování obchodu, vzdělání a novým technologiím. Tento recept je relevantní i dnes. Prozatím se však zdá, že je tomu naopak. Zatímco Čína stále více přebírá evropský ekonomický liberalismus, Evropská unie se zdá chtít učit ze zastaralé čínské byrokracie.
Řekl jsem před dvaceti lety, že pokud nezměníme dnešní trendy, budeme za několik desetiletí relativně chudí. Řekl jsem, že Evropa nutně potřebuje modernizaci, což neznamená nic jiného než návrat k našim tradičním hodnotám. Řekl jsem, že jsou tři: za prvé SVOBODA, za druhé SVOBODA, za třetí SVOBODA. To všechno jsem říkal už tehdy.
Všechny mé tehdejší obavy se ukázaly jako oprávněné a dnešní situace je kvůli zhoršující se geopolitické situaci a viditelnému rozpadu světového řádu ještě horší. Společnost, která upřednostňuje inkluzi před výjimečností, dotace před konkurencí, migraci před radostí z vlastních dětí, předčasný důchod před hrdostí na to, že se člověk dokáže postarat sám o sebe, dávky před motivací, sociální stát před osobní odpovědností, okamžitou spotřebu před odloženým uspokojením a utrácení před střídmostí, si možná zaslouží jako celek padnout. Nevím, zda jsem chtěl být přímým svědkem pádu Římské říše.
Pojďme pojmenovat hrozby a rizika, kterým dnes čelíme:
(1) Naše občanská svoboda je v ohrožení. Svobodu nezaručuje pouhá formální existence demokratických institucí. Totalitarismus nemusí nutně ničit formální znaky demokracie, jako je všeobecné volební právo; stačí mu zničit svobodu. Svoboda není totéž co demokracie. Svoboda znamená mnohem více než demokracie. Když svoboda z demokracie mizí, zůstává jen prázdná skořápka. Demokracie je založena na rozhodování a principu většiny. Většina může rozhodnout a nebylo by to poprvé, kdy omezila svobodu. Dnes se to bezpochyby děje populistickým způsobem, ve jménu vyššího klimatického principu, ve jménu konání dobra a ve jménu společenské potřeby. Parlamentní většina ve čtvrtek rozhodne, že je pátek, a hlasuje o Newtonových a Kirchhoffových zákonech, přestože i to jsou zákony.
(2) Naše individuální svoboda je v ohrožení. Naše životy se znovu staly předmětem veřejné moci, od narození až do smrti. Byrokraté neslouží; rozhodují. Povolení, licence, schválení, oznámení, potvrzení, příspěvky, hlášení, zákazy. Sledují každý náš krok. Chytré telefony, GPS, kamery, odposlechy, Chat Control, whistleblowing, nepovolená témata, zakázaná slova, vylučování názorů, které se odchylují od těch povolených, cancel culture a rostoucí obavy z Orwellova Velkého bratra. Základní individuální svobody jsou v ohrožení: právo na život, na soukromí a na ochranu legálně nabytého majetku. Všechna ostatní práva jsou pouze odvozená, vynucovaná a navíc. Nemluvě o právech čtvrté a páté generace – právu na rodinu, na dítě a manželství pro všechny, na bankovní účet, bydlení, práci, životní prostředí a šťastný život. Všechna kolektivní práva jsou diskutabilní a pokud ohrožují individuální práva, jsou nepřijatelná. Individuální svobodu každý den ničí státy, skupinový tlak a vydírání ve jménu rovnosti a ve prospěch kolektivních práv a nároků.
(3) Naše ekonomická svoboda je v ohrožení. Smějeme se ekonomickým zákonům a „neviditelné ruce trhu“. Pliváním na kapitalismus a ekonomickou svobodu jsme popřeli a ohrozili občanskou i individuální svobodu. Zapomněli jsme na Friedmanův výrok: „Oběd zdarma neexistuje.“ Podcenili jsme skutečnost, že pouze bohatá společnost aktivních a motivovaných lidí je schopna a možná i ochotna provést tak zásadní změnu, jako je rychlá dekarbonizace a uhlíková neutralita v časovém horizontu kratším, než je životnost energetické infrastruktury, a to bez finanční návratnosti a bez zvýšení konkurenceschopnosti. Chudý, rozzlobený, na dotacích závislý a zpanikařený dav toho není schopen. Naše civilizace směřuje ke svému konci. Nebylo by to poprvé. Hlavním příkladem je poslední století. Nakonec nezáleží na tom, zda je nenávist založena na třídě, rase, náboženství, pohlaví nebo klimatu.
Hrozba pro německou ekonomiku, a tedy i pro naše závislé ekonomiky, kterou představují ideologická rozhodnutí, je neuvěřitelná. Němci vybudovali svou poválečnou prosperitu díky Marshallovu plánu, Erhardovým reformám, přítomnosti slabého ekonomického konkurenta – neefektivní sovětské říše, případně díky americkému angažmá v Evropě; později díky devalvaci marky vůči euru, a tím exportní dominanci, díky levnému ruskému plynu, a tedy levné výrobě, podporované průmyslem v satelitních zemích, jako je Česká republika, a díky exportu do Číny, tedy na nekonečný trh. Nic z toho dnes neexistuje. Přesto stále chceme udržet sociální stát a zachránit planetu místo lidí.
(4) Naše energetická svoboda a bezpečnost jsou v ohrožení. Naše svoboda a nezávislost závisí na energii. Neschopnost zajistit základní potřeby vede ke zkáze. Ambiciózní plány EU způsobují problémy, místo aby je řešily. Ani jejich zmírnění neodstraní škody, které už byly způsobeny. Jsme na bodu zlomu. Současná politika nutí všechny spoléhat se výhradně na větrnou a solární energii a doufat v zázrak, jako když „vyskočíte z letadla bez padáku a doufáte, že někdo včas vymyslí, vyrobí a připevní padák, než narazíte na zem“… Po desetiletí varuji před závislostí na ruských surovinách, uspěchanými změnami, které ignorují investiční cyklus, ignorováním fyzikálních zákonů a aktivismem; vždy jsem mluvil o diverzifikaci, adaptaci a energetické „svobodě“, o našich komparativních výhodách (jádro, dálkové vytápění a až donedávna domácí zásoby uhlí). Popírání reality nás žene k závislosti, nedostatku svobody, válkám, nedostatku, cenovým šokům, ztrátě konkurenceschopnosti, ekonomické chudobě, sociálnímu napětí a revolucím.
Nezpochybňuji změnu klimatu. Možná by stačilo uklidit po sobě, napravit chyby posledních sta let, chránit „lesy, vody a stráně“, zadržovat vodu v krajině, zalesňovat otevřená území, zakázat skládkování využitelného odpadu, přestat se snažit řídit vítr a déšť a postupně měnit chování firem a domácností prostřednictvím ekonomických nástrojů. Cílem Pařížské dohody není a nikdy nebylo udržet růst průměrné globální teploty výrazně pod 2 °C ve srovnání s předindustriální úrovní, ale zničit tržní ekonomiku a způsobit celosvětovou socioekonomickou změnu.
(5) Naše bezpečnostní a obranné schopnosti jsou v ohrožení. Nedávno ruský propagandista Solovjov řekl: „Chtějí Poláci být další? Nejsou Ukrajinci. Nebudeme s nimi zacházet jako s bratry. Všechny ty města prostě okamžitě zničíme, bez použití pozemních sil. Je mi líto Ukrajiny, ale tam budeme bojovat jako Američané v Iráku. Jednoduše řečeno, nejsem si jistý jadernými útoky, ale jsem si jistý, že ty hajzly zničíme raketovými a leteckými údery. Dvakrát.“ Nehodlám citovat Marii Zacharovovou, Lavrova, Peskova ani Putina. Poslední dva jsem osobně potkal. Nechci k tomu říkat nic dalšího. Můj názor je dobře známý. Stále jsem členem pro-NATO bezpečnostní komunity, zakladatelem Dnů NATO a konference „Naši bezpečnost nelze považovat za samozřejmost“. I já chci mír! Udržet ho však můžeme pouze prostřednictvím odstrašení, viditelného odhodlání bránit se a připravenosti.
Naše bezpečnost je v ohrožení a nemáme nic jiného než NATO. Mnoho členských zemí to tak nevnímá. Podporují antiamerikanismus, islamismus, progresivní neomarxismus, antisemitismus a politiku ústupků. Jen jeden příklad z mnoha. Dnes je globální ekonomika ohrožena ve třech citlivých oblastech. Každá z nich představuje problém nebo hrozbu. Suezský průplav, Hormuzský průliv a Tchajwanský průliv. Všechny ovládají Čína a Írán… EU to nepovažuje za svůj problém a obviňuje Trumpa, přestože 80 % zboží a surovin proudí do Evropy přes tyto tři kritické body. Nebezpečné šílenství!
(6) Naše informační svoboda je v ohrožení. Ohrožují nás misinformace a „dezinformace“. Ruská hybridní válka a její poskoci, včetně trollích farem a pátých kolon v našich zemích, šíří prostřednictvím sítí, nasazených webů a „temné strany Síly“ nepravdy, podvody a propagandu. Zde se vyplatí odhalovat, identifikovat a v případě prokázání kriminalizovat jak původce, tak užitečné idioty. Na druhé straně se stát, různí „elfové“, dobrodějové a nositelé jediné pravdy snaží této situace využít k ostrakizaci a diskvalifikaci i nepohodlných, ostrých a nepodložených názorů. Takže nechcete euro? Aha, nejste pro manželství pro všechny, soudruhu?… Nemáte rád Ukrajinu, co? To je stejně nebezpečné. Hranice mezi nezákonnou podporou a propagací ruského fašismu, islamismu, komunismu, neonacismu atd. a svobodným vyjadřováním nesouhlasu a nepohodlných názorů se stírá. Kdo hlídá hlídače?
(7) Samotná podstata tržní ekonomiky je v ohrožení. Uplatňují se dotace, regulace, klimatické směrnice, tisk peněz, merkantilismus, etatismus a levicově-progresivistické nástroje. Příkladem je vznikající korporátní socialismus a protekcionistické nástroje, jako je ESG. S novou klimatickou ideologií vznikl radikální a totalizující systém, který vytváří zisky nikoli na základě konkurenceschopnosti na trhu, ale na základě deklarování „socialisticky progresivního“ postoje. To firmám zajišťuje dotace, zakázky, úvěry, daňové úlevy, cenovou ochranu, investice, monopoly a další výhody odporující trhu. Velký kapitál se přesouvá od tržního podnikatele k progresivnímu mluvčímu, který získává výhody odporující trhu, dotované zisky a systém, který pomáhá odstraňovat nepohodlnou konkurenci. Korporátní socialismus vítězí; ti, kteří se nepřizpůsobí, prohrávají.
Teď, když to všechno víme, braňme se! Braňme svou svobodu! Braňme kapitalismus. Takže čekáte, co vám poradí sedmdesátiletý důchodce a onkologický pacient. Jak na to? Jaký je plán? Neradím zadarmo. Možná jen doporučení. Není nic jednoduššího než tomu čelit. Postavte se tomu, veďte změnu a přestaňte kráčet po dálnici do pekla! Zároveň však není nic složitějšího. Možná už jsme za tím pomyslným bodem zlomu. Možná je naše civilizace právem odsouzena k zániku a tento proces je nezvratný. A tady je moje jediná rada. Zapomeňte na prognózy, zapomeňte na poražence. Zapomeňte na opatrnost a strach. Když vám podají čtverečkovaný papír, pište na něj diagonálně! Já tak žiji a je to vítězná strategie. Věřte mi! A přidávám citát Winstona Churchilla: „Nikdy se nevzdávej, nikdy se nevzdávej, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy!“
Klidně uzavřete dohodu s ďáblem, pokud musíte; udělejte cokoli, co bude třeba, abyste nás dostali z této slepé cesty. Více spolupracujte s lidmi napříč všemi zeměmi a společenskými vrstvami. Jsou také rozzlobení a frustrovaní. Na každém záleží. Nenechávejte je neomarxistům a neonacistům. Obě skupiny jsou dvě strany téže falešné mince: progresivního a národního socialismu. Najděte partnery v Německu a Francii. Vím, že je to těžké, možná nemožné, ale bez těchto dvou zemí k žádným reformám nedojde. Pokud je nepřesvědčíte, Evropská unie skončí. Poločas rozpadu už začal dávno. Nebojte se říkat pravdu. Zapomeňte na politickou korektnost a strach z diskvalifikace. A nakonec se snažte neztratit ze zřetele naše hodnoty, cíle a naděje.
A protože jsme konzervativci a reformisté, zakončím stylově. Návrat je jedinou cestou vpřed. Bůh vám žehnej!
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
