Od Orwella po Agathu Christie – agenti využívali západní literaturu k tomu, aby se postavili sovětské cenzuře a šířili antikomunistické myšlenky po celém východním bloku.
Během studené války koordinovala americká Ústřední zpravodajská služba (CIA) tajnou distribuci knih klíčovým osobám, knihovnám, výzkumným ústavům, kulturním organizacím, univerzitám a školám. Od poloviny roku 1956 až do roku 1991 se tyto „zakázané knihy“ dostaly do šesti zemí Varšavské smlouvy – do Polska, Maďarska, Československa, Rumunska, Bulharska a nakonec i do Sovětského svazu. Poprvé o tom informoval článek v letošním jarním čísle časopisu Journal of Cold War Studies názvem „Charlie English, The CIA Book Club“.
O tajném knižním programu CIA se veřejnost dozvěděla až v roce 2003, kdy jej v časopise International Journal of Intelligence and Counterintelligence odhalil John P. C. Matthews, bývalý úředník Výboru pro svobodnou Evropu (FEC) založeného CIA. Program později popsal Alfred Reisch, který do roku 1974 dohlížel na projekt distribuce knih v Maďarsku, ve své knize „Hot Books in the Cold War.“ Reischova kniha poskytuje encyklopedický, odborný popis původu, fungování a dopadu tohoto programu.
Podle Reische byla tato kampaň původně koncipována úředníkem FEC Samuelem S. Walkerem jako nástroj k podpoře „transformace komunistického systému prostřednictvím evolučního procesu“. Později ji – jak poznamenává – téměř výhradně rozvíjel a řídil George Minden, Brit rumunského původu, který své úsilí zaměřil na východoevropské elity s cílem bojovat proti jejich ideologické izolaci a „udržet je orientované na Západ, nezávisle smýšlející a přátelské vůči Americe“.
Hrubé odhady naznačují, že v rámci programu bylo lidem za železnou oponou distribuováno až 10 milionů svazků, jelikož se program rozšířil i mimo cílené elity na širokou veřejnost. Charlie English, autor knihy „The CIA Book Club“, uvádí, že do roku 1962 program zahrnoval spolupráci s přibližně 500 organizacemi, které distribuovaly knihy jménem CIA. Mezi nimi byly společnosti Doubleday, Barnes & Noble, vydavatelé „Oxford English Dictionary“ a „Encyclopedia Britannica“, Allen & Unwin, Faber and Faber, Macmillan a Hachette – a stovky dalších.
„Tyto knihy v rukou intelektuálních elit střední a východní Evropy mohly svým vlivem na běh dějin konkurovat nebo dokonce předčit Rádio Svobodná Evropa,“ uvádí. Přesto však knižní program zůstal tajemstvím i v pozdních 60. a raných 70. letech, kdy se CIA ocitla pod nepříznivým veřejným dohledem.
Materiály spadaly do několika kategorií. První tvořila explicitní politická propaganda, která ještě před zahájením knižního programu byla doručována horkovzdušnými balóny, které bez rozdílu zanechávaly letáky v zemích sovětského bloku. Balónový program byl v roce 1957 pozastaven na žádost západoněmecké vlády, která neměla námitky proti obsahu, ale proti způsobu doručování. Materiály se ještě nějakou dobu distribuovaly jinými způsoby, ale povaha programu se nakonec změnila, protože mnoho lidí dospělo k přesvědčení, že podněcování lidových povstání je méně rozumné než usilování o postupnou změnu získáváním „srdcí a myslí“ občanů a elitního vedení.
Knihy byly prostředkem k „prolomení ideologické a kulturní železné opony“, píše English, „a k širokému otevření okna do kultury a úspěchů svobodného západního světa.“
Doufalo se, že oslovení lidí za železnou oponou by mohlo podnítit postupnou a dalekosáhlou vnitřní reformu. Obávalo se, že revoluce by vedla k politické nestabilitě a že veřejné protesty a lidové nepokoje by mohly vyprovokovat ještě větší represe, jak se stalo v Maďarsku v říjnu a listopadu 1956, v Československu v srpnu 1968 a v Polsku v prosinci 1981. V pozdější fázi program distribuoval periodika, zejména emigrantské publikace, jako byl polský časopis Kultura, vydávaný v Paříži, a český časopis Svědectví, spolu s týdenními zpravodajskými časopisy, jako byly News from Czechoslovakia, News from Hungary a News from Poland.
Některá z těchto periodik obsahovala literární a vědecké články, což pomáhalo zmírnit podezření cenzorů. Alespoň v jednom případě byly vybrané výstřižky z časopisu Kultura zaslány 500 strategicky vybraným osobám s očekáváním, že některé z nich budou dále šířeny. Zasílány byly také „původní texty protestů proti sovětské hegemonii, které zazněly v Jugoslávii a NDR, a necenzurované historické knihy a etnická literatura, které jinak nebyly k dispozici“, stejně jako kritické texty intelektuálů, kteří opustili komunistický systém.
Druhou kategorií děl podporovaných CIA byla antitotalitární politická beletrie a literatura faktu, z nichž nejvýznamnějšími byly romány Georgea Orwella „1984“ a „Farma zvířat“, stejně jako díla Alexandra Solženicyna „Souostroví Gulag“ a „Jeden den v životě Ivana Děnisoviče“. Ačkoli nebyl tak zjevně politický, populární byl také román Borise Pasternaka „Doktor Živago“; o jeden výtisk dokonce požádal člen polského parlamentu.
Třetí kategorii tvořila směsice beletrie a literatury faktu, sahající od příruček o inženýrství, dějinách umění a medicíně až po literaturu, filozofii, architekturu, hudbu a průvodce filmem a divadlem. Jen málo z toho bylo výslovně politické. Bylo to však vybráno s cílem vzbudit zvědavost a rozšířit představivost čtenářů – a opět ukolébat cenzory do falešného pocitu spokojenosti. Více než polovina knih pašovaných přes železnou oponu spadala do této kategorie, která kladla důraz na „popularizaci neznámých aspektů západních kulturních úspěchů a obecných děl o historii západních myšlenek, filozofie a tradic“, píše English. To vše mělo napravit „nedostatek humanistického myšlení“.
Právě tato druhá kategorie by mohla být pro současné zastánce humanitních věd nejzajímavější. Mezi tyto knihy patřily „Vzbouřenec“ Alberta Camuse, „Tři sta let amerického malířství“ Alexandra Eliota, „Vzpoura mas“ José Ortegy y Gasseta, „Antologie anglické a americké poezie“ Williama Rose Beneta a Conrada Aikena a různé detektivky Agathy Christie. Nechyběla ani díla autorů, jako byli William Faulkner, Hannah Arendtová, Graham Greene, Aldous Huxley, Franz Kafka, Gunnar Myrdal, Reinhold Niebuhr a Jean-Paul Sartre, zatímco další beletrii představovali Philip Roth a Kurt Vonnegut a divadelní hry Václav Havel. Velmi populární byly také špionážní thrillery Johna le Carrého a ze Západu na Východ se dostaly dokonce i rady pro spisovatele od Virginie Woolfové.
Tím, že se zaměřuje na případ Polska, poskytuje English nejlepší popis složitých mechanismů, jimiž byly knihy pašovány do zemí pod komunistickou vládou. Jeho kniha se místy čte jako špionážní thriller ve stylu Le Carrého. V sázce bylo mnoho, protože zúčastnění riskovali dlouhé tresty v komunistických věznicích. Místa setkání se střídala, rozhovory byly plné neustále se měnících kódových slov, sledování bylo neustálé a informátorem mohl být kdokoli.
Během let trvání programu obdrželo Polsko mnohem více knih než jakákoli jiná země a polská elita i ostatní občané si vyžádali více knih. Jedním z nejdůležitějších rysů programu byla skutečně výměna korespondence a zásilek materiálů mezi Západem a Východem. Lidé za železnou oponou mohli komunikovat se svými dobrodinci, žádat o určité knihy a vyjadřovat vděčnost za podporu programu.
„Dopad této literární vlny byl obrovský,“ tvrdí English. „Polsko bylo nejdůležitější ze zemí východního bloku: když se v roce 1989 zhroutil komunistický režim v Polsku, byl to první padlý dominový kámen a právě literatura zde vyhrála válku.“ English cituje polského disidenta Adama Michnika, který prohlásil:
Jsem přesvědčen, že v tomto boji zvítězily knihy. Kniha je jako zásobárna svobody, nezávislého myšlení, zásobárna lidské důstojnosti. Kniha byla jako čerstvý vzduch. Díky nim jsme přežili a nezbláznili se.
Je zřejmé, že program měl na mnoho lidí hluboký dopad. Jak velkou zásluhu by však měl program obecně mít na pádu komunismu?
V rozsáhlém a pečlivém úvodu k Reischově knize profesor Mark Kramer, ředitel programu Cold War Studies na Harvardově univerzitě, vysvětluje, že prokázání úspěchu programu vyžaduje zohlednění mnoha složitých proměnných. Přesto jsou důkazy, které Reisch předkládá – a pečlivý výklad, který English rekonstruuje – přesvědčivé. Reisch tvrdí, že knihy byly prostředkem k „prolomení ideologické a kulturní železné opony… a k širokému otevření okna do kultury a úspěchů svobodného západního světa.“ Reisch v této souvislosti cituje vedoucího programu George Mindena:
Veškerá distribuce knih má politický význam, protože všechny knihy – politické i literární – plní politickou funkci, která ztěžuje ideologickou izolaci východní Evropy, a tím maří jeden z hlavních politických cílů komunistů. I pro komunisty jsou všechny západní knihy, ať už politické či nepolitické, politicky významné a jako takové se jich obávají.
Jeden z příjemců programu později zopakoval: „Knihy nám daly nástroje k pochopení tohoto světa… Četli jsme poezii a literaturu. Ukázalo nám to, že existují stejně smýšlející lidé, s nimiž… se můžeme ztotožnit, kteří obdivují krásu, kteří obdivují ctnost.“
To vše významně vypovídá o hodnotě a současném stavu humanitních věd. Zaprvé potvrzuje sílu samotných humanitních věd, a to jak formálního vzdělávání v mládí, tak i pěstovaného zvyku číst a účastnit se umělecké a hudební kultury. Je zřejmé, že mezi mnoha přínosy humanitních věd patří i touha po svobodě a láska k ní.
Zadruhé to svítí jako blikající červené varovné světlo v reakci na znevažování vzdělávání v oblasti humanitních věd – zejména ze strany lidí na Západě. Na této straně Atlantiku se válka odehrává na dvou frontách. Jedna je ideologická: když kritici prosazují kulturní relativismus, riskují, že zlehčí pilíře humanitních věd, jako je západní kánon. Dalším znepokojivým trendem, který dnes zachvátí vzdělávání, je stížnost – spíše ze strany pedagogů než studentů – že romány jsou pro dnešní studenty prostě příliš dlouhé a obtížné.
Abychom byli spravedliví, rodiče mohou být stejně vinni jako pedagogové, když si stěžují, že čtení Dostojevského je prostě příliš náročné. Kniha „English“ však tuto stížnost rychle, byť neúmyslně, vyvrací. Vezměme si, jak podrobně až do mrazu popisuje nebezpečí a spletitou logistiku pašování a rozmnožování materiálů v Polsku pomocí psacích strojů, tiskařských lisů, ofsetových tiskáren a kopírovacích strojů. Někdy byly jedinými vydáními Solženicynových děl, která měla polská čtenářská veřejnost k dispozici, mikroskopické kopie, tajně ukryté v dětských plenkách. Čtení pro dnešní mládež jistě nemůže být namáhavější než tohle.
Henry T. Edmondson III je držitelem katedry Carla Vinsona pro politologii a veřejnou správu na katedře státní správy Georgia College.
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
