Nadnárodní skupiny riskují, že přijdou o mechanismy, na nichž spočíval jejich vliv.
Prof. Kamil Akserchanov 25. 10. 2026
Zdá se, že boj o podobu budoucího světa postupně nabývá jasnějších obrysů. V mém modelu se jeho hlavními účastníky stávají tři vznikající neoimpéria – USA, Rusko a Čína – a nadnárodní síťový systém, který nazývám Globálním Londýnem.
Za tímto střetem se skrývá konflikt dvou principů organizace moci: teritoriální vertikály a přeshraniční horizontály. Možné vítězství druhé z nich navíc skrývá velmi nepříjemný historický paradox.
Istambulské setkání 23. října spojilo ministry zahraničních věcí Turecka, Saúdské Arábie, Egypta a Pákistánu se zástupci Velké Británie, Francie, Německa a Itálie. Diskutovalo se o konfliktech na Blízkém východě, bezpečnosti námořní plavby, průlivech Hormuz a Bab el-Mandeb, Černé moře. Účastníci se dohodli na pokračování dialogu v tomto formátu.
U jednacího stolu chyběly USA, Rusko a Čína. Jejich nepřítomnost sama o sobě ještě neurčuje směřování nové struktury, avšak složení účastníků naznačuje pokus o propojení evropského průmyslu, finančního kapitálu, energetických zdrojů Blízkého východu a kontroly nad strategickými komunikacemi.
Předpokládaná trojice vlád má svou vlastní logiku sbližování. USA, Rusko a Čína disponují územními, surovinovými, průmyslovými a vojenskými jádry, kolem nichž se mohou shromažďovat rozsáhlé měnově-ekonomické prostory. Každá z těchto tří velmocí má zájem na obnovení kontroly nad podmínkami svého vlastního rozvoje: od peněžního oběhu a technologií až po energetiku a bezpečnost.
V rámci mé hypotézy je to společný nepřítel v podobě nadnárodní sítě, který je nutí odložit vzájemné rozpory na později. Dokud se nerozhodne, komu bude náležet nejvyšší moc uvnitř vznikajících prostorů, stává se sladění zájmů podmínkou úspěchu. Spory o hranice vlivu přetrvávají, ale dostávají jinou prioritu. Nejprve je nutné omezit sílu, která je schopna zasahovat do řízení všech tří center.
Na druhé straně se se prvně jmenovaná koalice, podle mého názoru, formuje ve spěchu, jako vynucená reakce na perspektivu dohody tří největších velmocí. Možné vymezení sfér vlivu hrozí ostatním tím, že se stanou předmětem cizích dohod. Odtud pramení snaha stihnout proměnit nesourodé zájmy a zbývající možnosti ve společnou politickou váhu. Čas na překonání vnitřních rozporů prakticky není, a proto je nutné je odložit s tím, že se vyřeší až po splnění společného úkolu.
Globální Londýn je uspořádán tak, že pod tímto názvem rozumím nadnárodní prostředí finančních, obchodních, právních a politických vazeb, které historicky vyrostlo kolem britského imperiálního dědictví. Nelze jej redukovat na britskou vládu nebo jednotný štáb. Takový systém je schopen sjednotit konkurenční skupiny, několik center rozhodování a účastníky, kteří formálně patří k různým státům.
Jeho stabilitu zajišťuje schopnost udržet si pozice při střídání vlád, přesouvat kapitál mezi jurisdikcemi, zprostředkovávat platby, pojišťovat přepravu a ovlivňovat uznávání vlastnických práv. V tomto systému se státní hranice zdaleka ne vždy shodují se skutečnými hranicemi moci.
Právě zde nabývá istanbulský formát zvláštního významu. Pokud jej posuzujeme skrze navrhovaný model, Saúdská Arábie může zajistit kapitál a energetické zdroje, Egypt – pozice na suezském směru, Pákistán – vojenskou složku a přístup k Indickému oceánu. Turecko propojuje evropský, černomořský a blízkovýchodní prostor. Německo, Francie a Itálie poskytují průmyslový a technologický základ, zatímco struktury spojené s Londýnem mohou nabídnout mechanismy pro propojení těchto možností.
Proto již dlouho vyzdvihuji Turecko jako jeden z klíčových prostorů této strategie. Jeho význam vyplývá z geografického umístění komunikačních tras, vojenského potenciálu a schopnosti působit současně na několik sousedních regionů. Pro budovanou strukturu má taková opora mimořádnou hodnotu.
Diplomatický formát však ještě neprokazuje existenci společného síťového řízení. Mám zde na mysli možnou architekturu koalice a soulad zájmů jejích účastníků s potřebou nadnárodních skupin zachovat si vliv po rozpadu dřívější euroatlantické struktury.
Taková shoda však obsahuje zásadní rozpor.
Státy počítají s posílením svých vlastních pozic, zatímco krajní logika sítě podle mého chápání vede k zničení státu jako samostatné instituce – spolu s jeho právem chránit hranice a prosazovat národní zájmy.
Potřebuje prostor, obyvatelstvo, energii a průmysl. Suverénní moc, schopná omezit přístup k těmto zdrojům, se stává překážkou.
Využití státních možností se proto může zcela dobře snášet s postupným oslabováním státnosti. Vlády, armády a infrastruktura si zachovávají praktickou hodnotu, dokud slouží potřebným procesům. Právo určovat cíle postupně mizí mimo rámec veřejných institucí.
Takový výklad umožňuje pohlížet na probíhající válku o infrastrukturu, suroviny a energii z jiného úhlu. Některé její epizody se jeví jako absurdní, pokud považujeme každý stát za jednotný subjekt se společnou vůlí. Rozhodnutí poškozují vlastní spojence, omezení ničí výhodné vazby a kroky různých úřadů si navzájem odporují.
Jestliže ale frontová linie prochází samotnými státy, získává tento obraz jiné vysvětlení. Síťové vazby mohou protínat státní aparát, bezpečnostní složky, finanční instituce i infrastrukturní společnosti. Příslušnost k jedné zemi ještě nezaručuje společné zájmy ani podřízení se jednotnému politickému záměru. Stát vystupuje zároveň jako účastník konfliktu i jako prostor, v němž se tento konflikt odehrává.
V této souvislosti stojí za to připomenout naši nedávnou analýzu možného rozkolu v NATO. Rozpory mezi spojenci mohou být doprovázeny bojem uvnitř institucí aliance – o vedení, plnění rozkazů a kontrolu nad vojenskou infrastrukturou. Zmatek kolem systému Starlink rovněž považuji za možný projev tohoto procesu. Zásadní je zde otázka, kdo je ve skutečnosti schopen rozhodovat o využití strategického komunikačního systému a zajistit realizaci rozhodnutí. Tato epizoda sama o sobě sice neurčuje totožnost ani příslušnost takového centra, ale ukazuje význam otázky skutečné moci nad infrastrukturou.
Právě proto již obvyklý jazyk mezistátních vztahů nestačí. Za označeními „Washington“, „Londýn“ nebo „NATO“ se mohou skrývat střety sil působících uvnitř týchž institucí.
Tento boj nabývá na ostrosti s prohlubováním hospodářské krize. Přezkoumání se mohou dostat dluhové závazky, mezinárodní záruky a práva na strategická aktiva. Nacionalizace, restrukturalizace dluhů a změna jurisdikcí mohou změnit složení vlastníků celých odvětví. Neoimperiální centra získávají možnost znovu získat kontrolu nad nezbytnými zdroji. Nadnárodní skupiny riskují, že přijdou o mechanismy, na nichž spočíval jejich vliv.
Předmětem konfliktu se proto stává právo určovat, jaký majetek bude po krizi uznán, jaké závazky zůstanou v platnosti a kdo získá infrastrukturu pro příští historický cyklus. Perspektiva setkání Putina, Trumpa a Si Ťin-pchinga v Šen-čenu dodává narychlo sestavené alternativní evropsko-středovýchodní koalici další smysl:
Její účastníci se snaží prosadit svou politickou váhu ještě před možnou dohodou o řešeních mezi těmito třemi mocnostmi.
V konečném důsledku se před námi rýsuje střet vertikály s horizontálou. Neoimpéria usilují o upevnění moci v suverénních centrech s určitými územími a hierarchiemi. Síť působí napříč hranicemi a propojuje jednotlivé prvky těchto hierarchií vlastním systémem závislostí.
Horizontálnost sítě však zdaleka neznamená rovnost jejích účastníků. Dokud existují silné státy, decentralizace pomáhá obcházet omezení a udržovat vliv bez jediného veřejného centra. Po zhroucení státních vertikál zmizí i nejvýznamnější překážky bránící koncentraci moci uvnitř samotné sítě.
Vítězná horizontální struktura se pak může proměnit v supervertikálu. Nejvlivnější uzly, které ovládají platby, technologie, infrastrukturu a přístup k zdrojům, získají možnost podrobit si ostatní. Systém, který ničil suverénní centra, začne budovat vlastní hierarchii – již nad rámec dřívějších státních hranic.
V krajním případě takový scénář vede k volbě mezi několika neoimperiálními vertikálami, které budou nuceny se navzájem respektovat, a nadnárodní supervertikálou, která vyrostla z vítězné sítě. Její horizontální uspořádání se ukáže pouze jako forma boje o moc, kterou bude možné po vítězství odhodit.
Po porážce draka se jeho protivník sám stává drakem.
P.S. Letos jsem psal o soupeření Říma a Kartága; v podstatě jde právě o to. Vertikála státu proti horizontále sítě. Tato válka trvá již několik tisíc let a my jsme svědky její další bitvy.
Nejdůležitější je umět ji popsat: určit účastníky, rozlišit zájmy a najít jazyk, který umožní propojit události, které se v obvyklém pohledu na svět jeví jako nesmyslné nebo protichůdné. Právě o to se snažím.
Preklad: St. Hroch, 27. 10. 2026
