Nová kniha Jense Heycka: Out of the Melting Pot, Into the Fire: Multiculturalism in the World’s Past and America’s Future (Z tavicího kotle do ohně: Multikulturalismus ve světové historii a budoucnosti Ameriky), se staví proti multikulturalismu na základě údajů o etnickém násilí ve světě.
Pesimismus ohledně rozsahu a tempa migrace do Ameriky se stal jakousi konzervativní mantrou. Obavy se týkají jak rozsahu migrace – kolik cizinců by mělo být ročně přijato, jakým způsobem a na základě jakých vlastností by měl být tento výběr realizován – tak následné otázky, zda a jakým způsobem by měli být tito migranti „asimilováni„, a to ať už si pod tímto pojmem představíme cokoli. Obě tyto otázky spolu souvisí.
Prezident Manhattan Institute Reihan Salam ve své knize z roku 2018 “Melting Pot or Civil War?“ (Tavící se kotel, nebo občanská válka?) argumentoval ve prospěch nižšího ročního příjmu migrantů s vyšší kvalifikací, neboť americký „tavící se kotel“ se rychle rozpadá a nelze se spolehnout na to, že bude správně fungovat i za současné situace, kdy do země přicházejí především migranti s nízkou kvalifikací, a to čím dál častěji ze zemí mimo Evropu.
Také sociologové Christopher Caldwell a Douglas Murray varovali, že zatímco bohatší evropské národy již tradičně přijímají imigranty z bývalých kolonií, houfy muslimských uprchlíků proudících do rychle se sekularizujících zemí, které ztrácejí společnou kulturu, do níž by je bylo možné integrovat, tento asimilační systém rozmetají.
V knize Z tavicího kotle do ohně bere Jens Heycke současnou míru imigrace v Americe jako hotovou věc: 11 milionů legálních přistěhovalců v posledním desetiletí a 12 milionů nelegálních přistěhovalců, přičemž podíl neevropských imigrantů vzrostl na 90 % z původních 3 % na přelomu minulého století. Řešením je podle Heyckeho asimilace:
„Musíme si uvědomit, co všechno obnáší soužití různých etnických skupin v jedné zemi, jelikož se stáváme čím dál více multietnickými.“
Podle jeho slov je tato problematika zakódována v americké DNA: „Ideálu tavicího se kotle nebylo sice nikdy plně dosaženo, ale pro většinu Američanů je tato myšlenka vlastní již téměř 200 let.“
Kdy přesně byla myšlenka asimilace zavržena, je těžké určit, ale Heycke uvádí jako zlomový okamžik projev Jimmyho Cartera z roku 1976:
„Amerika není tavicí se kotel. . . Je to spíše překrásná mozaika.“
Dnes je volání po přizpůsobení se často považováno za rasistické, zejména mezi elitami. Heycke píše, že během několika desetiletí se z oslavovaného „tavicího kotle“, který měl být klíčem k úspěchu, stalo něco zavrženíhodného, destruktivního a nemorálního. Heyckeho kniha se však snaží toto zavržení zvrátit.
Analýza osmi společenských systémů
Po analýze osmi společenských systémů, které se s diverzitou vypořádávají různým způsobem, dochází Heycke k tomuto závěru:
„Úspěch a dlouhověkost společnosti závisí na její schopnosti vytvořit sjednocující systém “asabiyah“, který zahrnuje všechny její obyvatele“.
Tento termín pochází od Ibn Chaldúna a znamená “sociální soudržnost, která spojuje určitou skupinu a umožňuje kolektivní jednání„. Bez “asabiyah“, může multietnická společnost snadno sklouznout k neshodám a násilí, tvrdí Heycke. Tato problematika vrhá stín na naši budoucnost, což Heycke po celou dobu zdůrazňuje:
„Etnické napětí může rychle přerůst ve spory, násilí nebo genocidu.“
Podle Heyckeho si tato civilizační choroba od druhé světové války vyžádala na celém světě 10 milionů obětí.
Jeho analýza začíná sérií rasových nepokojů napříč Byzantskou říší v letech 530 našeho letopočtu. Heycke se zaměřuje na vzpouru v Niká v letech 530, kdy soupeřící vozatajské týmy srovnaly město se zemí, aby ukázal, že lidé nepotřebují ke vzniku etnických rozepří žádné prvoplánové členění – dokáží zneužít i něco tak všedního, jako je sport.
Dalším příkladem selhání “asabiyah“ je mexická říše Aztéků. Heycke tvrdí, že španělští dobyvatelé neporazili Aztéky díky nemocem nebo technologii, ale díky politice „multikulturního partikularismu“, kterou Aztékové vedli, a která vytvořila jakousi základnu pro potenciální přeběhlíky, čehož horlivě Hernán Cortés využil.
Dalším Heyckeho příkladem je Balkán, který se z jednotné jugoslávské republiky rozpadl na samostatné celky, což podle něj bylo vyvrcholením dlouhého období multikulturalismu, „politického počinu“ započatého již za Osmanské říše a umocněného Titovou politikou „národů a národností“. Tito, „etnický oportunista“, zavrhl jugoslávství a nahradil ho „afirmativní říší“ sovětského typu.
„Pěstování odlišných etnonacionálních identit a posílení jejich preferencí, neúprosně vedly ke konfliktu a etnickým čistkám“ – píše Heycke
Ve snaze vměstnat do tohoto výkladu řadu různorodých jevů, připisuje Heycke pád Říma přechodu od “tavicího kotle“ k multikulturnímu systému. Zatímco republikový a raně imperiální Řím integroval své sousedy do společného smýšlení “Romanitas“, které poskytovalo Římu životně důležitou oporu při obraně a rozšiřování jeho domény, v pozdně imperiálním Římě bojovaly jednotlivé skupiny proti sobě, aby na úkor Říma posílily svůj vlastní status.
Podobně Heycke vítá raný islám, který chválí za “úroveň tolerance a začlenění, kterou v té době nepraktikovala žádná jiná víra“. Tento pocit společné identity a komunitní soudržnosti dokázal integrovat bývalé nepřátele do ummy. Pozdější režimy však ustoupily „tavicímu kotli“ těch, kteří konvertovali ke státem uznané podobě islámu a podřízenému postavení všech ostatních.
Zatímco „pluralitní a synkretická“ minulost Srí Lanky z ní učinila „nejlepší místo v Asii“, slovy posledního britského guvernéra, etnický oportunismus tlačil sinhálskou většinu k afirmativním akcím, což podnítilo sérii násilností proti Tamilům, které oslabily perspektivu země.
V souvislosti s genocidou ve Rwandě v roce 1994, která si během pouhých 100 dní vyžádala milion obětí, se Heycke zaměřuje na koloniální politiku Belgie, která podporovala menšinu Tutsiů. Po získání nezávislosti hutuská většina tuto dosavadní politiku otočila, což mělo za následek, že obě skupiny získaly pocit, že jsou odlišné a mají protichůdné zájmy. Existence skupinových rozepří, jak Heycke zdůrazňuje, byla zásadním faktorem genocidy, během které obyvatelé Rwandy vytáhli mačety proti svým sousedům. Později rwandská vláda výrazně změnila přístup a ukázala, že i ty nejkrutější konflikty lze vymýtit správnou politikou, konkrétně silným spojením národa a ekonomické svobody.
Botswana potřebovala napravit následky méně fatálního dědictví frakcionalizace (mírnější forma apartheidu za britské nadvlády). Dnes je tato země jednou z nejméně rozdělených zemí Afriky a druhou nejbohatší zemí s ústavou, která striktně nařizuje barvoslepost, a s národním étosem “botho“, což je termín, který se do značné míry překrývá s pojmem “asabiyah“.
Heycke se v závěru zamýšlí nad celkovou cenou etnického rozdělení. Některá jeho data, jako například skutečnost, že 40 % mezinárodních rozdílů v životní úrovni je vysvětleno mírou etnického rozštěpení, se kterou přišel, by měla přimět levici k zamyšlení. Rozdělené státy si vedou velmi špatně při poskytování veřejných statků, neboť pokud národ stojí sám proti sobě, dochází k nárůstu daňových podvodů a neobčanského využívání statků. Obecněji řečeno, alokace prostředků je v těchto rozdělených oblastech vnímána jako předem zbytečná. Zjednodušeně lze říci, že multietnické vlády vyvíjejí mnohem větší nátlak, jelikož musí usilovat o to, aby byla zachována účast každé skupiny na hospodářství státu.
Ačkoli Heycke poukazuje na neduhy, které postihují společnost, jež kombinuje roztříštěnost a silnou vládu, stejně neústupně zdůrazňuje, že rozmanitost není sama o sobě katastrofou. Problém naopak vidí v nevhodném prosazování rozdílných názorů a v přerozdělování.
Vzpomínáte si na rozdíl mezi imigrací a asimilací?
Heycke v závěru uvádí: „Ze všech možných prostředků, jak oslabit lidstvo, si vševědoucí Bůh vybral multikulturalismus“
Jeho závěrečné myšlenky jsou pro Ameriku receptem k odstranění pozitivní diskriminace, které pod záminkou boje proti nespravedlnosti a vyšší míře chudoby v nebělošských komunitách, vede k posílení rozporů mezi skupinami obyvatelstva.
„Nekonečný program zvýhodňování, který pouze zdůrazňuje etnické rozdíly, povede pravděpodobně ke zcela opačným výsledkům, než jaké by měl přinést.“
Tyto výhody bývají časově neomezené a nesmírně nákladné:
„Téměř všechny programy jsou navrhovány jako dočasná opatření k řešení nerovnosti, ale velmi rychle se z nich stávají nároky trvalé.“
Americký systém kladných diskriminačních opatření tomu zcela odpovídá. Nejvyšší soud se k tomu brzy vyjádří. Nicméně nikdo, kdo si Heyckeho knihu přečte, nemůže říct, že nebyl varován.
Jorge González-Gallarza je vedoucím pracovníkem Centra pro otázky základních práv a spoluvytváří podcast Uncommon Decency o Evropě; publikováno v časopise City Journal
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
