VÁCLAV KRÁSA
17. listopadu Česká republika významně přispěje do evropského protestního podzimu. Možná, že pro evropské „soudruhy“ bude naše protestní téma úplně nesrozumitelné, protože neznám zemi, kde by společnost byla bičována, aby lidé trvali na zachování poplatků, když jejich legálně zvolená vláda je chce poplatků zbavit. Protestujících za poplatky jsou uzavřeny v jakémsi silovém poli, kde se hroutí zákony fyziky a časoprostoru. Chtělo by to Alberta Einsteina, aby nám z této blamáže pomohl nějakou rovnicí. Je až s podivem, co se u nás děje, jak obrovsky jsme se vzdálili od původních idejí politického převratu konce roku 1989. Když si každý přečte výzvu Milionu chvilek, která jednání o poplatcích spojuje s mafiánskými klany, diktátorskými juntami, sovětskými tanky, gestapem a StB, tak ví, že je to blábol, který není založen na pravdě, ale má sloužit k jiným účelům. Pan Minář je sluhou sil, které se rozhodly provést mocenský zvrat, a to za každou cenu. Koncesionářské poplatky jsou jen nástroj, ale nikoliv skutečná podstata sporu. Je dokonce pravděpodobné, že nitky protestů vedou do zahraničí. Opoziční politici mluví o vládě jako o zločincích a zlodějích, přitom sami mají na bedrech kauzy dozimetr, bitcoiny a další. Nenávist vede až k tomu, že umělci berou do ruky dlažební kostky, stávkují a čtou prohlášení po každém představení. Přitom jsou všichni placeni státem. Možná, že si ještě někteří chtějí na stáří připomenout jejich hvězdný okamžik v listopadu 1989. Dnes je však zcela jiná doba, nejsme v roce 1989, není tu totalita, probíhají svobodné volby a leccos se nám nemusí líbit, ale to ještě neznamená, že máme rozbít celou společnost. Kdyby umělci byli k sobě poctiví, museli by si přiznat, že minimálně část jejich motivace k protestům je obava o příležitosti k příjmům v účinkování v pořadech České televize a Českého rozhlasu. Je třeba dodat, že ti politici, kteří se snaží, za spolupráce „ulice“ vyvolat politickou krizi a případně nové volby, nejsou demokraté, jinak by museli ctít výsledek loňský voleb. Pan Minář, který si nechává platit za organizování demonstrací by měl založit politickou stranu, aby viděl, co skutečně obnáší demokracie a demokratický souboj idejí. Jenže tam, kde ideje chybí, a to bohužel platí i o mnoha politických stranách, lze očekávat jen agresivní demonstrace a různé bojůvky.
Rozhodnutí CAS z 30. října 2026 o povolení účasti ruských hokejistů na mezinárodních soutěžích působilo jako výbuch bomby. Hned vylezli na barikády všemožní rusofobisté, jak je to možné, že je to nepřijatelné apod. Začínáme se opět postupně vracet do osmdesátých let dvacátého století, kdy studená válka vrcholila a olympijské hry si skupiny států vzájemně bojkotovaly. Československo na olympiádě v Moskvě hodně vydělalo, získalo 36 medailí, ale za jakou cenu. Konkurence nebyla plnohodnotná, a tak na těch medailích ulpěla podivná pachuť. Tak je to i s hokejem. Při neúčasti Ruska snáze dosáhneme na některou s medailí, ale může nás to opravdu těšit, když jeden z nejlepších týmu vyřadíme? Pro hodnocení postupu hokejové asociace je otázka, zda může mezinárodní sportovní federace plošně zakázat účast všech sportovců určité státní příslušnosti na mezinárodních soutěžích, aniž by individuálně posoudila jejich jednání, postoje a případnou odpovědnost. To se samozřejmě nestalo. Možná si ani neuvědomujeme, že hokej z hlediska mezinárodního je spíše menšinovým sportem, i když pro nás to je sport, který alespoň na chvíli spojuje národ při vítězných taženích na mistroství světa. Proto vůbec nerozumím tomu, že naši politici spíše odmítají rozhodnutí CAS. Asi se opravdu bojí, že při účasti Ruska bychom na žádnou medaili nedosáhli. To je pak nečestné a srabácké.
Na závěr si dovolím citovat z projevu pana prezidenta Václava Klause ke státnímu svátku vzniku Československé republiky 28. října: „Poražení ve volbách dodnes svoji prohru nepřijali a dnes a denně vytvářejí další a další střety, což fungování vlády poškozuje. Právě proběhlý spor, zdánlivě jen o financování veřejnoprávních médií, vlastně naše druhá televizní krize, je toho jasným příkladem. I v té první jsme prohráli a důsledky toho neseme dodnes. Letošní komunální a senátní volby politickou situaci u nás nezměnily, ale potvrdily smutný fakt – faktickou neexistenci skutečných politických stran.“
FB
Článek Co týden dal č. 44 (2026) se nejdříve objevil na Svobodný svět.
