Navonění frajírci, aneb když samurajové před bitvou mysleli na pohodlí svého vraha.
Sběr papíru máme neodmyslitelně spjatý s naším mládím. Na jiném kontinentu si ale pamětníci vybavují příběhy svých předků, kteří se věnovali poněkud jiné kratochvíli – sběru hlav.
Dnes si již umíme jen těžko představit, že poslední hodiny před bitvou trávili japonští samurajové důkladnými kosmetickými úpravami – česali si svůj typický uzel (čonmage) a voněli se. V divokém období Sengoku (16. století) totiž kvetl dosti znepokojivý byznys s uřezáváním nepřátelských hlav, které sloužily jako válečné trofeje a platidlo za povýšení. Samurajové s možností vlastní smrti chladnokrevně počítali a považovali za otázku nejvyšší cti, jak bude jejich hlava po oddělení od těla vypadat. Před odchodem do boje si proto poctivě myli vlasy, potírali je vonnými oleji a vnitřek svých přileb (kabuto) nechávali prostoupit kouřem z drahého vonného dřeva nebo kadidla. Pokud by totiž nepřítel uťal hlavu, která by zapáchala potem nebo byla neupravená, znamenalo by to pro padlého i jeho rod těžkou potupu. Navoněná trofej naopak dokazovala, že vítěz sťal urozeného a hrdého soka, což mělo ulehčit práci i samotným katům při následné rituální „přehlídce hlav“ (kubi-imi).
Skutečný vrchol dobového pragmatismu se však ukrýval přímo pod podšívkou jejich přilby. Aby se uřezané hlavy v chaosu po bitvě nepomíchaly a vítěz přesně věděl, čí „slavný skalp“ zrovna drží, nosili u sebe samurajové pod přilbou skryté papírové či dřevěné jmenovky se svým titulem a rodokmenem. K těmto cedulkám navíc často přibalovali i malý železný hřebík. Důvod byl prostý – přinesené trofeje se při oficiální vojenské evidenci omývaly, líčily a pro lepší stabilitu se přitloukaly na dřevěné podnosy (kubitaku) nebo prkna. Válečník tak vítězi usnadnil byrokracii a zajistil, že jeho slavné jméno bude správně zapsáno do válečných knih a rodina dostane uznání za jeho hrdinnou smrt.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
