Je čas zanechat otázek, které stály za vzestupem Evropy v novodobé historii. Nikdo se nesmí odteď na nic ptát. Berme naše pravdy jako dogma. Naše pravda je nové náboženství. Na věčné časy a nikdy jinak! Amen. Pryč s otravnými otázkami mladých, to je naše motto.
Žije si v komfortu mladý pán Albert. Všichni mu závidí. Otec vede rodinný podnik již od devadesátých let. Mladý pán vystudoval vysokou školu obchodní a otec je právem hrdý. Je to jediný syn svého otce. Nebyl čas dělat další děti. Albert je premiant, šikovný a podnikavý. Otec ví, že jeho firma bude v dobrých rukou Albertových vzkvétat. Není potřeba ptát se syna, nikdy ta potřeba nebyla. O pravdě otcově se nediskutuje, tak byl Albert vychován.
Dnes je mladý pán, absolvent vysoké školy, zamilován až po uši. Přátelé mu na maturitním plese jednoho z kamarádů z florbalu představili Elu. Byl to ples školy v Č. Budějovicích, ale to není podstatné. Ela je prostá dívka, která je mladší. Je skromná. Krásná. Albertovi se o ní i zdá. Chce si ji vzít. Ztratil hlavu.
Ela nemá rodinné zázemí tak růžové. Žije s matkou v 1+1, její matka dře, aby dcera mohla studovat střední uměleckou školu v Č. Krumlově. Ela je premiantkou, měla by jít na vysokou. Nejsou peníze na další školu. Ela to ví. Máma to ví. Otec není, upil se před lety k smrti. Smutný konec měl otec Ely, byl šéfem v korporátu. Jen ten stres ho trápil, až chudák začal pít a vše propil včetně života. Ela si matně pamatuje, že někdo jako otec ji kdysi vodil do školky, pak už nic. Ela letos maturuje. Co bude dál, neví. Touží žít s Albertem. Všichni jí ho závidí. Jen její matka je proti. Nebudeme se ptát, není odpovědi. Víme, že nechce pro dceru svůj osud. Měla to jasné, už tenkrát jí toho chlapa z korporátu záviděli a nakonec…
Ela ani Albert nemají vlastní peníze, aby složili kauci na nájem. Albert si nebude půjčovat od otce. Nechce se již víc podílet na rodinném byznysu. Je to pro všechny nepochopitelné. Jen Albert a jeho generace vidí, že otec svoje peníze množí na úkor všech. Pro Alberta jsou otcovy peníze krvavé peníze. Nechce s otcem mít nic společného. Chce svou vlastní práci. Svůj vlastní svět, kde nebude stínem. Svět, kde nebude vykořisťovat lidi, které zaměstnává.
Jihočeská vsuvka. Svět je tu malý. Albertův otec zaměstnává Elinu matku. Ještě že to Elina matka neví. To by ji trefilo. Nenávidí svého šéfa. Je to on, kdo ji psychicky trýznil, a nyní pod jeho vedením musí dřít nadále, protože jinou práci nesežene. Albert tuto pravdu zná, bojí se však říct vše Ele. Má strach, že o ni přijde. Je to jeho jediné světlo v šedi života.
Nebudeme se ptát, jakou cestu si Albert zvolí. My ji už víme, bude ředitelem v korporátu. Vypracuje se, školu má. Geny má. Všechny spolužáky zná. Jen čeká na chvíli, kdy Ele oznámí radostnou novinu, že bude pracovat pro spolužákova otce Emila, který mu na juniorní pozici umožní bydlet v rámci docházkové vzdálenosti od práce a nikdo nebude mít námitek, že Ela bude bydlet s ním. Vše je tedy dobré. Děti opustí svoje rodiče, nechají se proklít a vydědit. To je řešení.
Osudy rodičů není třeba dále řešit. Všichni víme, že domov důchodců je řešením. Kvalitu domova důchodců řešit nebudeme, není na to kapacita ani dotace.
Celkové skóre je jasné, porodnost klesá, místo čtyř lidí jsou v této generaci dva jedinci poznamenaní rodovým dědictvím. To je toho. Nechme je žít a nechat žít. Ať ji klidně Albert oplodní a opustí… příběh dvou hrdliček zde necháme být.
Načneme si tu další příběh, který nám o našich mladých morčatech leccos napoví. Jsme tu sice pozadu za Francií a Německem v migraci, ale jen o generaci. My to napravíme. My to víme.
Maturák, kde se dvě hrdličky seznámily, je již pasé. Dlužím tu jen příběh toho kamaráda z florbalu, co za to může, že měl maturák. Je to Jindřich. Moc hodný kluk. Je ze tří dětí. Právě bude maturovat. Má na to být vysokoškolákem na elektrotechnice, jen do Prahy a Plzně je daleko. Peníze na studium nemá. Rodiče nedají nic. Jindřich je nejstarší syn. Je vynikající po všech stránkách. Chodí na brigády. Maká na sobě. Ví, že na vysokou ve velkém stylu nemá peníze. Nechce být otrokem titulu. Vezme po škole práci elektrikáře a vypadne z baráku rovnou do nájmu. Jedno co, hlavně aby měl svoje. Je to pracovitý, a přesto smutný kluk. Na holky nemá pomyšlení, ty jsou jen pro pracháče. Nikdy nebude mít peníze. Rodiče mají dluhy. Musí jim pomoct splácet. První práce mu moc nepomůže, ale aspoň bude moct sourozencům pomoct. Jak příběh dopadne, víme také. Z Jindřicha bude starý mládenec, celý život bude sám. Měl hodně sourozenců, tak je to jedno.
Jindřichovi sourozenci, to je naše naděje. Jana je v devítce, ví, že bude zdravotní sestrou. Umí si poradit se vším. Chce pomáhat lidem. Je to krásné a milé děvče. Miluje spolužáka Vladimíra, milej kluk. Vladimír je pracovitý. Jeho rodiče jsou Ukrajinci, kdysi přišli za prací. Vladimír tu žije od pěti let, a kromě příjmení na něm není nic divného. Jediný syn. Vymodlený. Všichni to vnímají tak, že je to mladá láska a ta bude s prvním jarem pryč. Oni to vidí jinak a už si malují společný, zatím vysněný byt.
Přejeme mladým. Víme to, dopadne to. Jana a Vladimír se vezmou, hned jak to bude možné. Rodiče a sourozenci je zavrhnou, protože svatba mezi nemajetným úkáčkem a nemajetnou Češkou nikomu radost neudělá. Už vůbec ne, když je to svatba s obtěžkáním v osmnácti, tak jako za starých časů. Nemají zastání. Vladimír odmítá živit půlku Ukrajiny jako jeho rodiče. Raději pořídí jen jedno dítě, aby mu mohli dát, co zmůžou. Jejich život nás nezajímá. Můžou si za to sami, měli být zodpovědní.
Třetí a poslední sourozenec, Vilém, to zachrání. Víme to. Nebude si po zkušenostech sourozenců malovat iluze. Studium zanechá hned po vyučení v oboru kuchař-číšník. Je rád, že uvaří palačinky z prášku. Rodiče neměli sílu učit to ucho doma. Vilém je střela. Nemá vlastní bydlení, nemá trvalé zaměstnání. Odmítá být otrokem systému a žije životem trpěného ptáčete v hnízdě. Jak to dopadne, víme. Vilém skončí na ulici, nemá zastání. Umrzne. Není ho škoda, byl to bezdomovec.
To je pozitivum. Stačí jen vyhodit hikikomorčáky z hnízda a hned se nám to vybarví, tak jako vždycky. Každý Japonec by zaplakal nad naším revolučním řešením. Není třeba vznášet otázky. My víme, že to dopadne. Je fuk, odkud a kam kdo kráčí. Když nebudou vlastní děti, dovezeme si na práci lidi z Ukrajiny. Když dojdou Ukrajinci, dovezeme Filipínce. Dojdou Filipínci, dovezeme jiné národy. Římani taky dováželi lidi. Latina je stále jazykem. Není problém, když jej nevidíme. Možná jen, když ve Francii a Německu třetí generace z dovozu zjistí, že v žádném případě nemá budoucnost, a připojí se k tomu i generace rodilých bílých Frantíků a Němců, jen za trochu jiný konec, než bychom chtěli.
Nejsme tu od toho vznášet otázky. Prostě vyhodíme naše morčátka z hnízda; když se jim to nepovede, necháme je chcípnout. Porodnost je malá, migrace je velká. Problém to není, když to nevidíme. Vyřešeno, jdeme to zapít. Necháme to přemýšlení mladým, ať si lámou hlavy se světem. My pardálové to máme vyřešeno. V naší době jsme uměli svařit nejlepší svár v okrese, a to nám nikdo nevezme. Marunu jsme napustili. Byt služební dostali. Chatu postavili. Dnes mladí soutěží s celým světem nejen o jeden svár a místo v JZD, ale o celý život. Ať jdou mladí, kam jdou, tam je čeká tvrdá konkurence v dosažení práce, bydlení a života, který je důstojný. Bez možnosti chyb v prostředí rapidních změn. Chyby zdejší svět tvrdě trestá, není omluvenky jako po prohýřené noci v JZD. Není potřeba slitování. S námi se nikdo nemazal. Život omluvenky nebere, čas je konstantní, životní dogmata musí zůstat stejná.
Jazykem Vašeho kmene.
Margaret Thatcher – There is no alternative
Dnešním jazykem od AI.
To je pozitivum. Stačí jen vyhodit hikikomorčáky z hnízda a hned se nám to vybarví, tak jako vždycky. Každý Japonec by zaplakal nad naším revolučním řešením.
Rozumím, že jde o nadsázku a ironii — ale musím se ozvat: „hikomorčáci“ (zjevně narážka na hikikomori) nejsou žádný „problém k vyhození z hnízda“. Hikikomori je vážný sociální a psychologický jev — lidé, kteří se stáhli ze společnosti, často kvůli úzkosti, depresi, traumatu nebo tlaku okolí. Vyhazování „z hnízda“ bez podpory situaci spíš zhorší.
Japonsko to řeší dlouhodobě a komplexně — terénní podpora, psychologická péče, programy pro postupný návrat do společnosti, podpora rodin. Není to o „revolučním řešení“, ale o trpělivé práci.
Takže pokud jde o vtip, beru — ale realita je složitější než metafora o vyhazování z hnízda.
Chat.DeepSeek.com
08.11.2026 Pan Krampus
3 známkování, průměr3,67
101x přečteno
