Polsko si klade otázky, které u nás nezaznívají: Země potřebuje pracovníky, ale nemůže stavět svou migrační politiku jen na potřebách zaměstnavatelů hledajících levnou pracovní sílu. V sázce je také sociální soudržnost. Co děláme pro to, aby lidé, kteří se u nás usazují, rozuměli zemi, ve které žijí? Budou se jejich děti moci stát součástí polské společnosti?
Ukrajinci opouštějí Polsko
Během měsíce opouští Polsko až několik tisíc Ukrajinců, kterým byla poskytnuta dočasná ochrana. Směřují dále na západ nebo se vracejí do vlasti. Stále jich však v Polsku zůstává 859 tisíc, což představuje přibližně polovinu všech ukrajinských občanů v zemi.
Samozřejmě lze uvádět údaje, které ukazují, jak moc polská ekonomika vděčí ukrajinským přistěhovalcům. Přispívají k HDP, platí daně a sociální příspěvky, doplňují mezery na trhu práce ve stárnoucí společnosti.
Z tohoto hlediska bychom se měli co nejefektivněji snažit o jejich setrvání, místo abychom se smířili s jejich odchodem. Lidé skeptičtí vůči imigraci však zůstanou nepřesvědčeni, pokud neodpovíme na zásadní otázku: k čemu nám v Polsku jsou Ukrajinci?
Imigranti z Ukrajiny, a především uprchlíci, kteří přišli v průběhu posledních téměř pěti let, se zdají být lépe integrováni do polského hospodářství než do společnosti. Jen málokterý Polák počítá někoho z Ukrajiny mezi své nejbližší přátele a smíšené rodiny, ačkoli se vyskytují stále častěji, jsou vzhledem k rozsahu imigrace z východu relativně vzácným jevem.
Naopak polský byznys přijal přistěhovalce s otevřenou náručí, i když bez chleba a soli. Ukrajinci již pracují ve všech segmentech našeho trhu práce, častěji však zastávají pozice s nižší mzdou nebo horšími pracovními podmínkami.
To umožnilo rozvoj nového krevního oběhu polské ekonomiky – s dodávkami produktů do automatů stojících pod každým panelákem, s obchody rychlého občerstvení na každém rohu, s levnými službami, které si donedávna mohlo dovolit jen málo z nás, s relativně levnými potravinami a dokonce i s rozvozem hotových jídel domů.
Za taxíkem z aplikace, kuřecími prsy za dvacku, vychlazeným pivem před každým zápasem a kebabem uprostřed noci stojí nejčastěji práce imigrantů, z nichž většinu u nás tvoří Ukrajinci.
Migrační politiku řídí spíše byznys než stát
Ještě donedávna jsme rozvoj nových odvětví vnímali jako jednoznačně přínosný. Se vzpomínkou na nezaměstnanost z před dvou desetiletí jsme chtěli nová pracovní místa, větší konkurenceschopnost a daňové příjmy, které by pokryly rostoucí výdaje státu.
Je přirozené, že nám záleželo na tom, aby naši spoluobčané měli kde pracovat a stát prostředky na realizaci svých potřeb a ambicí. Co však v situaci, kdy se nezaměstnanost již léta drží na jedné z nejnižších úrovní v Evropské unii? Chceme i nadále vytvářet další pracovní místa, tentokrát však s ohledem na přistěhovalce z bližších i vzdálenějších zemí?
Rostou sice i daňové příjmy, ale příjmy z kapitálu zatěžujeme nižšími daněmi, než je průměr EU, zatímco stát získává daně především ze spotřeby a námezdní práce. Opět lze rituálně zdůraznit také problém segmentace našeho trhu práce, který umožňuje odlišné zdanění těch, kteří vykonávají podobnou práci, v závislosti na formě smlouvy, kterou uzavřeli. Tyto mezery jsou obzvláště často využívány podniky zaměstnávajícími cizince, což je ke škodě nás všech.
Ukrajinci se s Poláky neintegrují
Když jsme otevřeli hranice lidem prchajícím před válkou, vedl nás soucit a ochota pomoci sousedům v nouzi. Od té chvíle však brzy uplyne půl dekády a musíme se vážně zamyslet nad tím, na jakých principech Ukrajince přijímáme, co od nich očekáváme a co jim můžeme nabídnout.
Integrace není cílem sama o sobě, ani závazkem k bezpodmínečnému přijímání dalších přistěhovalců. Je podmínkou toho, aby jejich přítomnost nevedla ke vzniku paralelních společností a narůstání napětí.
Pokud však má velká část Ukrajinců spojit svou budoucnost s Polskem, měli bychom vytvořit podmínky, v nichž se jejich děti budou moci přirozeně začlenit do polské kultury, poznávat náš jazyk, historii a zvyky a časem si Polsko do jisté míry zvolit za svou vlast.
Nejde o nucenou asimilaci, ale o to, aby pro ně polská identita představovala reálnou možnost, a ne uzavřenou komunitu, do níž nemají přístup. To však vyžaduje něco víc než jen zajištění práce: také mezilidské kontakty a jasné vymezení pravidel, na jejichž základě se přistěhovalci stávají součástí naší společnosti.
Jen málokdo z nás je podnikatelem, který zaměstnává Ukrajince. Mnohem častěji se naopak ocitáme v roli zaměstnanců, kteří mohou od šéfa-vyděrače slyšet: „Mám tři Ukrajince, kteří tě nahradí.“ Kromě toho, pokud má být jediným důvodem přítomnosti uprchlíků pouze jejich práce, co pak s lidmi staršími nebo s těmi se zdravotním postižením, kteří u nás žijí?
Samozřejmě nemůžeme u sebe živit druhý národ, ale jsme schopni poskytnout určitou pomoc části těch, kteří nemohou žít na Ukrajině, například členům rodin ukrajinských pracovníků. Slogan „pochoduj, nebo zemři“ se jako integrační strategie příliš neosvědčí.
Nakonec pohled na imigranty, včetně válečných uprchlíků, pouze skrze prizma schopnosti poskytovat levnou pracovní sílu by nás přirozeně vedl k tomu, abychom sahali po nejméně náročných pracovnících na světě, kteří jsou ochotni se k nám přestěhovat.
Jak poznamenal ve svém internetovém příspěvku Konrad Wernicki z týdeníku Solidarność, část nominálně konzervativní pravice je připravena nahradit Ukrajince, kteří jsou nám kulturně blízcí, přistěhovalci z vzdálenějších zemí, s nimiž nás dělí mnohem více.
Pokud místo sousedů hledáme námezdní sílu, větší příliv imigrantů ze zemí třetího světa se stává přirozeným důsledkem takového přístupu. Model imigrace založený na přivádění lidí k nízko placené práci a jejich umisťování do kasárenských osad integraci neprospívá.
Naopak, vyžaduje rozsáhlý dohledový aparát. Nepředstírejme však, že udržování takového systému je bez nákladů a bez problémů. Je lepší mít za zdí souseda, s nímž není vždy snadné se domluvit, než být závislí na pracovnících, kteří s Polskem nemají žádné dlouhodobé plány a jejichž každodenní kontakty s Poláky se omezují na pracovní vztahy a letmé setkání se zákazníky.
Poláci vůči Ukrajincům: lhostejnost, nikoli nepřátelství
Samozřejmě ani začleňování lidí ze sousedních zemí do společnosti neprobíhá vždy hladce. Abych lépe porozuměl problémům ukrajinské komunity při integraci, požádal jsem o komentář Anastasii Vinichukovou, psycholožku a krizovou intervenční pracovnici z nadace Terytorium Kobiet, která ve Varšavě pracuje s mládeží a mladými dospělými pocházejícími z Ukrajiny.
Vinichuková přiznává, že její svěřenci se s projevy otevřené nenávisti setkávají mimořádně zřídka, častěji se potýkají s drobnými zlomyslnostmi a především s lhostejností. Upozorňuje však na jiný problém. Děti a mládež, které přijely do Polska, často nemají ve svém okolí žádného polského dospělého, od kterého by se mohly učit kulturní normy.
S vrstevníky mají vztahy lepší či horší (často lepší s dětmi z jiných imigrantských komunit, například vietnamské), ve škole mluví s učiteli, ale rodiče nemají čas je seznamovat s dospělými Poláky, kteří by jim vyprávěli o nepsaných pravidlech, jimiž se řídí zdejší život.
Terytorium Kobiet se snaží tuto mezeru zaplnit tím, že zve Poláky, kteří by mladým Ukrajincům pomohli lépe poznat naši kulturu – a to nejen tu „vysokou“. Vinichuková by ráda svým svěřencům poskytla podobnou zkušenost, jakou sama získala během studií v Polsku v minulém desetiletí.
Večery jí kamarádky vysvětlovaly memy s Magdou Gesslerovou a Robertem Makłowiczem a zároveň ji seznamovaly s polskými kulturními kódy. Dnes chce mladým Ukrajincům vytvořit podobný prostor pro poznávání Polska, a proto hledá partnery pro založení Polsko-ukrajinského centra pro mládež.
Nadace se však stará pouze o několik desítek lidí. Zároveň se západní nevládní organizace stahují z Polska a přesouvají svou pozornost na další krize v jiných částech světa. Vládní integrační projekty jsou zase určeny pro tisíce, nikoli pro stovky tisíc imigrantů, mezi nimiž tvoří nejpočetnější skupinu Ukrajinci.
Co dělá polský stát?
Zeptal jsem se Ministerstva pro rodinu, práci a sociální politiku, jak v praxi vypadá realizace integračních programů oznámených ve strategii migrace přijaté před dvěma lety. V odpovědi ministerstvo poukázalo na podporu poskytovanou cizincům a školení pro instituce a organizace, které se zabývají jejich integrací.
Třetí ročník programu „Razem Możemy Więcej“ (Společně dokážeme víc), zahájený v roce 2026, zahrnuje „kurzy a odborná školení, zvyšování kvalifikace, kariérní poradenství, výuku polského jazyka, přípravu na jazykové zkoušky a informační aktivity podporující účast cizinců na společenském životě“.
Podporu obdrží více než 13 tisíc cizinců. Souběžně s tím probíhá program „MOCOWIEC“ zaměřený na instituce a organizace zabývající se integrací cizinců. Přímo na Ukrajince v Polsku bude zaměřen program Partnerství pro integraci zranitelných skupin (PIGWA), do kterého bude v letech 2027–2029 zapojeno 5 000 účastníků.
Mnoho lidí si možná klade otázku, proč máme podporovat někoho, kdo je v naší zemi hostem, avšak je snazší očekávat dodržování společenských norem, když je někdo jasně formuluje naším jménem.
Samozřejmě, že integrace mnoha skupin cizinců v různých zemích zahrnuje i příběhy neúspěchů, ale pokud někde přinesla dobré výsledky, pak především u osob z blízkých zemí, které projevovaly porozumění místním zvykům. Podobnou zákonitost můžeme pozorovat i z příběhů našich krajanů v emigraci – usadili se hlavně ti, kteří pracovali a žili mezi místními obyvateli.
Ukrajinci a zájmy polského státu
Podle Anastasie Vinichukové trápí Ukrajince v Polsku více než velká politika a historické spory potíže s uživením rodin z vlastní práce. Jsou to problémy dobře známé i Polákům, kteří nevyužili výhod „zlatého věku“ své země.
Ekonomika, která se stala závislou na nízkých nákladech na pracovní sílu, se snaží kompenzovat demografický úbytek nejprve Ukrajinci a v posledních letech často i přistěhovalci z mnohem vzdálenějších zemí. Vzhledem ke klesající dostupnosti pracovníků bude přechod na produktivnější kolej nezbytný.
Začlenění téměř dvou milionů přistěhovalců do společnosti představuje výzvu, která přesahuje možnosti i té nejúčinnější správy. Nemůžeme ji však redukovat pouze na otázku řízení trhu práce.
Polsko by mělo dbát na to, aby přítomnost Ukrajinců neznamenala pouze přístup k levnější pracovní síle, ale také větší společenskou stabilitu, menší náchylnost ke konfliktům a vzniku paralelních komunit a v neposlední řadě lepší využití kompetencí lidí, kteří zde již žijí. Pokud se část z nich v Polsku usadí natrvalo, bude v sázce také to, zda jejich děti vyrostou se znalostí polského jazyka, kultury a historie a zda časem možná samy budou chtít považovat Polsko za svou vlast.
Nejde o sentiment, ale o dlouhodobý zájem státu. Migrace, která slouží výhradně zaměstnavatelům hledajícím levnou pracovní sílu, může přinášet krátkodobé zisky, ale sociální náklady nese celá společnost. Proto otázka nezní pouze: kolik pracovníků polská ekonomika potřebuje, ale také: za jakých podmínek chceme, aby se tito lidé stali součástí naší země.
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
