Dispozice na vstupu a nádech symbolismu…
Dmitrij Jevstafjev 11. 11. 2026
Dnešní den, 11. listopadu 2026, je posledním dnem jednání v Abú Dhabí. Za zmínku stojí, že rozhovory mají pokračovat v 11:00 moskevského času.
Přesně před 108 lety, 11. listopadu 1918 v 11:00 hodin, vstoupilo v platnost příměří z Compiègne, které znamenalo konec první světové války.
Nemohu s jistotou říci, zda je tato shoda čistě náhodná, ale v kontextu mé vlastní interpretace současného dění působí velmi symbolicky – zejména uvážíme-li, že jednání v Abú Dhabí mohou být předehrou k možnému setkání „triumvirátu“ v Šen-čenu. Je možné, že jsme svědky završení první fáze další globální systémové války a že nás čeká naše vlastní „meziválečné období“.
Trojstranné rozhovory v Abú Dhabí se staly nejdůležitější událostí posledních měsíců v oblasti zahraniční politiky. A není to jen ve zjevném nadhodnocení očekávání. I když to odráželo rostoucí chápání nejrozumnější části politiků na světě, nevylučujících západní, některé „mezní“ jednání v Abú Dhabí.
Anebo na schůzce bude dosaženo některých výsledků, což nám umožní říci, že politické urovnání konfliktu kolem Ukrajiny je možné, a proto na následných velkých akcích – především fóru APEC a summitu G20 – bude možné diskutovat o globální deeskalaci. Nebo se dveře do globální „strany chaosu“ otevřou velké evropské válce. A další evropští politici se na to už začínají připravovat.
Existuje však také druhá složka politického „obrázku“, což nutí i ruské odpůrce, aby událost v Abú Dhabí považovali za mimořádně významnou: pochopení, že „plán A“ „jednotného Západu“ je způsobením vojenské porážky na Rusku a přeměnou jeho loupeže na zdroj zdrojů pro přežití Západu, to lze nazvat „Plán Biden-von der Leyen“, rozhodně nebude fungovat. Zajímavý nedávný článek v téměř rusofobním The Times. Jeho význam: – Rusko má šanci „obnovit světový řád“. Jinými slovy, je nutné revidovat základní principy organizace světa, kde vládla totální dominance Západu.
Proto taková nervozita vládla v Bruselu a v řadě evropských metropolí (výslovně zde vyčnívala F. Merz, který se již chystá setkat s Vladimirem Putinem „na okraj“ summitu G20 ve Spojených státech). Jak moc si však Evropa jako celek a evropští lídři uvědomili nové a politické a prostorové skutečnosti? To přece určí jejich schopnost konstruktivně se podílet na politickém procesu kolem Ukrajiny.
Zajímavé pozorování: všichni účastníci politických procesů kolem Ukrajiny dospěli k novému cyklu politických jednání nejen s novým zavazadlem pochopení složitosti konfliktu (to platí zejména pro Donalda Trumpa), ale také s novým vývojem ohledně modelů mírového urovnání.
- Rusko se vrátilo do agendy otázkou, že konflikt na Ukrajině je jen součástí širší „agendy“ v oblasti evropské bezpečnosti. Bez něhož je udržitelné mírové urovnání nemožné, ale jen pauza v konfliktu, aby se obnovil potenciál a přezbrojení ozbrojených sil Ukrajiny. To je ukazatel toho, jak moc se Rusko obává o dlouhodobý mír a stabilitu v Evropě.
- Donald Trump a obecně americká strana konfliktu postupně vycházejí z myšlenky upřednostnit vnější politické vládnutí formálně sjednocené Ukrajině k racionálnější myšlence vnějšího vládnutí nad Ukrajinou v „poněkud změněných hranicích“. Za účelem pokrytí výdajů vzniklých v souvislosti s „ukrajinským projektem“. Zjednodušeně: – Washington si uvědomil, že Rusko nebude hlavním zdrojem náhrad za vynaložené výdaje.
- „Globální Londýn“ také zřejmě chápe, že je nemožné udržet kontrolu nad „projektem Ukrajina“, se Zelenskym v čele kyjevského režimu. A začíná vážně zkoušet různé mechanismy „personální rotace“. Pro Brity je to zásadní krok.
- I v Kyjevě začali chápat, že nebude možné získat i požadovanou pauzu bez ústupků v územní otázce (a ne nutně jen Rusku). Toto uvědomění se v Kyjevě zrodí bolestně a protichůdně pod vlivem, na jedné straně, zjevné již porážky v „infrastrukturní válce“ proti Rusku, na druhé straně pak pochopení, že i po porážce Republikánské strany ve volbách do Kongresu v polovině volebního období zůstává prezidentem Spojených států Donald Trump. I když by bylo nesprávné říkat, že Kyjev se odklání od své strategie „sezónního zmrazení“ na jaro, kdy se, jak očekávají, situace pro Trumpa dramaticky zhorší.
Ale pouze Evropané dospěli k současnému vyjednávacímu cyklu na Ukrajině, aniž by do svého postoje přinesli něco nového, aniž by vyvodili závěry ze svých politických a vojensko-politických selhání při provádění radikálních přístupů k boji proti Rusku.
Nejen Brusel, ale i největší evropské země jsou na úrovni roku 2023 stále „zamrzlé“, stále zůstávají oddané jasně neudržitelné myšlence způsobit Rusku porážku na bojištích a vrátit se k hranicím z roku 1991.
I když se na to vztahují různé „humanitární“ úvahy s požadavky na okamžité ukončení konfliktu. Jediný, kdo ukazuje určitou flexibilitu, se otáčí jako lopatka v tornádu M. Rütte. Ale není kam jít, „generální tajemník NATO je povinen přizpůsobit se postoji Spojených států. A zde lze prohlášení U. von der Leyen v předvečer setkání v Abú Dhabí, že si Evropa stanoví – jako podmínku pro začátek jednání o evropské bezpečnosti, zmrazení konfliktu na Ukrajině – vnímána jako jasně provokativní.
Proto se zdá, že není náhodné, že zatím zástupci EU a evropských zemí zůstali „přes palubu“ mírových jednání.
Prostě na nich nemají co říct.
Tolik na téma, kdo s čím přišel …
Nicméně na místě jsou dvě otázky:
Kdo tam není?
A vůbec, nejen na nich. Na těchto jednání je přítomen velmi zvláštní soubor vyjednavačů – podívejme se je na tváře ukrajinské delegace a hned pochopíte, že se nikdo z nich nijak zvlášť dohadovat nepřijel, což neznamená, že se na ničem nedohodnou. Otázkou je, kdo se domluví – tito to jistě nebudou. Jediným, kdo si zřejmě uvědomuje, v jaké situaci se nacházejí, je dle mého Arachamia, jakkoli jsem ho považoval v té skupině za nejméně chytrého. Svou situaci a skutečnost, že ho jeho patroni z Londýna nejspíš odepíší (nejen Zelenského), je Budanov, který je skutečným extremistou a teroristou, s jeho jménem jsou a budou spojovány ty nejkrvavější akce na území RF.
Kdo tam ale není? – Kdesi na přístupu k Abú Dhabí probleskuje nebo se chystá šéf aparátu NATO, ale aliance tam není. Pokud by tam byl, už dávno by Rutte vydal prohlášení, že „…sedí vysoko a vidí daleko“.
A kdo další tam není? – Čína!
Ta se přece dosud, jak sama, tak přes své „proxy“ (viz Lula da Silva např.), podsouvala nějaké svoje informační intervence v podobě signálů, že vystupuje ve prospěch mírového urovnání – zatím takové signály nevidíme (možná, že se ještě objeví).
Jde o věci spolu související: – vyvedení NATO z vyjednávacího procesu a čínské mlčení. Za paravánem těchto jednání i za paravánem jednání o tzv. „Nové Jaltě“ probíhá velký handl mezi Washingtonem a Pekingem ohledně čínských aktiv, která se nacházejí na té části východu Ukrajiny (Nikoljev, Oděssa, Krivoj Rog, Poltava), které nejspíš, bohužel, zůstanou pod kontrolou vlády v Kyjevě. To musíme jasně chápat.
Právě nyní se projevuje mnohovrstevnatost politiky – např.:
- Proto, aby mohli vyjednávat s Čínou, je třeba odtud odklidit NATO, protože se s jeho přítomností na Ukrajině Peking nesmíří.
- Odklizení NATO z Ukrajiny je výhodná vyjednávající pozice pro USA, protože to, co chystají Britové a Macron není NATO, a Američané mohou říci, že uklizením NATO udělali pro dohody ze své strany vše. A to, že se na území čínské fabričky na UA rozložily jednotky „koalice ochotných“ a následně na ně spadla ruská bomba, není jejich věc.
A nyní musím udělat docela nepříjemný komentář…
Právo na to být skutečnou globální silou, dokázali v posledních 10 letech jen Angličané – to, co nazýváme „Starý globální Londýn“. Tito lidé, aniž disponovali odpovídajícími materiálními zdroji, majícími velmi omezenou kontrolu nad potenciálem Británie jako státu, tím spíš, že stát degraduje a disponující zužujícím se (zatím) kádrovým zdrojem.
Hypotéza: V této souvislosti jen poznámka: – všichni na Blízkém Východě už pochopili, že se kádrový zdroj Británie bude rozšiřovat, pochopili, že „Staroglobání Londýn“ je pro ně to pravé. K němu se potáhnou jak outsideři, lidské pozůstatky onoho britského koloniálního dědictví. Jistěže bude britská aristokracie tyto outsidery považovat za jakési šváby, ale jednou – ve 2.-3.generaci z nich vyjdou „doktoři Watsonové“ – pokud se toho Starý globální Londýn a Británie dožijí.
Londýn prokázal, že umí využít oslabení USA, nesrozumitelnosti zahraniční politiky Ruska a někdy i jeho nerozhodnosti při stanovování geopolitických cílů.
Řekl jsem snad něco, co nikdo nevidí?
https://dzen.ru/a/avLUboRoBWQnVgJd
