IVAN HOFFMAN
Vyslechl jsem příběh, ve kterém dítě, školák z druhé třídy, listuje v ilustrované Bibli. Když narazí na obrázek ukřižovaného Krista, zamyslí se a pak mu to sepne: „Tohle mu museli udělat Rusi.“
Každá generace je utvářena atmosférou, která zrovna panuje ve společnosti. Jde o prvotní vklad, respektive prvotní zátěž, která člověka provází věkem, kdy teprve bere rozum. Něco z toho, do čeho se narodil, v sobě člověk nese celý život. Spor se vždy vede o to, zda vliv, kterému jsou děti vystaveny, brát jako výchovu, anebo indoktrinaci. Možná se ale o žádné dilema nejedná. Většinou se indoktrinace považuje za výchovu – a výchovou se míní indoktrinace.
V dobách, kdy společnost ovládne nenávist, se děti vychovávají k nenávisti. U zmíněného českého školáka lze předpokládat dva důležité faktory, vysvětlující jeho šokující dedukci. Jednak v sedmi letech nemá povědomí o existenci křesťanství a současně tráví čas v prostředí, kde je zapnutá Česká televize. Když děti zlobí, ze zkušenosti víme, že z toho vyrostou. S indoktrinací ovšem porostou.
U pohrdání, povýšenosti a nenávisti jde o duševní výbavu, se kterou takto vychovaná generace vykročí konfliktům, destrukci a válkám naproti. Ještě není zcela zapomenuto, jak dopadla generace Němců, vychovaných ve víře, že jsou výjimečná rasa, a to jim dává právo vyhladit rasy méněcenné. Poté co si vykoledovali drsnou odplatu, vychovali Němci pod okupačním dozorem generaci pacifistickou. Ta ovšem právě zestárla a u moci ji v Německu střídá politická elita, která sympatizuje s ukrajinským nacismem. Ukrajinský nacismus se samozřejmě neinspiruje pacifistickým Německem, nýbrž Německem hitlerovským. Není pak těžké prognózovat, jak dopadne generace Ukrajinců, vychovaných ve víře, že jsou výjimečná rasa… Dějiny rutinně reprízují stejné představení, kdy se povýšení, nadřazení stanou obětí sebeklamu, že jim nic nehrozí a že jim cokoli projde.
Na tomto místě se hodí citovat Cicera, že historia magistra vitae, historie je učitelka života. Cicero to myslel pozitivně. Historii chápal jako učitelku, která dává do života dobré rady. Jde o rukavici hozenou skeptikům a pesimistům, kteří se při ohlížení do minulosti soustřeďují na příběhy se špatným koncem. Vyvozují z nich, že špatný konec je zákonitý, a vybízejí vzdát se veškeré naděje, neboť člověk je nepoučitelný a vyhledá šikmou plochu i tam, kde není. Skeptik má za to, že k lidskosti se člověk uchyluje, až když doplatí na nelidskost. A že člověk po katastrofě má na rozdíl od člověka před katastrofou šanci na hezký život.
Dějiny ale mají na repertoáru kromě tragédií i dramata s dobrým koncem. Stává se, že se někdo podle Cicera z historie poučí, a na katastrofu, která vypadala jako neodvratná, nedojde. Řeč je o zázraku. Poučit se z toho, co ještě nenastalo, co teprve hrozí, je výsadou jasnovidců, proroků. Bývá jich ve ztracených generacích jako šafránu, ale jsou.
Současnou rusofobii si nejmladší generace osvojuje jako povinnou četbu. S dospíváním přijde revolta, zpochybňování autorit a odmítání zavedených klišé. Druhák, který dnes při pohledu na ukřižovaného Krista předpokládá, že „tohle mu museli udělat Rusi“, vyroste a uvědomí si, že tady něco nesedí. Nejspíše už bude moci vyhodnotit, jak společnost, vedená k nacismu a do války, ustála srážku s realitou. Vlna nenávisti, hrozící, že nás smete, může opadnout. Anebo smete ty, kteří na nenávist vsadili.
Nevíme, co přijde, nevíme, zda se kalich hořkosti bude pít do dna. Zmíněnému školákovi ale brzy dojde, že v tom, co se stalo na Kalvárii, neměli Rusi prsty. Berme to jako dno, od kterého se dá odrazit.
The post To mu museli udělat Rusi! first appeared on Pravý prostor.





