V těchto týdnech se nenápadně, ale intenzivně rozjíždí nová vakcinační kampaň. Česká lékařská komora obeslala své členy velmi sugestivním prohlášením, ve kterém je vyzývá k maximální podpoře vakcinací. Cituji: „Před nadcházející sezonou respiračních infekcí bychom vás chtěli požádat o aktivní zapojení do prevence chřipky, covidu-19 a dalším očkováním preventabilních infekcí. Česká lékařská komora proto vyzývá své členy, aby očkování bylo běžnou součástí preventivní i léčebné péče. Doporučujeme je pacientovi aktivně nabídnout, případně zajistit jeho odeslání na pracoviště, kde může být očkování provedeno.“ Skoro jako bychom tato slova slyšeli celkem nedávno. Nechystá se tu ošklivé repete? Možná se k něčemu podobnému schyluje i dnes. Ještě si asi všichni pamatujeme velmi živě covid-19, a to je jeden z důvodů, proč se ke covidové tematice znovu vrátit s dnešními zkušenostmi. Mým hostem je doktor Jaroslav Janošek, který se už od prvních covidových dní věnuje objasňování pozadí celé této – dá-li se to tak říct – akce a upozorňuje na dezinformace, jimiž byli občané zahlcováni vládou a zájmovými lobby. Mimochodem je to také člen Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků SMIŠ, nebo také SMIS.
Martina: A ještě připomenu, že jste profesionální editor vědeckých textů a vyučujete metodiku vědeckých studií na Ostravské univerzitě a Masarykově univerzitě. Pane doktore, Tomáš Fürst, váš kolega právě ze Sdružení SMIS, řekl, že: „Jarek“, tedy vy, „je člověk, který dokonale umí tu úplně nejtěžší věc – nemyslet si vůbec nic o tom, co je pravda, a co ne, dokud neuvidí výsledky.“ Řekněte mi, vybavíte si první okamžik, kdy jste pojal podezření, že s covidovou akcí je něco jinak, než nám hlásají oficiální místa?
Jaroslav Janošek: Určitě. Nejdřív bych chtěl poděkovat za to, že pro mě měl Tomáš pochvalná slova. Máme totiž s Tomášem krásný italský vědecký vztah, kdy já mu pořád říkám: „To nemůžeš tvrdit, na to nemáš data,“ a on mi říká: „Jak to můžeš nevidět.“ Ale pěkné na tom je, že si nasloucháme a že ve finále dokážeme dojít k něčemu, co připomíná pravdu.
Martina: Tomáše Fürsta už posluchači znají z opakovaných vysílání, tak jsem ráda, že jeho italský vědecký kolega je tady také, protože vy jste opravdu pověstný tím, že vás zajímají data. Data a fakta. A teď se znovu vracím k otázce: Kdy jste si všiml, že data nejsou, nebo nesedí?
Jaroslav Janošek: Nejdříve jsem si nevšiml toho, že by data neseděla, ale všiml jsem si toho, že když se ukážou sedící a skutečná data, tak to někoho nezajímá. Bylo to někdy ke konci roku 2021, kdy jsme s doktorkou Zelenou a dalšími dělali řadu studií, ve kterých se hodnotila účinnost antigenních testů. Jestli si pamatujete, nejdříve byly antigenní testy, kdy se člověk šťoural hluboko do nosu, nebylo to moc příjemné. Potom se to nahradilo testy ze slin nebo jen z křídla nosu vepředu.
My jsme dělali sérii pěkných studií, které vymysleli na zdravotním ústavu v Ostravě, a kde šlo o to, že se neřešilo, jakou mají tyto testy citlivost vůči PCR, která chytá i mrtvý virus, i zlomky DNA, ale zkoumalo se jen, jakou to má citlivost vůči skutečnému živému viru, který je schopen někoho nakazit. A tam jsme zjistili, že původní testy z hloubky nosu mají fantastickou účinnost, třeba 97 procent, což bylo tenkrát skvělé, když máte výsledek za 10 minut a PCR byla hotová po dvou dnech. Ale testy ze slin a z nosu, které se používaly ve školách a na pracovištích, se ukázaly jako úplně k ničemu.
Tohle se tenkrát prezentovalo na ministerstvu a čekal jsem, že se něco stane. Čekal jsem, že se třeba řekne, že se zjemní povinné testování na pracovištích, které stejně nefungovalo. Ale ministerstvo se k tomu postavilo čelem tak, že řeklo: „Hlavně ať se to nestane před volbami.“ Takže toto byl první okamžik – protože do té doby jsem si myslel: „OK, dělají se chyby, ale tyto chyby se dělají v dobré víře a je to nejlepší, co se dokáže,“ – kdy jsem si začal říkat: „Něco tam nehraje.“
Lidé toužili věřit, že se dělá to nejlepší, a věda se během covidu proměnila ve víru
Martina: Jakožto akademický pracovník jste si určitě všiml, jak se v té době nápadně rozdělila nejen politická, ale i odborná obec, a jako by nebylo nic mezi tím. Tedy že jsou tady fanatičtí propagátoři vakcín a jejich kritici, přičemž propagátoři působili v souladu s politickou a také byznysovou doktrínou, kdežto kritici či jenom pochybovači byli všelijak dehonestováni, nazýváni antivaxery a podobně. Řekněte mi, když jste před sebou viděl ta data, porozuměl jste tomuto podivnému rozdělení? Já se k tomu opravdu vracím proto, že toto všechno velmi zásadně ovlivnilo naše životy a ovlivňuje je dodnes, a mám pocit, že jsme jenom pevněji přivřeli oči.
Jaroslav Janošek: Myslím, že tam hraje – a hrála – hodně velkou roli víra a touha. To znamená, že lidé potřebovali věřit v to, že se dělá všechno nejlepší, a toužili tomu věřit. Pro člověka je vždycky mnohem jednodušší uvěřit tomu, čeho se buď bojí, nebo tomu, co chce, aby se stalo. A v tu chvíli, když začaly vycházet vědecké studie, které to podporovaly, tak to byl ten štempl, který se na to dal. Málokdo má schopnost podívat se do studie hlouběji a podívat se na to, jestli je ta studie správně, nebo ne. Jestli je správně postavena, jestli je správně zhodnocena.
A to tím spíš, že žádná z covidových studií nedává k dispozici surová data. Toto je jedna z věcí, které dodnes přispívají k tomu, že je společnost ohledně covidu neustále rozdělena. A nejen ohledně covidu, ale dnes už i ohledně jakýchkoliv jiných vakcinací, protože téměř každý asi potkal někoho, kdo řekl: „Od covidové vakcíny na tom nejsem zdravotně tak jako dříve.“ Na druhou stranu…
Martina: Otázka je, jestli to jeho lékař nehlásil?
Jaroslav Janošek: Většinou to nehlásil, samozřejmě. A také je třeba říct, že lidé ani v pozdějších fázích nevěděli, že už to mohou hlásit sami. K tomu se také určitě můžeme dostat, protože na to jsme také dělali studii s daty ze SÚKLu. Ale problém je v tom, že se věda zaměnila s vírou, a v tu chvíli, jakmile začnete mluvit proti víře, jste prostě bezvěrec ve státě věřících a už nemáte šanci cokoliv změnit, nemáte šanci být slyšen.
Pětasedmdesátiprocentní účinnost vakcíny pro děti stála ve schvalovací zprávě na třech nemocných
Martina: Víme toho teď víc? Protože vy říkáte, že vlastně neexistuje žádná studie, která by mohla zpracovávat data, která buď neexistovala, nebo byla záměrně zamlčována, nebo křivena.
Jaroslav Janošek: Teď jste se dotkla něčeho, co je asi tak na tříhodinovou přednášku.
Martina: Máme čas.
Jaroslav Janošek: Zkusím to zjednodušit. Studii můžete udělat buď prospektivně, nebo retrospektivně. Prospektivně znamená, že já mám pod kontrolou data i to, jak je sbírám. A retrospektivně znamená, že se dívám do databází, z těchto databází si nějak vysosám data a ta zpracovávám. Původní studie, které si dělaly samotné farmaceutické firmy, byly randomizované prospektivní, což je nejvyšší úroveň. Nicméně byly dělány na poměrně malých vzorcích – aspoň pro děti, kterými jsem se zabýval já – a vlastně nenašly žádnou účinnost.
To bylo poměrně legrační. Třeba ukázali účinnost 75 procent na základě toho, že lehkým covidem onemocněly dvě děti v neočkované skupině a jedno dítě v očkované skupině. Takže se do schvalovací zprávy uvedlo, že je to 75procentní účinnost. Ale to, že interval spolehlivosti, to znamená celý rozsah toho, kde to číslo může ležet, je někde od minus 370 procent až do 100 procent, už se tam neřeklo. To už bylo ve zbytku, v těle textu, který už asi nikdo nečetl.
A tohle byly věci, které už tenkrát vzbuzovaly pochybnosti. Schvalování covidových vakcín pro děti bylo vlastně jen na základě toho, že se prokázalo, že vakcína indukuje protilátky. Ti, kdo si pamatují, vědí, že to, že má člověk protilátky, nebylo dostatečné k tomu, aby byl považován za bezinfekčního. Takže tento paradox…
Přeočkování proti původnímu viru bušilo do nových variant jen malinkatými kladívečky
Martina: Což šlo úplně proti dosavadním vědeckým poznatkům, kde nejlepší prevencí a ochranou bylo, že člověk danou nemoc prodělal. Ale tady se na piedestal postavily vakcíny a nikoho nezajímalo, že to popírá celou dosavadní medicínu.
Jaroslav Janošek: Je to trochu složitější. Člověk, který nemoc prodělal, se už opravdu v podstatě na JIPky nedostával. To máme zase článek s profesorem Komárkem, který toto krásně ukazuje. Respektive bylo jasné, že člověk, který už jednou prodělal covid, se na JIPku dostával se stejnou pravděpodobností, ať už byl očkovaný, nebo nebyl, a to je pravděpodobnost téměř nulová. Co se týká protilátek a hladin protilátek, tam je to trošičku složitější, protože jedna věc je, pokud máte protilátky po prodělané nemoci, a druhá věc je, pokud máte protilátky jenom po vakcíně.
Podzim 2021 byl dobou, kdy už vyvanula první vlna vakcín, první vlna očkování, a lidé, kteří už prodělali covid předtím, pokud měli protilátky, byli opravdu dobře chráněni. A ti, kteří byli jen očkováni, a byli očkováni proti původnímu viru – a mezitím už přišly dvě další velké mutace, alfa a delta –, opravdu chráněni nebyli. Čili i když měli protilátky, nemuselo to stačit. A nikoho nenapadlo – nebo napadlo, ale nikdo to neposlouchal, nechtěl to dělat –, aby se rozlišovaly protilátky po nemoci a protilátky po samotné vakcinaci, což se odlišit dalo. Ale jak říkám, toto se nedělalo.
Takže je pravda, že lidé, kteří měli protilátky po vakcinaci, nemuseli být nutně chráněni proti novým variantám. Nicméně pořád platí, že lidé, kteří nebyli protilátkami chráněni proti novým variantám, nebyli pořádně chráněni ani novou vlnou vakcinace, protože ta byla pořád ještě postavena na původním viru. To znamená, že jsme jen znova ve velkém naboostrovali imunitní odpověď proti původnímu viru. V důsledku to může znamenat, že člověk sice má spoustu protilátek, ale je to asi takové, jako bychom místo toho, abychom do tohoto viru praštili sekerou, do něho bušili malinkatými kladívečky. Organismus tedy naindukoval spoustu protilátek, ale ty nebyly pořádně účinné.
Povinná vakcinace se schvalovala v době, kdy už bylo známo, že přenosu nákazy nezabrání
Martina: Jednou ze zásadních odborných námitek proti hektické vakcinaci bylo, že vakcíny na podobné choroby se vyvíjejí a testují spíše roky než měsíce, a tady najednou na trh vstoupily vakcíny po pár týdnech. Namítalo se, že tady není záruka jednak jejich účinnosti a jednak chybí informace o vedlejších a často velmi nebezpečných takzvaných side effects. Jak hodnotíte s odstupem situaci, kdy jsme nemohli ani zpochybňovat, že před vakcínami na covid nebyla pro použití na lidech schválena žádná vakcína na bázi mRNA?
Proběhlo, pokud vím, několik klinických studií s mRNA vakcínami na vzteklinu, později na ptačí chřipku, na viry jako zika a další, ale žádná z nich neprošla – do doby schválení vakcíny na covid – až ke klinickému schválení a běžnému použití v populaci. A pak tady začalo platit, když to řeknu lidovými slovy: „Perte to do nich hlava nehlava,“ což měl říct jeden z politiků.
Jaroslav Janošek: Tato mRNA technologie byla opravdu nová z toho pohledu, že nikdy nebyla použita masově. Její hlavní smysl ležel v tom, že se říkalo: „Dobře, máme nějaký nosič, do toho jen změníme kousky DNA, které do toho vložíme, a můžeme mít velice rychle novou vakcínu proti nové formě viru.“ To je sice pravda, ale opravdu neproběhly dostatečně dlouhodobé studie vedlejších účinků. A navíc se potom objevily různé pochybnosti o tom, jestli byly dělány správně. Existovala whistleblowerka, která vyšla ven s tím, že se některé věci opravdu nedělaly tak, jak by měly, a něco se zamlčovalo.
Druhá věc je, že byla politická vůle: Všichni se prostě báli covidu, všichni viděli, že umírají tisíce lidí, miliony lidí na celém světě, takže koukali na naše vedení s tím: „Zachraňte nás, dejte nám nějakou berličku.“ A tak se přišlo s vakcínami.
Já si do dneška myslím, že ty vakcíny měly opravdu velký smysl pro zranitelné, řekněme. Tam opravdu – byť čísla, která se udávají, kolik to zachránilo lidí, jsou obrovsky nadhodnocena, o tom se můžeme za chvíli pobavit – mohly mít velký smysl. Pro co to určitě smysl mít nemohlo, bylo šíření nemoci. V roce 2021 bylo několik studií, které ukazovaly právě vliv vakcín proti šíření nemoci.
Ve chvíli, kdy se člověk podívá na observační studie, to znamená na ty, které braly data z databází, tak tam byla poměrně velká účinnost, to znamená třeba 40, 50, 60 procent, která ale velice rychle vyvanula. A ta byla způsobena, podle mého názoru, z velké části právě různým zkreslením. Také si o tom můžeme za chvíli něco říct.
Jediná studie, která byla opravdu prospektivní, hledala lidi, kteří byli čerstvě testováni na PCR, a chodili k nim domů, kde každý den testovali všechny lidi v domácnosti, jestli dostali covid, nebo ne. A tato studie, za mě nejspolehlivější, ukázala, že to má účinnost nějakých 30 procent oproti samotnému prvnímu nakažení. Ale z toho pohledu, jestli nakažený přenese covid dále, nebo ne, tam už žádná účinnost nebyla. A toto je věc, která byla známa někdy ke konci roku 2021, čili v době, kdy se u nás schvalovala povinná vakcinace.
A do dneška – když jste na začátku zmínila aktuální vakcinační kampaně – ještě minulý týden jsem někde četl článek, který plamenně vyzýval nemocnice, aby svým zdravotníkům vysvětlily, že nemají ohrožovat pacienty tím, že by nebyli očkováni. Přitom oni je budou ohrožovat, pokud budou chodit smrkající do nemocnice, úplně stejně, ať už jsou očkováni, nebo nejsou.
Studie o vedlejších účincích vakcín zůstávají v časopisech ležet třeba rok a nikdy nevyjdou
Martina: Jaroslave Janošku, vy jste řekl, že účinky vakcinace byly velmi nadhodnoceny. Ale mně se vybavuje historka mého muže, který šel před 30 lety na jednu z prvních operací očí, aby se zbavil dioptrií, a říkal doktorovi: „A můžete mi říct, jestli se to třeba za 20 let nezhorší?“ A on říkal: „Nemůžu, protože jste jeden z prvních. My nevíme, co to udělá za 20 let.“
A my se teď bavíme o účinku mRNA vakcín, ale máme vlastně jenom pětiletou zkušenost a v mnoha případech víme, že to u mladých lidí, zejména u mladých mužů, způsobilo, jak už to tady říkala paní doktorka Gandalovičová, myokarditidy, perikarditidy, syndromy náhlých úmrtí. Já teď vůbec nechci posluchače strašit, protože možná dostali placebo – což je další věc, u které dodnes nevíme, jak to je. Hovořilo se o různých šaržích, o tom, že vakcíny různých šarží měly možná různou účinnost.
Máte nějaké informace o tom, že to tak bylo a že v tomto smyslu tady bylo třeba něco podezřelého? A teď jsem řekla několik otázek dohromady. Finální zhodnocení mít nemůžeme, protože máme jenom pětiletou zkušenost. A strašit nechceme, protože to na každého mohlo působit jinak, jenom se tady tak tvářilo, že to na všechny bude působit stejně dobře.
Jaroslav Janošek: Začnu s tím, co bude asi kratší, a to jsou vedlejší účinky. My vlastně nevíme nic. Poměrně s jistotou víme, že myokarditidy, zvláště u mladých mužů, opravdu vedlejším účinkem byly a jsou popsány a jsou dokonce i uznány jako vedlejší účinky. Kolik jich bylo? Kolik bylo takových jemných, kde se to prostě nediagnostikovalo?
Protože diagnostikovat myokarditidu není úplně jednoduchá věc, a v době, kdy byly nemocnice přehlcené, se to prostě nezvládalo. Takže kolik je lidí, kteří prodělali myokarditidu, ať už po covidu, nebo po vakcíně, nevíme, a nemyslím si, že to někdy vědět budeme, protože to by se muselo udělat opravdu v prospektivní randomizované studii. A dneska tato data budeme dostávat těžko.
Co se týká dalších vedlejších účinků, existují stovky, možná tisíce studií, nebo spíše než studií popisů případů. A něco jsou i studie na velkých populacích, a některé ukazují, že tam opravdu bylo zvýšení některých vedlejších účinků, a jiné ukazují, že nebylo. Já se přiznám, že když jsem se na tyto studie díval, málokterá mě opravdu dokázala přesvědčit, že je udělána správně.
Další věc je, že pokud chcete publikovat v dobrém časopise studii, která by říkala, že vedlejší účinky existují, máte to velice těžké. Toto zažíváme a zažívali jsme, a víme to i od jiných lidí, kteří toto zažívali a kteří říkají, že v časopisech taková studie v první fázi zůstane ležet u editora, aniž by se to poslalo někam dál. Ne že by to zamítli, protože když to zamítnou, můžete to poslat do jiného časopisu, to by bylo v pořádku, ale oni si to tam nechali a ta studie tam ležela třeba rok, aniž by se cokoliv dělo, aniž by se to vůbec poslalo dál.
A tomu se říká „publikační bias“. Slovíčko „bias“ je „zkreslení“. To znamená, že se mnohem snáze publikují články, které jsou v souhlasu s konsenzem, s tím, co se chce slyšet, než články, které jsou proti tomu. Takže už jenom toto samotné vede ke zkreslení evidence, kterou máme.
A teď řeknu, proč si myslím, že výsledky těch studií jsou nadhodnocené. Jak jsem už zmínil, observační studie jsou studie, kde to vytáhnou z databází, podívají se na všechny možné komorbidity, které s tím můžou pomoct, aby se vyrovnalo to, jestli ti lidé jsou stejně zdraví. To se dělá dvěma způsoby. Jeden způsob je takzvané přiřazování neboli matching, to znamená, že najdu ke každému neočkovanému člověka, který je ve stejném zdravotním stavu a je očkovaný. A takhle to udělám s celou populací a potom počítám, jaká je účinnost vakcíny podle toho, kolik lidí ve které skupině na covid umřelo.
Toto je krásné, ale nefunguje to. Například vyšla studie z Kataru, která ukazuje, že v očkované skupině, i po všech přiřazováních, poté, co to fakt přiřadí úplně na všechno, co si můžete myslet, pořád umírali očkovaní o 65 procent méně na necovidová úmrtí, na necovidové příčiny, proti kterým ta vakcína nechrání. O dvě třetiny méně – to je prostě obrovské číslo. Takže tohle to nedokáže pořádně postihnout.
Druhá možnost je statistická adjustace, což je vlastně něco trošičku podobného. My se podíváme, jaký vliv má věk, jaký vliv má předchozí infarkt, a takhle odkrajujeme tyto věci, až zůstane jenom to, co považujeme za efekt vakcíny. Jenže problém je v tom, že to není efekt vakcíny, ale vakcíny plus celé řady neznámých faktorů.
Já to trošičku odlehčím, protože vím, že tady hrnu spoustu věcí. Vyšla krásná studie, nebo ne krásná, ale hrozně hloupá, ale je to krásné v tom, že to každému bude jasné. V dobrém časopise vyšla studie o tom, jak vakcinace chrání proti účasti na dopravních nehodách. To znamená, že udělali přesně toto: Vzali lidi, kteří byli očkováni, a lidi, kteří nebyli očkováni, a udělali – teď už nevím, jestli matching, nebo adjustaci – jednu z těchto dvou metod na všechno možné.
A to od sociálních faktorů – protože v Americe to, kde člověk bydlí, na které ulici, může hodně říkat o tom, v jaké je sociální vrstvě, a protože tam mají směrovací číslo na každou ulici, poznají to poměrně snadno – přes vzdělání, a upravili to na všechno možné. A vyšlo jim, že očkovaní bourají o 40 procent méně než neočkovaní. Takže to mělo krásný závěr, že kdyby neočkovaní věděli, jaký vliv by očkování mělo na jejich dopravní nehody, určitě by se nechali očkovat. Tady je to vidět. Tady to každý pochopí.
Státy slíbily lidem vakcínu a pak už neměly jinou možnost než výrobcům podepsat cokoliv
Martina: Ano, tady už je to tak moc hloupé, že je to velmi upřímné, zatímco některé studie byly rafinované. Já teď malinko odbočím, protože jsem se už v roce 2022 v jednom vašem článku dočetla, že jste analyzoval předběžnou smlouvu mezi AstraZenecou a Evropskou komisí a našel jste tam preambuli, že AstraZeneca nenese žádnou zodpovědnost za jakékoliv vedlejší účinky vakcíny, kterou přebírají jednotlivé státy. A vy jste tam psal: „Navzdory tomu, že fact-checkeři, kteří tak neúnavně bojují proti dezinformacím, tvrdí, že nic takového není pravda.“ Na začátku jste říkal, že na jedné straně byla víra, na druhé věda, ale toto už je úmyslné uvádění lidí v omyl. A je tam třetí důležitá noha, a to jsou peníze.
Jaroslav Janošek: Peníze hýbou světem. Nebylo to jiné za covidu, není to jiné asi ani dneska. Koneckonců i současné kampaně jsou pořád, podle mě, více o penězích než o skutečném prospěchu pro lidi. Co se týká zproštění viny předem za všechny případné vakcinační vedlejší účinky, já samozřejmě tu firmu chápu.
Martina: Já nechápu státy, nechápu vlády, které mají občany chránit.
Jaroslav Janošek: Vlády chtěly a potřebovaly dostat vakcínu. Vezměte si, co by se stalo, kdyby se řeklo, že v Americe už je vakcína dlouho, ale my ji k nám do Česka nebo do Evropy nepustíme, protože se bojíme toho, že bude mít vedlejší účinky, a proto tady ta vakcína není a ještě rok, dva, tři nebude. To by takové politiky lidé ukamenovali. V tom, jak se „vyhajpoval“ strach, v tom, co viděli kolem sebe.
A aby bylo jasno, já neříkám, že by covid byl nachlazeníčko. Rozhodně nebyl. Byla to fakt hnusná nemoc, na kterou opravdu hodně lidí umřelo a hodně lidí po ní má následky. Ale v podstatě státy ve chvíli, kdy se ukázalo, že bude vakcína, a slíbilo se to, aby se na to lidé těšili, už potom neměly jinou možnost a musely podepsat cokoliv.
Celý rozhovor s doktorem Jaroslavem Janoškem o účinnosti covidových vakcín, nespolehlivých studiích, vedlejších účincích očkování a penězích, které hýbou světem, si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube. Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.
Text
Přehrát
Text
Přehrát





