Odpověď je z ekonomického hlediska naprosto snadná: Násobně lépe. To rozebereme níže, jsou na to jasná čísla. Kdo to zpochybňuje, je (slušně řečeno) úplně mimo mísu.
Pak jsou tady takové věci, jako že někteří (třeba já) jsme tehdy byli mladí, nic nás po ránu nebolelo, bramboráky byly bramborovější a tak podobně. Což je, to mi věřte, celkem silný důvod k nostalgii. Je to však pohříchu samozřejmě zcela subjektivní věc, s nějakým objektivním hodnocením se to vůbec nepotkává.
Další se mohou dnes cítit nešťastní. Ve světě obrovských možností je neúspěch bolestivější, než ve světě uzavřeném minovým polem a ostnatým drátem. To je to známé „na co mi je, že mohu jet do Paříže (New Yorku, do Thajska), když na to nemám“? Ano, rozumím. Ten pocit možností, které jsou na dosah, a které dokonce většina využívá, ale vy je využít nemůžete, ten je daleko více deprimující než pocit člověka, kterému jeho možnosti pečlivě vykolíkoval systém a v těch ostatních mu násilím zamezil. „Nedovolili mi to“ si člověk obhájí, „nezvládnul jsem to“ hůře. Nemám žádné sympatie k tomu, že na základě vlastní nižší úspěšnosti někdo zavrhuje systém. Ale chápu to ve smyslu „rozumím, jak to vzniká“, proto nesoudím. Co považuji za v dnešní době skutečně špatné a hloupé, to je tvářit se ukřivděně a vykřikovat „nedovolili mi to“. Vezměme nicméně jako fakt, že celková vyšší životní úroveň vůbec nemusí znamenat „štěstí pro všechny“.
Takže: Jaká čísla dokazují ekonomickou nadvládu současnosti nad rokem 1989.
Samozřejmě je to primárně kupní síla.
V roce 1989 byla průměrná hrubá mzda 3.170,- korun. V prvním pololetí 2026 činila 50.650,- korun.
„Námitka,“ mohl by někdo začít volat. „Tehdy byly nižší daně!“
Ne, nebyly.
Svobodný bezdětný muž (či žena) blížící se třicítce odvedl tehdy státu 24 procent své hrubé mzdy, jeho čistá mzda tedy byla 76 procent té hrubé. Nyní zaplatí na pojistném a daních 21,5 procenta, na spotřebu zůstane 78,5 procenta.
Ženatému se dvěma dětmi zbylo v roce 1989 celkem 85 procent, nyní je to 84,5 procenta.
Je to překvapující, že se tolik věcí tak dramaticky změnilo, ale tento poměr zůstává i po sedmatřiceti letech téměř stejný.
„Námitka,“ zvolal by v tuto chvíli někdo další. „Průměrnou a vyšší mzdu má dneska ani ne čtyřicet procent zaměstnanců, tehdy ji měl každý.“
Ani to není úplně pravda, i když se s ní mine toto tvrzení docela těsně.
Zkusíme si to ukázat na poměru mediánu (tedy mzdy, od které je polovina lidí výše a polovina níže) a průměru. V roce 1989 byl medián mezd téměř rovný průměru. Průměr v roce 1989 dosáhnul 3.170,- korun. Medián byl velmi zhruba (oficiální údaj není) 3.100,- korun. Takže medián představoval skoro 98 procent průměru. V současnosti se mediány pohybují kolem 90 až 92 procent průměru. Z toho plyne, že ve srovnání s rokem 1989 se množství lidí s podprůměrnou mzdou nutně zvýšilo. Velmi zhruba je nyní ten poměr opravdu 60 procent pod průměrem, 40 procent nad průměrem. V roce 1989 byly mzdy podstatně více nivelizovány a pod průměrem bylo necelých 52 procent lidí, nad ním tedy zrcadlově něco přes 48 procent.
I když, a to je tedy docela zajímavé a většina lidí by to asi viděla jako skoro nemožné, v těch úplných špičkách jsou si časy před 35 lety a v současnosti celkem podobné. Nyní má více než dvojnásobek průměrné mzdy (čili nad nějakých 102 tisíc korun) něco přes šest procent zaměstnanců. To není příliš daleko od stavu roku 1989, kdy plat nad 6.300,- korun měsíčně mělo skoro pět procent lidí. Náměstek běžného průmyslového podniku bral 2,5násobek průměrné mzdy, ředitel menšího nebo středně velikého státního podniku více než trojnásobek, u velkých podniků a v zahraničním obchodě to bylo ještě podstatně více.
Větší problém se skrývá na druhém pólu, u těch mezd nízkých. V roce 1989 mělo mzdu nižší než 60 procent průměru zhruba deset procent zaměstnanců. Ti brali pod 2.000,- korun hrubého. Nyní je pod 60 procenty průměru (pod 29.200,- korun) skoro 20 procent zaměstnanců.
To vše bylo třeba férově říct, abychom následná srovnání zasadili do kontextu.
V tabulce níže pracuji s čistou mzdou, přijde mi to férovější. Tu je ale třeba typizovat (daně se měnily a mění podle okolností, třeba počtu dětí). Zvolený modelový příklad je příjem manžela či manželky v rodině, kde ten druhý pracuje a kde jsou v domácnosti dvě vyživované děti (daňově využité v našem výpočtu). Sociální dávky necháváme být, ony by na výsledných poměrech stejně příliš neměnily (možná by to někoho překvapilo, ale dokonce by nyní byly potenciálně vyšší).
Tak tedy, pořídí si toho nynější zaměstnanec za 42.845,- korun čistého více než jeho předchůdce z roku 1989 za 2.694,- korun, které mu zbyly po zdanění?
Kolik co stálo vůči průměrné čisté mzdě v roce 1989 a kolik to stojí nyní
Přepočty samozřejmě nezohledňují kvalitativní rozdíly, které jsou například u televizí a celkově domácích spotřebičů, především ale u počítačů, značné až doslova extrémní. Ovšem to je dáno technologickým pokrokem a je to normální stav. Stejně tak žádný přepočet neumí ohodnotit omezenou dostupnost nějakého zboží, pořadníky, čekací lhůty, nízkou úroveň výběru a další okolnosti běžné v osmdesátých letech.
Oranžově jsou zvýrazněny nájmy. Jde o jedinou komoditu z výběru, v podstatě dokonce o téměř jedinou komoditu obecně, kde je současná cena reálně výrazně vyšší. Vidíme to dobře na kolonkách procenta z výplaty v roce 1989 a v roce 2026. V nynějších časech spotřebuje nájem skoro polovinu čistého příjmu jednoho z dospělých v rodině. Oproti pěti a půl procenta v roce 1989 je to změna skutečně šokující.
Na druhou stranu je také nutné zmínit, že postihuje jen část obyvatel. V prostředí České republiky totiž téměř sedmdesát procent lidí nebydlí v nájemním, ale ve vlastním bytě či domě. Pro ně je situace v příjmech úplně jiná, samozřejmě mají náklady s údržbou, platí třeba správcovskou firmu a podobně, ale to jsou při rozpočtení na měsíce náklady podstatně nižší než běžný nájem.
My se ale budeme dále držet příkladu s rodinou, která si byt pronajímá. Jakkoliv je znevýhodněná proti obvyklému stavu.
Takže od čistého platu jednoho z partnerů odečteme celé nájemné. V roce 1989 nám zbylo 2.544,- korun. V roce 2026 pak 22.265,- korun. Bude pořád ještě platit, že současný příjem má vyšší kupní sílu?
Zkusíme to třeba na plné nádrži benzínu, kterou počítám 40 litrů. Ano, vím, některá auta mají větší nádrž, ale to je jedno. I po zaplacení nájmu si naše rodina může pořídit z této části svých příjmů 14 takových nákupů pohonných hmot. V roce 1989 to bylo jenom sedm (přesněji sedm a půl) zastavení u pumpy.
Pro milovníky masa a másla: Co se týká vepřové pečeně s kostí, tak nyní zbývá rodině (pořád jen z toho jednoho průměrného příjmu po zaplacení nájmu) na úctyhodných 180 kilogramů masa. V roce 1989 to bylo 55,5 kilo. Másla si nyní koupí 158 kilogramů oproti necelých 64 kilogramům v roce 1989.
Největší šoky nastávají se spotřebním zbožím. Naše aktuální teoretická rodina má z tohoto dílčího příjmu na čtyři televize nebo dvě pračky nebo dvě chladničky. Podobně teoretická rodina roku 1989 by si na barevnou televizi musela šetřit šest měsíců, na pračku nebo chladničku dva měsíce.
Byla řeč o zrádnosti průměru. Ale kdybychom vzali jako základ pro srovnání mzdové mediány 2026/1989, výkon současnosti se trochu zhorší. To je jasné, protože (viz výše) medián je zhruba deset procent pod hrubým průměrem. Výkon roku 1989 zůstane téměř stejný, protože jam je medián pár procent pod průměrem. Ale ty poměry se neotočí, nepřemění se zásadním způsobem. Dostaneme se třeba na 160 kilogramů vepřového proti 54 kilogramům nebo na aktuálních 140 kilogramů másla ve srovnání s dřívějšími 62 kilogramy.
Čili je to tak, že z ekonomického hlediska naprosto objektivně máme jako společnost výrazně vyšší životní úroveň než v roce 1989. Samozřejmě bychom dokázali najít skupiny, které na tom o moc lépe nejsou. Pokud někdo pracuje za minimální mzdu, je to samozřejmě velká mizérie. Ale pozor, i v roce 1989 byli lidé, jejichž mzda byla třeba 1000,- korun nebo jen trošku vyšší. A za to se dalo doslova jen přežívat.
Pokud se mnozí necítí šťastně, pokud mají pocit, že nedostávají tolik, kolik by si zasloužili, chápu jejich pocity, ale chtít kvůli tomu návrat k socialismu není vůbec dobrý nápad. Je naprosto empiricky prokázané, že socialismus vyrábí chudé lidi. Přes všechny omyly, zaškobrtnutí, chyby i průšvihy, nejprve nedotažené, pak zase často přehnané regulace i přes pár skutečných absurdit, které jsme za posledních 37 let zažili, svobodný trh prokázal, že je oproti socialistické ekonomice schopen doručit podstatně vyšší životní standard. Jakkoliv to s demokracií občas nemáme lehké (a ona s námi také ne), je evidentní, že z hlediska ekonomických i občanských svobod představuje maximum možného.
Ne, štěstí pro všechny trh ani demokracie vyrobit neumí. To už je, tak nějak přímočaře řečeno, problém každého jednoho z nás, jak si to dokáže zařídit.





