Askerchanov: Kdo převezme odpovědnost za přechod • Belobog

Askerchanov: Kdo převezme odpovědnost za přechod • Belobog


TRIUMVIRÁT?
Prof. Kamil Akserchanov        15. 11. 2026      

Před setkáním tří lídrů v Šen-čenu chci znovu zopakovat účel tohoto setkání. Je důležité, aby lidé jasně chápali rozsah toho, co se děje, a dívali se za hranice izolovaných konfliktů, obchodních sporů a jednání o příměří. Toto setkání vidím jako možnou fázi dohody o tom, jak se svět vyrovná s kolapsem předchozího systému globalizace.

Setkání lídrů Ruska, Číny a Spojených států je naplánováno na 19. listopadu, na okraj summitu APEC v Šen-čenu, který se bude konat 18. a 19. listopadu. Význam této události je však podle mé interpretace určen především výzvami přechodného období.

V posledních dvou proudech jsem podrobně vysvětlil, jak vnímám globální dělbu práce. V rámci globalizace byla každému státu přidělena specifická role. Některé poskytovaly suroviny a energii, jiné průmyslovou výrobu a další technologie, finanční služby, dopravu nebo cestovní ruch. Země mohla mít více funkcí, ale její schopnost samostatně měnit svou roli byla přísně omezená.

A zde leží klíčový, často přehlížený prvek: vstup do systému byl spojen s podmínkami, které bylo nutné splnit. Přístup na trhy, k financování, mezinárodním platbám a technologiím byl udělen spolu se závazky. Stát byl integrován do globální ekonomické struktury a akceptoval limity nezávislosti, které pro něj byly stanoveny.

Globální finanční systém fungoval jako primární vymahač těchto podmínek. Přístup k penězům, úvěrům a platbám umožňoval dodržování pravidel mnohem efektivněji než přímé politické směrnice. Formální právo postavit si vlastní továrnu znamená jen málo, pokud je nemožné získat financování, pořídit si vybavení a především zajistit prodej produktů.

Samotný princip finančního přístupu za dohodnutých podmínek je poměrně veřejný. Například MMF váže významnou část financování svých programů na implementaci určitých opatření hospodářské politiky. Globalizace je však širší než tento jediný mechanismus; klíčové je zde rozlišení mezi formálními právy a praktickými podmínkami pro jejich implementaci. Prosperita v rámci systému proto nutně neznamená nezávislost. Člověk může prodávat zdroje, dosahovat velkých zisků, stavět krásná města a kupovat si vše, co potřebuje, v zahraničí. Dokud celkový mechanismus funguje, jeví se tento model jako docela úspěšný. Ztráta domácího průmyslu a inženýrských znalostí může zůstat po léta nepovšimnuta: proč vyrábět, když si to člověk může koupit?

Co se ale stane, když přestanou fungovat obvyklé platby, dodávky a záruky?

Právě zde se ukáže rozdíl mezi nahromaděným bohatstvím a schopností udržet si vlastní zemi. Příjmy z ropy a plynu, finanční rezervy ani rozvinutý sektor služeb samy o sobě nenahradí fungující energetický systém, produkci potravin, průmysl a veřejnou správu. Peníze pomáhají, dokud lze koupit a dodat to, co je potřeba. Když jsou řetězce přerušeny, dostupnost finančních prostředků ještě nezaručuje požadovaný výsledek.

Vycházím z předpokladu, že jen několik států, které si zachovaly relativní suverenitu, je schopno provést nezávislý přechod. A jeho základem je bezpečnost v nejširším slova smyslu: armáda, zpravodajství a kontrarozvědka, energetika a potravinová bezpečnost. Stát musí být schopen bránit své území, udržovat správu věcí veřejných, zajistit provoz životně důležitých průmyslových odvětví a nakrmit obyvatelstvo. Navíc je klíčový celý řetězec: od paliva a výroby energie až po údržbu zařízení, od zemědělské produkce až po skladování a dodávky potravin. Bez tohoto základu se jakýkoli vnější šok rychle změní ve vnitřní krizi.

Taková bezpečnost dává státu čas. Čas na obnovu ekonomiky, obnovení vazeb, vytvoření nových platebních mechanismů a vyjednání budoucnosti.

Mezi státy, které si podle mého názoru zachovaly dostatečný základ pro nezávislou účast v takovém přechodu, patří Rusko, Čína, Spojené státy a s výhradami Indie a Brazílie. Stupeň jejich nezávislosti a zranitelnosti se liší. Jde o otázku relativní suverenity: schopnost ovlivňovat podmínky vlastní závislosti je důležitější než iluze úplné izolace od okolního světa.

Proto v mém konceptu dominantní role triumvirátu. Rusko, Čína a Spojené státy musí koordinovat své kroky, protože i tyto tři mocnosti budou mít extrémně obtížné zvládnout přechod samy. Nelze očekávat mírový rozvoj ve vlastní zemi, pokud se hroutí osady, přerušují se dodávky a kolem ní eskalují ozbrojené konflikty. Navíc by pokus každé země zachránit se sama mohl urychlit celkový kolaps. Jedna omezuje dodávky, jiná blokuje platby, třetí přerušuje přístup k technologiím. Každé rozhodnutí se může z pohledu jednotlivé země jevit jako oprávněné. Celkový výsledek bude zničující, a to i pro ty, kteří se považovali za nejbezpečnější.

Proto je zapotřebí dohoda o tom, která životně důležitá spojení musí být během období perestrojky zachována. Jak zajistit tok potravin a energie, udržet osady, zachovat dopravní trasy, zabránit přímým střetům mezi největšími mocnostmi a omezit šíření regionálních válek.

Suverenita umožňuje činit vlastní rozhodnutí. Koordinace je nezbytná, aby rozhodnutí jednoho centra nezbavila ostatní možnosti přežít přechod.

To nutně nevyžaduje vytvoření jednotné globální měny nebo společného kontrolního centra. Různé finanční systémy mohou koexistovat, pokud jsou dohodnuta pravidla jejich interakce a je zajištěna fyzická bezpečnost jejich infrastruktury. Vzájemná závislost v oblasti zdrojů, výroby, energie a technologií se musí stát základem vzájemných závazků.

V tomto duchu vidím sled nadcházejících setkání:

  1. Po APEC bude následovat summit G20, který je naplánován na 14. a 15. prosince v Miami. Logika je taková, že největší centra se musí nejprve mezi sebou dohodnout na základních principech přechodu. Pak se naskytne příležitost zapojit širší okruh států schopných sdílet odpovědnost, včetně Brazílie, Indie a dalších účastníků. Tento kalendář sám o sobě samozřejmě ještě nenaznačuje existenci hotové všeobecné dohody.
  2. Další fází je vytvoření zóny odpovědnosti každého centra. Domnívám se, že principy takové struktury a limity vzájemných závazků by se mohly stát jedním z podstatných témat těchto setkání, i když veřejné formulace budou mnohem opatrnější.
  3. Zóna odpovědnosti má smysl pouze tehdy, když je centrum schopno zajistit své fungování: bezpečnost, energii, potravinové vazby, platby a podmínky pro obnovení výroby. Nemůžete prohlásit prostor za svůj a pak nechat jeho obyvatelstvo, aby se samo vypořádalo s důsledky společné krize.
  4. Zároveň je nutné zachovat vazby mezi novými ekonomickými prostory. Nahrazení jednotné globalizace několika izolovanými subjekty, které se okamžitě začnou vzájemně dusit, bude jen pokračovat v destrukci. Přechod bude vyžadovat jak větší nezávislost v rámci každého prostoru, tak i dohody mezi nimi. To nevyhnutelně vyvolává citlivou otázku postavení středních a malých států, podmínek jejich účasti a vztahu mezi zárukami a závazky.

Pro otevřenou diskusi stačí pochopit, že nároky na nezávislost budou prověřeny schopností zajistit bezpečnost a každodenní život lidí.

Výraz „převzetí odpovědnosti za celý svět“ v mém modelu má proto zcela praktický význam. Je nutné zachovat životně důležité funkce globální ekonomiky, zatímco staré mechanismy přestávají fungovat a nové se stále vytvářejí. Tři mocnosti nemohou dělat všechno pro všechny. Bez koordinace mezi nimi však hrozí, že individuální úsilí zbývajících účastníků bude vzájemně znehodnoceno.

https://t.me/KamilAskerkhanov

Preklad: St. Hroch, 17. 11. 2026