Alastair Crooke: Evropská unie – okamžik zásadního zlomu – P9 – Sklad: PŘEKLADY ATD.

Alastair Crooke • 17. listopadu 2026

Být „prounijní“ se stalo ideologickým kultem, nikoli politickým projektem.

Zahájení rozhovorů USA v Abú Dhabí za účasti ruských a ukrajinských představitelů konečně staví EU před existenční rozpor – takový, jehož řešení už nemůže dále odkládat. Projekt EU byl vždy americkou koncepcí, která měla svůj účel.

Pokud se však nyní USA obrátily zády ke svému zástupnému aktérovi, právě ve chvíli, kdy se tento zástupný aktér ocitá na pokraji přímých ozbrojených střetů s Ruskem, jaká je potom strategie EU pro Ukrajinu? Žádnou nabídnout nedokáže. Bude se snad vždy bezvýhradně hlásit k maximalistickým požadavkům Zelenského?

EU nenabídla žádné řešení jakéhokoli druhu, kromě toho, že trvá na tom, aby Rusko ustoupilo a souhlasilo s příměřím podél linie dotyku.

Jde o zásadní zlomový okamžik, protože nefunkčnost EU už nemůže být zjevnější. Dokonce i její americký „krmič“ si nad ní zoufá a Rusko se k ní začalo stavět s pohrdáním, jak ministr zahraničí Lavrov před několika dny jasně ukázal:

„Jednání se na návrh amerických zprostředkovatelů soustředí na diskusi o parametrech budoucí bezpečnostní architektury pro Ukrajinu, Rusko a celý náš region. Jinými slovy, pro evropskou bezpečnost. To je zásadní bod, protože vše, co nyní slyšíme z Bruselu a dalších hlavních měst EU, se rovná požadavku na okamžité příměří […] Von der Leyenová prohlásila, že o parametrech bezpečnostní architektury se nebude diskutovat, dokud nebude uzavřeno trvalé příměří. Je to stále tatáž stará logika. Mají pocit, že je naprosto nezbytné „získat čas“ pro své „klienty“, kyjevský režim, a využít jej k obnově jeho armády. S tím nebudeme souhlasit […] [Ona] prohlásila, že nejprve musí přijít příměří a teprve potom bezpečnostní architektura. Mezitím další představitel bruselské byrokracie prohlásil, že EU nedovolí žádné urovnání, které by zohledňovalo zájmy Ruské federace. To je v podstatě vše, co lze k tomuto tématu říci.“

Projekt EU založený na představě „společného atlantického světa“ nikdy nebyl oním tisíciletým ideálem sdílené západní civilizace, do něhož byl zahalen. Od samého počátku byl zakořeněn v reálpolitice.

Institucionální rámec EU měl ve washingtonských zákulisních manévrech jasný účel. Měl zachovat americkou převahu nad poválečným evropským prostorem; udržet politický střed jako trvalý evropský status quo; zabránit Sovětům v přístupu; a zajistit, aby se evropské obchodní přebytky vracely zpět do oběhu prostřednictvím financování amerického deficitu. Jinými slovy, evropské obchodní přebytky měly být „recyklovány“ do amerického finančního systému a sloužit k udržování hegemonie dolaru.

Stručně řečeno, šlo o čistě obchodní projekt, zahalený do ozdob liberálních ideálů – nástroj amerického soupeření velmocí, jehož cílem bylo udržet si prvenství. „Finanční instalace“ byla jednoduchá: vládnoucí evropská elita a její přátelé těžili z výhod, které jim přinášel kartel EU (původní jádro tvořené Evropským společenstvím uhlí a oceli), a z dobře placených elitních funkcí, které s ním souvisely. To vše však pod podmínkou, že příjemci těchto výhod zůstanou poslušní vůči USA a jejich zahraniční politice.

Americký obranný model se však během Trumpovy administrativy změnil a trilaterální jednání v Abú Dhabí tento týden názorně ukazují, nakolik se EU stala pro americké zájmy nadbytečnou. Má vedení EU strategii pro tento posun v americkém bezpečnostním uvažování směrem k představě opevněné západní polokoule? Nemá.

Posun v americké bezpečnostní doktríně však nepředstavuje celý rozsah zásadního zlomu, před nímž EU stojí. EU možná dosahuje bodu zlomu, nebo spíše – a to je pravděpodobnější – začátku samotného procesu rozpadu. Už není užitečným vazalem. Naopak, nyní se stala překážkou. USA přešly (především kvůli omezeným kapacitám výroby munice) k pohledu na svět prizmatem soupeření velmocí, v němž jsou „střední mocnosti“ pouhými „přívěsky“. Ve skutečnosti jsou irelevantní.

Jak jsme se dostali až do této fáze? Archivní výzkum týkající se Bushovy administrativy (1990–1992) ukazuje, že američtí představitelé přijali rozšiřování NATO směrem na východ jako nástroj reálpolitiky, jehož cílem bylo zachovat americkou převahu a potlačit potenciální konkurenty – nejen sovětské, ale také případné západoevropské soupeře (tedy evropský bezpečnostní pilíř vedený Francií a Německem). Do roku 1997 však EU kapitulovala a souhlasila se zahájením přístupových rozhovorů s první vlnou kandidátských zemí střední a východní Evropy.

Přesto stále přetrvává standardní výklad, podle něhož bylo rozšiřování EU technokratickým procesem řízeným Evropskou komisí, z něhož USA pouze náhodou těžily. Z mého tehdejšího pohledu, kdy jsem byl součástí týmu vysokého představitele EU pro zahraniční politiku Javiera Solany, však vyplývá něco jiného: Washington aktivně rozpoznal politické výhody vstupu východoevropských zemí do EU a využil bilaterálního vlivu k urychlení tohoto procesu. V důsledku toho sledoval aparát EU pro zahraniční politiku, jak jeho vlastní význam podkopává právě to rozšiřování, které měl původně řídit.

Poznámka amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda novináři z roku 2003 výstižně dokládá, jak se americké myšlení měnilo:

„Vy uvažujete o Evropě jako o Německu a Francii. Já ne. Myslím, že to je stará Evropa […] Existuje nová Evropa.“

Tehdejším kontextem bylo odmítnutí tehdejšího francouzského prezidenta Jacquese Chiraca přistoupit na naléhání prezidenta Bushe, aby se připojil k válce v Iráku.

Ministr zahraničí Colin Powell výslovně varoval, že Francie ponese za svůj odpor k válce „důsledky“. V pozdějším diplomatickém kontextu měla tehdejší ministryně zahraničí Condoleezza Riceová údajně francouzským představitelům říci:

„Za naše vítězství jsme zaplatili vlastní krví a bohatstvím […] Nepotřebujeme vás.“

Tím odmítla nabídky francouzské spolupráce v poválečném Iráku.

Zdá se, že Francie do roku 2004 ustoupila a prezident Chirac svůj postoj výslovně zmírnil. Uznal fait accompli invaze a označil svržení Saddáma Husajna z moci za „pozitivní krok“.

V podstatě tento „okamžik irácké války“ v roce 2003 fakticky ukončil EU jako soudržný politický projekt. Události uplynulého týdne v Abú Dhabí, kdy se Evropané snažili nepozváni vtrhnout na trilaterální summit, pak proměnily nárok EU na postavení seriózního geopolitického aktéra ve frašku. Plody krize z roku 2003 sklízíme právě dnes.

EU už není užitečným vazalem (s výjimkou vypisování šeků pro Zelenského).

Washington možná začíná chápat, že ukrajinský konflikt nelze vyřešit, aniž by se nejprve vyřešila bezpečnostní architektura Eurasie. To lze nakonec vyřešit pouze mezi třemi velmocemi – USA, Ruskem a Čínou. Střední mocnosti se budou muset zařadit.

Dřívější proatlantický model jednoduše přestal fungovat. Evropské snahy distancovat se od Trumpa v otázce Ukrajiny prostřednictvím „udávání tónu“ válečným jestřábům v americkém Kongresu a hluboké rusofobii mezi majetnými vrstvami společnosti Evropu od Ameriky neosvobozují. Naopak, slouží americkým zájmům. Evropa totiž přebírá náklady a politická rizika role postradatelného zástupného aktéra, jehož úkolem je oslabit Rusko. Jaký z toho má Evropa prospěch? Skryté ekonomické náklady jsou dostatečně zřejmé. Přínosy nikoli.

Tím však důsledky toho, že EU v roce 2003 dovolila USA přehrát ji prostřednictvím bilaterálního nátlaku, nekončí. EU se tehdy stala bezvýznamnou, protože USA postupovaly podle strategického rámce v Iráku (založeného na pokynech Netanjahua), kterému EU jako celek ani nerozuměla, ani jej nepřijímala.

Pokud však jde o evropský projekt, USA postupovaly nejen podle geopolitického, ale také podle strategického ekonomického rámce – Evropa měla přijmout americký neoliberální technokratický model. Tento model byl především teorií toho, jak přetvořit stát tak, aby byl zaručen úspěch trhu a jeho nejdůležitějších účastníků – moderních korporací.

Podle této teorie měla vláda pouze vytvořit správné prostředí (nízké daně, minimum regulací) a „podnikatelský duch“ by prostřednictvím „neviditelné ruky“ trhu spontánně zařídil vše ostatní.

Západ se dnes nachází v krizi, avšak nikoli takové, jak si myslí někteří lidé, včetně byrokratických technokratů. Jeho problémem není „krajní pravice“, populismus ani polarizace. Hlubší příčina tohoto stavu je strukturální – moc je natolik rozptýlená a roztříštěná, že žádná smysluplná reforma není možná.

Bylo to patrné dokonce i v době, kdy měla EU pouhých 12 členských států. Na summitu Evropského politického společenství (EPC) v Dublinu minulý týden se konalo setkání více než padesáti delegací, kterého se účastnilo přibližně 500 lidí. Je zřejmé, že takové uspořádání je nefunkční. Každý členský stát má určitou moc, ale žádný z jeho představitelů není schopen prosadit v rámci celé EU jakékoli soudržné vedení.

Protesty, nepokoje a rozpad společenské struktury napříč Evropou odrážejí krizi uvnitř intelektuálního paradigmatu globálního liberalismu. Jeho bludy spolu se související oligarchickou a autokratickou strukturou vládnutí ukázaly, že tento projekt nemá žádné pevné jádro. Být „prounijní“ se stalo ideologickým kultem, nikoli politickým projektem.

Co si o tom všem myslí Brusel? Vůbec nic. Technokracie EU je stále okouzlena Amerikou z Obamových let – zemí měkké síly, politiky identity a kosmopolitního neoliberálního kapitalismu.

Má vedení EU nějaké odpovědi na otázku Ukrajiny? Ne.

Má nějakou smysluplnou další strategii pro Ukrajinu? Ne.

Přehodnotilo své budoucí vztahy s USA? Ne.

Má odpověď na krizi uvnitř intelektuálního paradigmatu globálního liberalismu? Ne.

Může v současné podobě přežít? Ne.

Společenské a politické nepokoje a bolest spojená s přicházejícími úspornými opatřeními si vynutí změnu.

Překlad ChatGPT

Zdroj