Hned při dvou příležitostech, totiž na letenské demonstraci 15. listopadu a při celonárodních oslavách 37. výročí sametové revoluce, zněla v uplynulých dnech ve veřejném prostoru ikonická píseň Modlitba pro Martu. Díky spojení s přelomovými okamžiky českých dějin (1968, 1989) nese píseň neblednoucí étos touhy po svobodě a životě v pravdě.
K takto obecnému etickému nároku se může přihlásit kdokoli a také to kdokoli dělá. Zda se tak děje v duchu textu samotného, či spíše proti němu, zůstává otázkou. Možná nebude bez užitku se k němu zase na okamžik vrátit a dovolit si úvahu o tom, nakolik koresponduje se skutečnými záměry těch, nad jejichž hlavami letí, řečeno s básníkem, jako pták do sítě hvězd.
Modlitba pro Martu. Už sám název implikuje formát, který je většině protestujících cizí. Podle posledního sčítání lidu, domů a bytů se k nějaké formě náboženské víry, ať už v rámci církve, nebo mimo ni, hlásí cca 20 % obyvatel Česka. Čtyři pětiny lidí, kteří Modlitbu zpívají, mezi její adresáty nezahrnuje Boha.
Modlitba nicméně nějaké božstvo předpokládá, bez něj jako formát nedává smysl. Není tedy jiná možnost, než aby se božstvem stali ti, kdo disponují mocí měnit věci veřejné – politici. To přináší dva problémy. První: Ve 400 tisícovém davu musí být zastoupeni voliči stran s velmi různou agendou a často protichůdnými zájmy; modlitba se tak nevyhnutelně tříští sama v sobě. Zadruhé: Žádný politik neunese božský nárok, což frustraci davu za pár let či měsíců jenom posílí.
Ať mír dál zůstává s touto krajinou. Jaký obsah má tenhle verš v situaci, v níž je slovo chcimír nadávka? Nejde o to, že by svět měl automaticky ustoupit agresorovi: Rusko agresor bez debaty je, jeho imperiální chování je ničím neospravedlnitelné a nikdy nesmíme připustit, aby se role agresora a oběti začaly zpochybňovat, nebo dokonce zaměňovat. Problém je v tom, že už jen sebemenší zmínka o dojednání mírové dohody je pokládána za zradu a ti, kdo jsou ochotni k ústupkům, jsou označováni za zrádce a spojence Ruska. Ať mír dál zůstává s touto krajinou. Ale Ukrajinci ať pro náš koncept cti a boje za svobodu klidně umírají dál.
Zloba, závist, zášť, ty ať pominou. Nechci papouškovat ten nesmysl, že česká společnost je rozdělena tak, jak nikdy nebyla. Na to, aby člověk pochopil, že tak to úplně není, stačí zalistovat kterýmikoli novinami z 30. nebo z 50. let minulého století. Ale její koheze je rozhodně blízko minimálním hodnotám. Spílání dezolátům, urážení názorových oponentů nejhrubšími slovy a řeči o smrti oligarchy ovšem pominutí zloby, závisti a zášti příliš nepomáhají. Lidé jsou ochotni čtyři hodiny poslouchat dehonestaci vládních politiků zvolených většinou voličů a potom zazpívat: Zloba, závist, zášť, strach a svár ty ať pominou. Ať už pominou.
Teď, když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí. Tohle se pěkně zpívá, protože to pěkně zní, s tou podmanivou melodií. Ale nesmí se to doopravdy chtít. Za proruského švába je označen každý, kdo se jen zeptá, zda má mít Evropská unie skutečně vládu i nad tím, jak bude přichyceno víčko k PET lahvi či zda mi má za rychlejší jízdu vynadat manželka, nebo vůz sám. Nejde ale jen o Unii. Kontrolu nad tím, co kuchařky uvaří dětem ve školní jídelně, vyžadujeme po státu. Představa, že by to s ředitelem řešili sami nespokojení rodiče, je pro řadu lidí příliš revoluční.
Mimoto je tam ovšem ještě verš: Z oblohy mrak zvolna odplouvá a každý sklízí setbu svou. Což mi připadá jako naděje a varování současně. A tak sobě a nám všem nakonec přeju, abychom za mrakem zahlédli slunce a abychom rozsévali dobré semeno.
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!








