Lesk a bída kultu 17. listopadu

Lesk a bída kultu 17. listopadu

V eseji pro Echo Václav Bělohradský dobře zpochybnil současný český důraz na kulty. Pod tímto pojmem Bělohradský míní situace veřejného prostoru, v nichž se osobnosti, historické události nebo ideje stávají předmětem uctívání, nikoliv už kritického promýšlení. Kult podle něj vzniká tehdy, když společnost kritickou debatu nahradí oslavou „velikánů“, z diskuse vytlačuje rozpory a omyly významných osobností, z živých idejí vytváří nedotknutelné příběhy a poučení z dějin nahrazuje jejich ritualizací. Kulty podle Bělohradského zabíjejí odkaz osobností, jako jsou František Palacký, TGM, Ferdinand Peroutka a Václav Havel. Jinými slovy, kult je náhradou za kritické myšlení a veřejnou debatu.

Proč je nedostatek kritického myšlení, které by dokázalo pojmout rozpory a chyby svých lídrů a historických etap, problémem? Společnost, která upřednostňuje kulty před kritikou, ztrácí do značné míry schopnost učit se z chyb a opravovat je. To je zásadní a zároveň základní moment, který výrazně ovlivňuje, jak demokracie funguje nebo nefunguje. Paradoxní je, že nejvíce kultu propadají ti, kteří se veřejně pasují na jediné skutečné demokraty a ochránce demokracie.

Bělohradského kult není kompletní bez dalšího fenoménu českého veřejného života – politického (či lépe řečeno morálního) kýče. Lze tvrdit, že politický kýč je estetickou formou kultu a kult je zase ideologickým obsahem kýče. Politický/morální kýč je kunderovskou negací hovna – zneviditelňuje všechno nepohodlné, ošklivé nebo rozporuplné. Právě z důrazu na kýč, líbivost, přijatelnost a falešné dojetí se rodí kulty. Kýč i kult ale v důsledcích představují útěk před realitou, která je rozporuplná a přirozeně ambivalentní. Jsou tak úspěšné nejspíš i proto, že si česká společnost právě s rozporuplností a ambivalencemi pořád neumí poradit. Nemá ráda ani ty, kteří na ně upozorňují.

V souvislosti s nedávnými demonstracemi na obranu veřejnoprávních médií a demokracie se kult a politický kýč znovu dostávají na politickou scénu. Hlavní roli sehrál kult 17. listopadu. Samozřejmě, že se tato paralela pořadatelům díky časové shodě velice hodila, takže neodolali. Demonstrace na Letné byla rychle interpretována jako pokračování událostí 17. listopadu. Jako novodobý boj za demokracii, potažmo boj dobra se zlem.

Kult 17. listopadu, který je zároveň příběhem o české postkomunistické transformaci, o úspěšné demokratizaci a životě v nejlepším období českých dějin, se stal součástí veřejného prostoru dávno. Protože jde o kult, neslyšíme nic moc o negativech celého vývoje, nic o poražených posledních skoro čtyř dekád, nic o chybách a neúspěších. Kult to vše z prostoru veřejné debaty systematicky vytlačuje na okraj. Slovník tomu odpovídá: mluví se o dezolátech, lůze nebo russácích, zrádcích, buranech a populistech. Miliardy Babiše jsou podezřelé, jiní jeho kolegové s miliardami v kapse problém tak moc nejsou.

Konkrétně Andrej Babiš v roli premiéra České republiky je v podstatě jedním velkým narušením listopadového kultu. Je to v českých podmínkách úspěšný podnikatel, miliardář a zřejmě také bývalý sponzor ODS. Zároveň je ale také tváří oligarchizace české politiky, chyb transformačních politických stran a do značné míry mužem minulosti (který ukazuje, jak se v Československu v 90. letech privilegia minulosti úspěšně přetavila v privilegia současnosti). Babiš je antihrdina listopadového kultu, protože připomíná všechno, co by mělo být zapomenuto a s čím si kýčovité vidění světa neumí poradit. Jak je možné, že lidé, kteří se mají nejlépe za tisíc let českých dějin (sic!), volí Babiše (nebo Okamuru)? A jak je možné, že je někdo jako Andrej Babiš úspěšný?

Než hledat odpovědi a kriticky přemýšlet, je mnohem pohodlnější odvolat se na kult, který nabízí jednoduché odpovědi, sounáležitost a pocit „jsem na správné straně“ („jsem slušný člověk“). Démonizace Andreje Babiše (a potažmo jeho vlády a vládní politiky) je dokonalým řešením – není třeba hledat žádné složité odpovědi a lze doslova ignorovat kritický a analytický pohled na svět i politiku – „absence rozumu, odvahy a schopností výhodou“. Kde vládne kult, mizí schopnost přemýšlet a pochybovat. Místo toho nastupují emoce a víra. A antihrdinové.

Společnost, která dává přednost ikonám před lidmi, legendám před dějinami a emocím před argumenty, ale ztrácí schopnost rozumět sama sobě. A právě tehdy začíná být snadno ovladatelná. A právě o to ve skutečnosti jde.

Jak upozornil Michal Ševčík, nedělní demonstrace na obranu veřejnoprávních poplatků jako záruky demokracie se kulturně vyprofilovala jako demonstrace establishmentu a městských elit. Neznamená to, že demonstrovali jen bohatí, protože tímto způsobem nadvláda (hegemonie) ve společnosti nefunguje. Socioekonomické a kulturní rozdíly a rostoucí nerovnosti listopadový kult v podstatě ignoruje a odsouvá je do pozadí. Funkcí kultu je učinit existující mocenské vztahy neviditelnými. Čím více se společnost soustředí na posvátné symboly, tím méně si všímá struktur, které přerozdělují bohatství, prestiž a vliv. Kult tak z logiky věci nepřekonává sociální nerovnosti (opomíjí je, protože o nich nechce mluvit), naopak je často pomáhá reprodukovat tím, že je přenáší z politiky do oblasti víry a emocí.

V případě boje o televizní a rozhlasové poplatky nejde na prvním místě o ideály demokracie, ale především o rozdělení moci a zdrojů, které umožňují dál reprodukovat současné mocenské vztahy (včetně role oligarchů, nejen jednoho z nich, tj. Babiše). Kult 17. listopadu a nejrůznější další kulty a politické kýče současné české politiky chrání na prvním místě status quo privilegií, vlivu a moci, a až potom „ideály demokracie“, za které se schovávají.