TOMÁŠ GUTTMANN
Hollywood často pořádá seance, kam každý, kdo něco znamená, musí přijít a eventuálně se pochlubit úborem (hlavně cis ženy a trans muži). Podobně v Praze o sedmnáctých listopadech přicházejí české celebrity na Národní třídu. Ne však aby se pochlubily zvláštním výstřihem, ale aby položily květiny. Člověk neznalý českých reálií by se ptal, co se přihodilo na tom místě plném hořících svíček, ke kterému významní lidé kladou květiny. Kdo zde padl? Neví se? Takže neznámý vojín? Nebo někdo neznámé hodnosti? Člověk neznalý reálií nechápe, že se ani nemuselo padnout, aby se zapalovalo a pokládalo. Asi tady padl nějaký virtuální bojovník za nějakou virtuální věc.
Politické a kulturní celebrity se pietně nahrbí, připlíží se k virtuálně posvátnému místu, položí květiny nebo se ukloní, a k novinářům spontánně pronesou o svobodě pár slov, která si večer předtím nacvičily. Bývalý komunista, prezident Pavel, například vyzývá lid, aby si vážil svobody a varuje před idealizací života za komunistického režimu (zde). Dva slavní gejové vyjadřují znepokojení nad světem, který zanechávají svým (virtuálním) vnukům. Kdo z důležitých lidí přijít nemohl, položil květiny na jiném virtuálně posvátném místě. Třeba předseda vlády položil květiny u lavičky Václava Havla v areálu univerzity v Tel-Avivu (kudy kdysi prošel morální maják Václav Havel) řka: „Není důležité, kde jsem“ (zde).
Nepřítomnost předsedy vlády ovšem odsoudil šéf opozičního hnutí STAN Vít Rakušan (v roce 2022 unikl hromadnému zátahu Národní centrály proti organizovanému zločinu, zvanému Dozimetr), který se stal na Národní třídě hvězdou, poté co zapálil svíčku a vyslechl si názor, že je zloděj a mafián (zde). I předseda ODS Martin Kupka si připravil spontánní projev, v němž zaznělo, že je důležité sem chodit, protože abychom byli svobodní. Místopředsedkyně vlády Alena Schillerová (prý zmíněna v rozhovoru dvou mafiánů: „a co meloun pro Alenu?“) využila svobody slova, aby pronesla o pádu komunistického režimu v roce 1989: „Ta nejcennější věc, kterou jsme tehdy vybojovali, byla právě svoboda slova“ (zde).
Alena, v roce 1989 čerstvě vystudovavší komunistická práva, tehdy prý vybojovala svobodu (na jakémsi virtuálním nepříteli). Ten boj nemohl být tak těžký, když na její straně tehdy stál celý Sovětský svaz i s generálním tajemníkem KSSS Michailem Gorbačovem. Ale možná není fér zesměšňovat ten mýtus o tehdejším nelítostném boji studentů a všech pokrokových sil, totiž co to tárám, všech antikomunistických sil, proti tehdejšímu rozpadajícímu se režimu. Lidi ten mýtus mají rádi. Ať si ho přidají k pověstem o dívčí válce, o Golemovi, a i hodném vodníkovi. Jen je třeba doufat, že svoboda bude i v budoucnu záviset jen na zcela náhodných faktorech, a ne na takových lidech, jací promluvili k 17. listopadu.
HEGAION.CZ






