Dělení na pravici či levici se v Čechách prezentuje ne na základě činů, programů a zásadní společenské filozofie, ale pouze na základě osobních proklamací. Zdá se, že stačí aby někdo vykřikoval, že je pravičák či konzervativec, a občané i sdělovací prostředky to přijmou bez dalšího přemýšlení. Při tom je paradoxní, že západní konzervativní a pravicové strany mají vysoce rozvinuté sociální a humanistické cítění a s tím spojenou osobní zodpovědnost za rozvoj své občanské společnosti, tedy něco co u nás chybí celému politickému spektru.
Pravolevý mýtus našich politiků
